Dvakrát do stejné řeky jsem vstoupila i nevstoupila…

O necelé dva roky starší a snad i dospělejší, jsem se o děťátko mnohem víc bála. Navíc se mi pod ruku dostaly fotografie předčasně narozených dětí, které mě mnohokrát strašily ve snech. Již od 26. týdne jsem očima posouvala kalendář a byla vděčná za každý další den, kdy děťátko zůstalo v bříšku. Dokonce jsem zkusila i hypnózu s jednou porodní asistentkou za účelem odstranění těchto strachů.

S kontrakcemi od čtvrtého měsíce to bylo podobné jako při prvním těhotenství, jen jsem pomaleji přibývala na váze, z počátku těhotenství jsem dokonce, ani nevím jak, zhubla 7kg. Vzhledem k tomu, že jsem byla těhotná přes zimu, nateklé nohy jsem skoro nepoznala.

Moje rozhodnutí rodit doma vyplynulo tentokrát nějak samo od sebe - už vím, jak to chodí, co mě čeká, nebudu se muset nikam stěhovat. Ale moje hlavní přání bylo, aby Honzík mohl být u mě, co nejdříve po porodu. Nechtěla jsem, aby přišel o tu slavností atmosféru a radost, které jej provází. O jeho přítomnosti a zároveň o případné přítomnosti jeho nevlastní pětileté sestřičky Věrky jsem hodně přemýšlela a danou otázku jsem kladla nejen sobě, ale i lidem okolo.

Manželova první úvaha byla, že vezme děti a půjde pryč. Když jsem mu vysvětlila, že to tedy ne, stál od té doby za mnou. Okolí přijímalo naše rozhodnutí různě. Pro mnohé jsme byli už od minule ztracený případ, ale našli se i tací, kteří se nám snažili náš záměr horlivě rozmluvit. Největší problém v tom viděla tchýně, které se manžel jednou prořekl. Měla opravdový panický strach o Věrku, aby z porodu a z krve kolem neměla trauma na celý život a naše chování považovala za kriminální. Veškeré moje argumenty nebyly nic platné.

Posilou v mé nejistotě byly diskuse tady na Rodině, fotky z domácích porodů za přítomnosti starších sourozenců a moje porodní asistentka Veronika, která v tom neviděla absolutně žádný problém. Sama rodila syna za přítomnosti starší dcery. Považovala však za důležité, aby u porodu mohla být další osoba navíc, která by se dětem mohla věnovat a manžel tak mohl být se mnou.

Tou osobou se měla stát Liliane, budoucí kmotra děťátka a dlouholetá kamarádka mého manžela, kterou jsem poznala krátce před svatbou a ke které jsem si rovněž vytvořila vřelý přátelský vztah. Liliane v sobě navíc nedávno objevila schopnost léčit a ačkoliv ještě není profesionál, podobná schopnost se může u porodu jen hodit. Jen jsem si dělala starosti, jestli můj stud nebude příčinou případného nepostupování porodu, když tu bude ještě někdo navíc.

Velkým přínosem bylo setkání skupiny rodičů připravujících se během příštích týdnů na domácí porod, organizované v "Arcade sages-femmes". Po dlouhé době jsme si zase nepřipadali jako exoti, ale jako normální, zdravě smýšlející lidé. Mezi asi dvanácti páry byli rodiče zkušení i ti, kteří očekávali teprve první děťátko. Někteří se rozhodli právě kvůli předchozím negativním zážitkům v porodnici, jiní protože o domácím porodu zaslechli z vyprávění a tato možnost je zaujala. Ostatní si přáli zopakovat předchozí příjemný zážitek z domácího porodu. Byly mezi nimi i páry které, stejně tak jako nás, ovlivnilo přání moci prožít porod za přítomnosti staršího dítěte.

Očekávaný den porodu se blížil a přišla i obávaná návštěva porodnice. Byli nepříjemní, už když jsem se objednávala. Rozhodnuta nenechat si zkazit dobrou náladu jsem přišla raději s lehkým zpožděním. Jaké bylo moje překvapení, když jsem na chodbě nespatřila žádné jiné trpící maminky. Naopak mi vyšla vstříc milá porodní asistentka a po povinné kontrole moči se mi ihned věnovala. Moje rozhodnutí rodit doma akceptovala s poznámkou, že doktorovi se to asi líbit nebude. Zeptala jsem se na důvod: mají snad lékaři málo práce? To prý ne, jen se bojí o zdraví mé i mého miminka. Mladý lékař se však k mému rozhodnutí nijak zvlášť nevyjádřil a já odešla domů s dobrým pocitem, že věci se mění k lepšímu.

