První výrazy dětského obličeje

Novorozenci v bdělém stavu užívají několik výrazů obličeje. Při pláči a v rozrušení nasadí "plačící obličej"; dokážou nasadit překvapený výraz, a v reakci na hořkou nebo novou chuť dokonce vypadají znechuceně. Všechny zmíněné výrazy jsou naprosto automatické a poměrně přímočaře odrážejí vnitřní stav dítěte. Jedná se v podstatě o reflexní chování odvozené od primitivních reflexních programů v mozku.

Novorozenci ovládají ještě další reflexní výraz, tak zvaný nesociální úsměv. Tato forma úsměvu se totiž objevuje bez jakékoli vnější sociální příčiny. Úsměv je obvykle vytvářen pohybem úst a tváří, ale nezasahuje oči a čelo. Neobsahuje emoční náboj skutečného úsměvu. Tento typ úsměvu se objevuje, je-li dítě ospalé nebo ve spánkové fázi REM (rychlý pohyb očí). V této fázi dítě tvrdě spí a jeho oči se pod zavřenými víčky rychle pohybují. U dospělých je tento typ spánku spojován se sny. Novorozenci ve spánkové fázi REM se často spontánně usmívají. Kdysi se mělo za to, že tyto úsměvy souvisejí s uvolňováním zadržených větrů. Ve skutečnosti vůbec nesouvisejí s větry, ale jsou výsledkem reflexní činnosti mozku spojené s tímto typem spánku. Tyto reflexní výrazy obličeje jsou prvním náznakem, podle nějž můžeme usuzovat na kognitivní stav dítěte. Svědčí o fungování jistých mozkových mechanismů. Dětské úsměvy jsou také velmi poutavé pro opatrovníky a mohou hrát určitou roli v "roztomilosti" malých dětí. Takový úsměv se v jistém ohledu podobá jiným vrozeným reflexům.

Děti v bdělém stavu se začínají usmívat až po dosažení věku tří týdnů. Úsměvem reagují na lidi nebo předměty kolem sebe či na řadu výrazových signálů, jež k nim vysílají jejich opatrovníci při bezprostřední interakci. Je to nesmírně důležité při rozvíjení sociálních vztahů s opatrovníky a ostatními lidmi. Pohled na usmívající se dítě je pro opatrovníka nesmírně povzbudivý a někteří psychologové se domnívají, že rané dětské úsměvy hrají důležitou roli při vytváření vazby mezi dítětem a jeho opatrovníkem. První skutečné úsměvy se tedy objevují v reakci na podněty z vnějšího světa - obvykle na přítomnost jiných lidí. Nejpravděpodobnějším podnětem, který v tomto věku vyloudí úsměv na tváři dítěte, je zvuk lidského hlasu. Ve srovnání s hlasem je pohled na lidskou tvář méně důležitým podnětem.

To se však změní během pátého týdne života. Šestitýdenní dítě se usmívá na lidskou tvář. Tvář se stává důležitější než hlas. Tato vývojová posloupnost úsměvu je dána geneticky. Vývoj úsměvu úzce souvisí s dobou, která uplynula od početí dítěte. Řada studií prokázala, že děti začínají reagovat úsměvem na lidskou tvář ve věku 46 týdnů od početí.

Přihlížející si tento úsměv často vyloží jako skutečný sociálně podmíněný úsměv a podle toho se také chová. Máme však dobré důvody domnívat se, že tento předpoklad není zcela správný. Kromě lidského obličeje je stejně tak účinně dokáže vyvolat i maska se dvěma skvrnami. Jedním z nejlepších způsobů, jak přimět šestitýdenní dítě k úsměvu, je ukázat mu bílý list papíru se třemi dvojicemi černých teček - je to dokonce ještě spolehlivější než lidský obličej. Jinými slovy řečeno, tato fáze úsměvu ve skutečnosti vůbec není sociálně podmíněna, ale objevuje se v reakci na vysoce kontrastní obrázky, zejména na dvojice černých teček na bílém pozadí.

Lidská tvář dokáže tyto úsměvy vyvolat částečně proto, že obsahuje dvě oči, které jsou v podstatě dvěma tmavými skvrnami (zornice a duhovka) na bílém pozadí - bělmu. Popsaná reakce na dvojici skvrn přetrvává jen do třetího nebo čtvrtého měsíce, kdy se děti začínají usmívat specificky na lidské tváře. Neznamená to, že před třetím či čtvrtým měsícem není lidský obličej nesmírně důležitým podnětem pro sociální interakce a vývoj. Samozřejmě že ano. Děti se možná naučí usmívat na lidskou tvář právě kvůli mimořádně pozitivní reakci, kterou vyvolají úsměvem na dvě skvrny, které jsou shodou okolností lidské oči. Opatrovníci reagují na tyto "sociální úsměvy" velmi pozitivně, a v důsledku toho dítě vnímá tyto kontakty jako velmi příjemné. Jisté zrakové podněty jsou tedy pro kojence velmi přitažlivé (například skvrny kontrastující s pozadím).

Díky tomu věnují děti pozornost lidskému obličeji a tak si v prvních měsících života zajišťují jeden z nejdůležitějších zdrojů sociálních informací. Rané úsměvy jsou také spojeny s jinými typy dětské zkušenosti. Souvisejí zejména s dětskou schopností učit se od okolí. Dostanou-li kojenci příležitost, již v raném věku se naučí kontrolovat události ve svém okolí. Jinými slovy řečeno, osvojí si, že jejich chování má předvídatelný vliv na vnější události. Byly provedeny studie, při nichž se děti naučí, že existuje vztah mezi jejich konkrétním chováním a jiným jevem. Již několikatýdenní kojenci se mohou naučit, že když kopnou nohama, pohnou pohyblivou hračkou, která je provázkem připevněná k jejich noze. Naučí se rychleji cucat dudlík, pokud jim sání zprostředkuje příjemný zážitek, například poslech nahrávky s matčiným hlasem. Vnější událost je příjemná sama o sobě, ale zdá se, že děti těší i objev souvislosti - že mohou ovlivnit, co se stane.

Pro děti je tedy velmi potěšitelné zjištění, že mohou ovlivnit své okolí, a jakmile to zjistí, často a s chutí se usmívají. Děti se usmívají na obličeje možná také proto, že zjistily, že to přivodí příjemnou situaci. Když například dítě zabrouká, matka se zasměje a zabrouká také. Mezi těmito dvěma událostmi se ustaví vztah. Dítě zjistí, že je to příjemné, a začne se usmívat a smát. Kromě toho dítě brzy začne spojovat potěšení ze svého působení na okolí s přítomností dospělých lidí, kteří adekvátně reagují. I na tomto příkladu vidíme, jak je schopnost reakce důležitá. Pokud dítě nemá zkušenosti s takovou péčí, má méně příležitostí objevit příčinné souvislosti.

Ukázka je z knihy Neverbální komunikace dětí, kterou vydal Portál a koupíte ji zde.