Tak nějak a přesto nevýstižně bych mohla popsat hořekování naší holčičky, které se během několika nadechnutí změní v pronikavý jekot, vřískot, chrčení a v lepším případě mručení (i když malé tečou slzičky není to pláč v pravém slova smyslu, nikdy kňourání nebo pobrekávání).
Řve rovnou s plných sil až jí obličejíček zrudne, zkroutí se, celá se zpotí, prudce třepe rukama a kope nohama, napíná celé tělo a prohýbá se, pak ztrácí dech a chvíli do nečekaného ticha jen lape vzduch, pak se zapře hlavičkou a nohama o podložku až udělá most, lapne dech a pokračuje v řevu než jí dech znovu dojde.
Alice se narodila počátkem února 2005 jako chtěné a plánované miminko, a to na konci 41. týdne těhotenství komplikovaného pouze běžnými starostmi a těhotenským nepohodlím. Porod, na který jsem se po týdnu přenášení téměř těšila, byl ukončený z důvodu obavy o zdraví miminka císařským řezem, protože plodová voda byla zeleně zakalená, porod dlouho nepostupoval, a miminko mělo přes čtyři kila.
Holčička byla a je zdravá. Při kojení se na mě vrhá tak vášnivě až se zalyká, a pije hltavě, hodně, dlouho a často. Protože mlíčka je dost, tak nastává pravidelně škroukání a převalování se mlíčka v bříšku, často při odříhnutí vyletí přebytečné nesražené čerstvé mlíčko (blinká zřídka a málo). Je to jasné - vříská, protože jí bolí bříško. Má koliku. Vyzkoušeli jsme snad úplně všechno - kapičky, čajíčky, masáže, mastičky na bříško, teplé obklady, kbelíkování, vak, prodlužovat pauzy mezi kojením, zkrátit kojení a kojit častěji, změna mojí stravy - a holčička řvala dál. Takže chce to čas.
Alici bude v srpnu šest měsíců a stále je přebornice v jekotu (výlučně kolice to ani při nejlepší vůli už nejde přičítat). Na ulici se lidi otáčejí za kočárkem a pozorně a dlouze si mě prohlížejí, bdělí sousedé řev komentují, někteří zcela nezakrytě sondují, co s malou doma děláme (asi jestli ji netýráme), jiní litují a uklidňují, že to přejde.
Po načtení odborné literatury, kterou jsem v zoufalství minulý měsíc koupila, jsem došla k závěru, že s tím řevem prostě nejde nic dělat! Všechno doporučené částečně zabírá, ale dlouhodobě nic neřeší. Nemůžu mít přece malou celý den v náručí nebo ve vaku, protože už teď váží přes sedm kilo, a moje záda jsou úplně zničená, a nic by to nevyřešilo. Zabírá kočárek (ale pouze na drncavém terénu), tak od třetího měsíce už v něm téměř neřve, a potom zábava jako je povídání, dělání různých zvuků, zpívání, mazlení. Chvíli se řehtá a jakmile ji to přestane bavit, začne okamžitě vřískat. Honem změna stylu. Zase smích až veselý hýkot a konec. Zase řev. Je unavená, honem do kočáru, protože v postýlce ani na jiném nehybném místě v bytě přes den neusne, pouze vyjímečně a omylem. Z únavy a neschopnosti usnout řve snad úplně nejsilněji. Prospí se v kočárku. Napapá. Asi půl hodiny je klid, hraje si sama, ale jen v mé přítomnosti, a pak znovu spustí. Večer většinou pohoda (na první dva měsíce zcela prořvaných nocí jsem už raději zapomněla). Koupel, papání, mazlení a spánek mezi osmou a devátou. Probuzení nejčastěji kolem páté (někdy v noci jedno kojení, jsou i výjimečné noci, kdy kojím tak třikrát za noc).
Manžel jako příznivec nejjednodušší cesty propaguje onu známou všemi kolem mne doporučovanou, ale pro mě u malých miminek nepřijatelnou metodu: Nech ji vyřvat. Vždyť řve stejně ať tu jseš nebo ne. Nemá žádný důvod, tak proč řve? Proč řveš, jseš najezená, přebalená, vyspaná, teplo je akorát, hrajeme si s Tebou, mazlíme se, povídáme, tak proč řveš? Ploužím se kolem zpoceného rudého manžela, který se zoufale dotazuje našeho zpoceného rudého řvoucího miminka, co mu chybí, a slyším se (i když chvíli před tím jsem přemýšlela o zvukotěsném minidomečku pro miminka), jak ji bráním. Na důvodu nezáleží, ona se viditelně trápí (třeba taky neví proč), nemůžem ji v tom nechat samotnou. Pro oddané zastánce výše uvedené metody uvádím, že ve chvílích naprostého zoufalství jsem to skutečně několikrát vyzkoušela, a nic. Malá řvala jako o život. Na ty loužičky slz v jejích uších a vysílený zoufalý výraz v životě nezapomenu, a další pokusy s její důvěrou podnikat nebudu.
Až na ty záchvaty vřískání, je Alice úplně normální miminko, ráda si hraje, všechno ocumlává a žižlá (mimo dudlíku, ten prostě ne a ne cucat ze správného konce), povídá, mazlí se, na vybrané šťastlivce se usmívá, směje se, miluje natřásání, krásně přibírá, je zvědavá, komunikativní. Já a manžel jsme rovněž normální, jako miminka jsme takto prý v žádném případě nevřískali, ani teď nevřískáme, a jsme poměrně klidní (i když po zvlášť vydařeném výkonu naší holčičky, kdy neslyšíme ani vlastní myšlenky, cítíme úzkost u srdce a padají nám věci z rozechvělých rukou). Díky malé jsme v sobě objevili netušené zdroje trpělivosti, a snažíme se ať se jí u nás a vůbec na světě líbí. Ale jsme úplně zničení a děsíme se, jaké bude Ája batole, a vůbec jaká osobnost může vyrůst z takové malé sirény.
Dle několika podobně postižených maminek z toho vřískání jejich děti vyrostly a nejsou o nic víc utrápené, uplakané nebo zlobivé než jiné děti. Nebo to tak není?
Těhotenství |
Dítě |