Třicátý sedmý týden se blížil ke konci a všichni jsme začali být nervózní. Vycházeli jsme z předpokladu, že vzhledem k poměrně častým kontrakcím na sebe miminko, stejně tak jako před nedávnem Honzík, nenechá dlouho čekat. Snad i v porodnici vytušili naše obavy a milá porodní asistentka mi poslala, téměř s omluvou a prý na přání primáře, pozvánku na kontrolní vyšetření. Mělo se konat, jestli do té doby neporodím, 12. května - předpokládaný termín porodu.

Po týdnech strachu, že se miminko narodí předčasně, mi obavy z toho, že bych do té doby neporodila, připadaly absurdní. Po rozhovoru s Veronikou, která mi potvrdila, že ve čtyřicátém týdnu opravdu ještě není čeho se obávat, jsem zavolala do porodnice a přeobjednala se o týden později s tím, že srdeční ozvy miminka my v tyto dny zkontroluje ona.

Kolem 38. týdne jsem se cítila v nejlepší formě. Chodila jsem dvakrát týdně plavat, jezdila na kole s Honzíkem v sedačce a to neustálé zvedání jeho 12 kg, mi myslím také pomohlo udržet se v kondici a v dobré náladě.

Ale jak dny ubíhaly, začala se dobrá nálada pomaličku přeměňovat ve velkou nervozitu. Ještě koncem dubna však moje děložní hrdlo nevykazovalo žádné změny. První signál se objevil v podobě pravidelných, ale poměrně dobře snesitelných kontrakcí, v sobotu 7. května. Asi po dvou hodinách mi přišlo důležité upozornit Liliane, která byla u přítele a měla před sebou pět hodin cesty autem, a také Veroniku. Povlékli jsme čistě postel, na prostěradlo igelit a přes něj ještě jedno prostěradlo. Ovšem dříve než Liliane dorazila, se kontrakce opět znepravidelnily a postupně ustaly.

V pátek 13. května jsem byla opět na vyšetření u Veroniky. Děložní hrdlo tentokrát už měkčí a otevřené asi na 1 cm, přesto ještě dlouhé na 1,5 cm. Přeci jen tedy kontrakce, které jsem čas od času pociťovala celý týden, začaly projevovat svůj účinek.

Znovu mě probudily ve čtyři ráno v sobotu. Prošla jsem se naší ulicí, vyzkoušela osvědčenou metodu schodů, ale ve vaně kontrakce pokaždé ustaly. No, alespoň jsem mohla, téměř v klidu, sledovat čtvrtfinále hokejového mistrovství světa ve Vídni. Vyhráli jsme.

V neděli 15. května mě připravující se porod vzbudil už ve tři hodiny ráno. Během pravidelných kontrakcí, z nichž mnohé jsem už musela prodýchávat, jsem upekla jablečný dort a navařila kotel rizota, aby bylo během porodu i po něm co jíst. Okolo druhé odpoledne jsme volali Liliane - má to k nám přeci jen skoro hodinku cesty. Nebyla doma a po krátkém telefonátu jejímu příteli, jsme zjistili, že tráví prodloužený víkend u něj. Opět jí čekalo pět hodin cesty. Bylo mi to moc líto, neboť jsem byla přesvědčená, že porod zkrátka nestihne. Nechtělo se nám však sedět doma a vyrazili jsme na návštěvu ke kamarádům. Když jsem viděla Honzíka hrát si se stejně starou Sofií, říkala jsem si, že by bylo přeci jen krásné mít holčičku a moci ji také oblékat do šatečků.

Liliane si cestou v autě na dálku povídala s naším miminkem a vysvětlovala mu, že na ní má počkat. Nějakou záhadou se rozhodlo ji poslechnout a můj již dobře rozběhnutý porod se opět zastavil. Když dorazila v osm večer, trápily mě už jen občasné, i když velmi bolestivé kontrakce, které mi však nezabránily vychutnat si hokejové finále s Kanadou.

