Náhoda?

Dokonce ve svém životě každý více či méně na náhodu spoléhá, zejména, když se něco nepovede, nepodaří, máme po ruce náhodu, jako jedno z možných vysvětlení. V mých paměťových dálavách se objevuje jako důsledek studia na přírodovědné větvi gymnázia informace o jevu, náhodném jevu, a to vše nějak zabaleno do počtu pravděpodobnosti a kombinatoriky. Ale nechci zde teď rozvádět rozsáhlé úvahy o tom, co vlastně náhoda je. Mám však po ruce jednu příhodu, ve které ona zmíněná náhoda taky figuruje.

Stalo se to již před mnoha lety, v době, kdy jsme s mým tehdy nastávajícím studovali na vysoké škole v Praze. Jak už to v životě chodí, i my jsme se měli rádi, snažili jsme se spolu trávit co nejvíce času, jeden druhému vyhovět, no prostě téměř idylka. Zádrhel byl ale trochu v tom, že můj milý byl sportovně založený, zatímco já spíše ne. Nicméně, v době zamilovanosti by se člověk pro toho druhého rozdal. Stejně tak já. Takže jsme spolu vybíhali do blízkého či vzdálenějšího okolí areálu kolejí, kde jsme byli ubytovaní. Zatímco on křepce poskakoval, sprintoval, pohvizdoval si a ještě upozorňoval na krásy přírody, já funěla, před očima rudo, v duši vztek na sebe a celý svět. Avšak hrdě jsem se snažila nedat na sobě nic znát, stačit tempu svého miláčka a tvářit se, že právě běh májovou přírodou je to, co nejvíc potřebuju ke štěstí.V momentě, když už jsem „duši plivala“, uřícená lapala po dechu, stála před ním dokonale zničená, zpocená, s vlasy slepenými, obličejem rudofialovým, ušima zalehlýma ozvěnou vlastního zběsilého tepu, tak mi začal vyznávat lásku a říkat: „No vidíš, jak ti to sluší, takhle se mi líbíš!“ Čímž mě donutil příště tuto kalvárii absolvovat zase a znova. Pravda je, že kila šla dolů sama a kondice se náramně vylepšila.

Po každé takové sportovní akci se odehrávalo to samé - návrat na kolej, sprcha, společný odpočinek. Oba jsme byli po tom „ tělaničení“ jaksi přístupnější názoru toho druhého. Spřádali jsme plány o společné budoucnosti a vůbec - souznění duší přišlo samo. Jednou, když jsme taky takhle odpočívali, přišla řeč na děti. Na naše děti, kolik že jich budeme mít, jaké asi budou, nu a jak je vychovávat a pak také, jak se budou jmenovat? V tom nejlepším povídání a vybírání v kalendáři - cink, zvonek. Nereagovali jsme, nechtěli jsme být rušeni. Ale znáte to, vždycky, když je to nejméně milé, stojí někdo neodbytný přede dveřmi. Zvonění neustávalo, ba právě naopak. Bylo stále vtíravější. Nedalo se nic dělat, můj snoubenec se jal tento problém vyřešit - šel otevřít. Musel projít pokojem, pak předsíňkou. No a právě v momentě, jak se ode mne vzdaloval a poměrně hlučně odcházel, radila jsem mu, jak má vetřelce odbýt: „ Řekni, že nemáme čas, že vybíráme jména!" „Jo“, odvětil. Měla jsem uši nastražené, zvědavá, kdo to je a co asi chce. A v tom slyším, jak můj přítel onomu člověku říká „ Hele, tak přijď jindy, my teď nemáme čas, my vybíráme med!“ Buch, dveře se zavřely, přítel se vítězoslavně vrátil, zatímco mně v hlavě šrotovalo, co že to vlastně říkal, že vybíráme med?! Asi jsem špatně slyšela, nicméně jsem se pro jistotu zeptala. Odpověď byla nečekaná. „No jo, řekl jsem, co´s mi nařídila- že vybíráme med!!“, trochu podrážděně reagoval potenciální otec mých dětí. „Ale houby, já jsem jasně řekla, že v y -b í -r á- m e j m ééé - n a“, hlasitě jsem se bránila s patřičným důrazem na každou slabiku. V tom nám oběma došlo, v čem je zádrhel. On prostě špatně slyšel, jak hlučně a rázně šel otevřít. Přiznal, že mu bylo divné, proč má něco vykládat o medu, ale chtěl mi zkrátka vyhovět, logika-nelogika. Inu, nasmáli jsme se tomu dost ještě po letech, kdy už jsme spolu žili jako manželé a měli založenou rodinu, jak se dá lehce zašmodrchat slovíčko „jména“ a je z toho „med“.

A jak to tedy život nakonec napsal? Máme tři děti, Marka, Evu, Davida. Ano, správně! Máte postřeh! Začáteční písmena jejich jmen složí MED. Prosím nepodezřívejte nás, že jsme jejich jména takto úmyslně zvolili. Já jsem si toho všimla, až když děti byly větší, a sice, když jsem si ve zkratce vypisovala pod sebe jejich rodná čísla, tak mi ten MED prostě vyšel!Uhodilo mě to do očí a hned jsem letěla celá rozjásaná za manželem a opět jsme se, tentokrát už s našimi dětmi, upřímně smáli příhodě s vybíráním medu na studentské koleji. Nevíme dodnes, co si o nás ten dotyčný nezvaný návštěvník myslel, ale skripta, která si přišel vypůjčit, sehnal asi jinde. Ale to vůbec není podstatné. Naše děti jsou pro nás „medem“, neboť dokázaly a stále dokáží náš společný život osladit, a to nemyslím vůbec ironicky.

A pro pořádek - Marek dostal jméno po strýci, Eva po mé kamarádce a Davida si přála babička, protože se jí to jméno zkrátka vždycky líbilo. Tak co, je to náhoda???

Pro úplnost uvádím, že manžel se sportování věnuje sice méně často, ale přece. Já jsem své sportovní aktivity přetavila do nošení supernákupů ze supermarketů do čtvrtého patra paneláku bez výtahu, do péče o domácnost s třemi dětmi, psem, akváriem a kytkami a výlety se svými žáky, kterým jsem třídní. Ač stejně ufuněná, zpocená, občas naštvaná a utrmácená jako při pobíhání krajinou s mým kdysi miláčkem, tak kupodivu mi dnes nikdo neříká, jak mi to sluší a jak se mu líbím. Čím to asi bude?!

Jo a včelařem se u nás taky nikdo nestal, tedy zatím. Ale med máme rádi všichni.