V pondělí 16. jsem se probudila, již poměrně znechucená, opět ve čtyři ráno. Tentokrát jsem donutila manžela absolvovat schody se mnou. Moc nadšený tedy nebyl, ale neodvážil se odporovat rozmarům těhotné ženy v posledním tažení. Žalostně jsem se nejen cítila, ale asi i vypadala. Nedokázala jsem si představit, jak dlouho mě ještě budou takto bolestivé kontrakce provázet.

V deset ráno jsem zoufalá volala Veronice, abych ji požádala o radu ohledně metod vyvolávání porodu. Kdesi vzadu v koutku hlavy se mi objevila lákavá představa bezbolestného císařského řezu v porodnici. Klystýr ani pohlavní styk mě nelákaly a návštěva homeopata či osteopata mi přišla moc vzdálená. Potřebovala jsem nějaké řešení, hned. Zvolila jsem půst a vanu. Když se Honzík, Guy a Liliane, která přespala u nás, nasnídali, přišla za mnou do koupelny. Poprosila jsem jí, aby začala zpívat. Právě v jejím hlase se totiž nachází léčivá síla. Nevím, kolik času uběhlo, ale najednou jsem si uvědomila, že se udála změna. Rychlá kontrola mě v tom ubezpečila. Byla jsem otevřená asi na 3 cm. Telefonovala jsem Veronice, která zrovna vykonávala návštěvy u ostatních maminek, naštěstí ne příliš daleko, a přijela asi v půl jedné.

Ihned po příjezdu mi změřila tlak, který byl lehce zvýšený a rovněž jsem měla trochu bílkovin v té kapce moči, kterou se mi podařilo vyloučit. Podle Veroniky ovšem žádný důvod ke zvláštnímu neklidu, jen je nutno tlak hlídat. Zalezla jsem opět do vany, zatímco Liliane ohřívala rizoto a prostírala stůl. Ten den už si ale k obědu nikdo nesedl.

S dalšími kontrakcemi jsem ucítila hlavičku, která už se začínala tlačit ven. Ani tentokrát jsem jí nečekala tak brzo a v panice volala Veroniku. Ta zkontrolovala srdeční ozvy miminka, ale na to, aby vyšetřila i mě už mezi častými a bolestivými kontrakcemi nezbýval čas. Porod se rozběhl na plné obrátky. Byl čas zavolat druhou porodní asistentku. Manžel zavolal i kamarádce Cristianě, která si od začátku moc přála být u našeho porodu. O její přítomnosti jsem se rozhodla den předem a s manželem jsme se dohodli, že jí zavoláme až si budeme jisti, že porod už běží a nic ho nezastaví.

Zajímavá byla reakce našeho dvacetiapůlměsíčního Honzíka. Během celého týdne, když jsem měla kontrakce, vždy tak trochu plakal se mnou. Když mě ale to ráno viděl sténat ve vaně tím typickým "ááá", přišlo mu to legrační. Ukazoval na mě, napodoboval mě a smál se tomu. Věrka tento víkend trávila u své mamky.

Najednou jsem měla silné nutkání tlačit. Z vany jsem se přemístila na toaletu a poctivě vyprazdňovala střeva. Nechápala jsem, proč bylo vše k porodu připraveno v ložnici, v naší posteli se prostě rodit nedá, je moc nízko u země. Přesunula jsem se do obýváku a břichem jsem napůl nalehla na opěradlo kanape. Při příští silné kontrakci a nutkání tlačit jsem se neubránila potřebě vyprázdnit si i močový měchýř. Nikdo pode mne ještě nestihl dát igelit a já si jen uvědomila, že pod pohovkou máme uložen scanner. Trochu mě to zneklidnilo, ale manžel žádné zvláštní vzrušení neprojevil. Odsunuli jsme pohovku ode zdi, abych se na ní mohla lépe uvelebit. Manžel byl opět u mojí hlavy, dával mi na ní studené obklady. Veronika mi dávala teplé obklady na hráz, kterou jsem si velmi přála ochránit. Liliane fotila, Cristiana mě povzbuzovala a Honzík jezdil po bytě na tříkolce.

Po příští kontrole tepu miminka, na mě Veronika naléhala, abych s další kontrakcí opravdu silně tlačila. Byla jsem velmi unavená a snažila se spíše odpočívat. Srdeční ozvy miminka spadly na 100 za minutu. Guy mi naléhavě šeptal do ucha, abych dýchala pořádně zhluboka. Sebrala jsem poslední síly, pořádně se nadechla a tlačila. Hned za chvilku už byly ozvy zase na 120. Cristiana, sama matka tří holčiček, mě povzbuzovala, že už vidí hlavičku.

Při jedné z posledních kontrol jsem se Veroniky ptala, jestli při rození používá rukavice. Myšlenka na to, že první, čeho se vaše děťátko na tomto světě dotkne jsou gumové rukavice se mi vůbec nelíbila. Veronika se mě tedy ještě jednou zeptala, jestli si přeji, aby zachytila děťátko bez rukavic. Odpověď zněla ano. Za chvilku už byla hlavička venku a já nemohla pochopit, proč Veronika to děťátko tahá tak rychle ven. Nemohla chvilku počkat? (Až později mi vysvětlila, že naopak miminko brzdila, to tak rychle klouzalo ven samo) Hodiny ukazovaly půl třetí.

Byla jsem netrpělivostí bez sebe: "Co to je? Co to je?" "Je to hóólčičkááa", znělo z Cristianiných úst. Byla zrovna nachlazená a hlas jí trochu přeskakoval. Tu větu už mi z paměti nikdo nevymaže. Padli jsme si s manželem do náruče. Šťastní a unavení. Lehla jsem si a položili mi naší malou na hruď. V tu chvíli přiběhl Honzík. Oči doširoka otevřené údivem: "mimí, mimí" Tak přesně to byl důvod, proč jsem si přála rodit doma a jsem moc vděčná, že se nám sen splnil.

Já, která se postila ve snaze porodit dítě, jsem si náhle uvědomila ten obrovský hlad a žízeň. Vypila jsem najednou půl litr šťávy a někdo mi přinesl hroznový cukr. Potom jsem si vzpomněla na jablečný koláč z předchozího dne a na zmrzlinu. Placenta vyšla ve chvilce ven a my všichni už si pochutnávali. Cítila jsem se naprosto blaženě.

Nepřáli jsme si stříhat pupečník těsně po porodu. Jako těhotná jsem se cítila připravená nechat dítě spojené s placentou asi pět hodin. Když jsem se ale na úzkém kanapi zkoušela otočit, aby se malá mohla lépe přisát na prso a Veronika mě musela upozorňovat, abych dala pozor na placentu, zněl můj verdikt nekompromisně: stříhat - nechtěla jsem miminku svou neopatrností ublížit. K mému rozhodnutí přispělo i to, že pupečník už byl celý splasklý. Dotepal velice rychle, pravděpodobně díky rychlému odloučení placenty.

A plodová voda? Tu nikdo neviděl. Kolem prý bylo lehce mokro, ale nikdo neví, kdy praskl vak blan. Rozhodně už jí prý ale nebylo mnoho, méně než litr, konstatovala Veronika.

Došla jsem si do sprchy, potom jsem se, už z postele koukala, jak malou Katiu měří, váží a oblékají. Někdy v tu chvíli už to Honzíkovi začalo být divné a snažil se ke své malé sestřičce přiblížit, aby mohl předvést svoji žárlivost v plné kráse. Dali mu do ruky jednu z Věruščiných panenek. Ihned prý jeho prstíky směřovali do očíček a potom letěla panenka na zem. Tím se jeho agresivní tendence naštěstí na docela dlouhou dobu poměrně uklidnily.

Následovala moje neoblíbená část. I tentokrát se muselo šít. Tři stehy. Díky lokálnímu umrtvení jsem ale nic necítila a za chvilku už si mohla vedle svého manžela a Honzíka, s Katiou v náručí, pro jistotu v sedě na kanapi, vychutnávat sklenku šampaňského na oslavu tak nádherného zrození. V přítomnosti tolika lidí to byla opravdová, nefalšovaná oslava narozenin.

Podruhé se nám podařilo i lépe zvládnout období po porodu. Zaplatili jsme si dulu, která nás několikrát příjemně rozmazlila a první dva týdny k nám měly přístup pouze návštěvy, které šly na procházku s Honzíkem, které nám nakoupily, pomohly uklidit nebo přinesly nějakou mňamku.