Na co zdravotní pojišťovny zapomněly

Na podzim mě postihl úraz páteře a navíc choroba s následnou operací, a tak – na rozdíl od předchozích 25 let, kdy jsem z lůžkových zdravotnických zařízení navštívila pouze dvě porodnice – jsem si v krátkém období čtyř měsíců užila tři zhruba desetidenní hospitalizace. Načerpala jsem při nich zkušenosti z obou pólů oné pomyslné škály, kterou poměřujeme chování zdravotníků k nám, pacientům (či klientům) – od chování profesionálního, ale i prostě lidského, kterému se nedalo nic vytknout a ve mně jakožto pacientovi vyvolalo příjemný pocit bezpečí, až po dosti alarmující nezájem.

Při nedobrovolném sbírání těchto zkušeností jsem velmi myslela na rodiče dětí s postižením či dětí těžce nemocných a dlouhodobě hospitalizovaných, pro které se neustálý kontakt s odborníky a pobyt na lůžkových odděleních nemocnic stává najednou – většinou zčista jasna – tvrdou realitou jejich dnů, týdnů, měsíců a let. A pokud s nimi odborníci nekomunikují vstřícně, jsou jejich starosti nejméně dvojnásobné.

Pacient se má ptát

„Pacient se má ptát, rodič nemocného dítěte se má ptát a lékař mu má odpovědět pravdivě, fundovaně a srozumitelně,“ říká MUDr. Svatopluk Smutný z 1. chirurgické kliniky FN Motol. „Toto pravidlo ale v našich nemocnicích často naráží na provozní podmínky. Když jsem navštívil švýcarské, německé či rakouské nemocnice, byl dopoledne na každém oddělení lékař – i když třeba ten nejmladší – který psal propouštěcí zprávy, zařizoval vyšetření a byl k dispozici i pacientům, kteří se chtějí ptát. V českých nemocnicích takový lékař „navíc“ není. Naši lékaři se po ranní vizitě na oddělení rozprchnou na speciální vyšetřovny, učit mediky, na operační sály a přijdou odpoledne, ale taky někdy až večer. Pokud se pacient chce třeba zeptat mě, vždy se snažím odpovědět pravdivě a srozumitelně, ale mohu přijít ze sálu také v půl sedmé večer, jsem hladový, unavený, takže se mu sice odpovědět pokusím, ale protože také mám své fyzické limity, udělám to možná stručněji, než by očekával, a možná ani ne tak, jak situace vyžaduje,“ přiznává S. Smutný.

Jedním z problémů brzdících komunikaci mezi lékaři a pacienty či rodiči malých pacientů je fakt, že náš pojišťovenský systém vůbec nepředpokládá, že by se pacienti ptali… „Pokud pomineme úhradu za edukační pohovor trvající asi 15 minut, tak rozhovor s pacientem pojišťovny nijak neodměňují – například u vizity pojišťovny vůbec nepředpokládají, že bychom s pacienty mluvili,“ uvádí S. Smutný.

Pravdivě a otevřeně

Jako další problém váznutí komunikace vidí například to, že někteří zvláště mladší lékaři s menšími zkušenostmi cítí určitý stud, že ještě do problematiky tak důkladně nepronikli, neumějí to přiznat, a to ovlivňuje jejich chování k pacientům. Na druhou stranu mi jedna maminka, jejíž dcerka trpí spinální muskulární atrofií, což je těžká degenerativní dědičná choroba s infaustní prognózou, vyprávěla, jak se při první návštěvě mladý lékař přiznal, že se s touto diagnózou ještě nesetkal. Navrhl jí, aby s dcerou přišla znovu za tři týdny a on se mezitím připraví. „A tohle beru! To mě nadchlo – řekla jsem si, že ,je dobrej‘. Nemlžil, hloupě se nevyptával a příště už opravdu věděl. A tím, že jednal úplně na rovinu, se u mě vůbec neshodil, naopak. Jsem velmi spokojená a mám pocit, že moje dítě je v dobrých rukou,“ ocenila jeho přístup.

Podobný názor má i S. Smutný. „Mladý kolega z tohoto příběhu, který uměl říct ,nezlobte se, já to nevím, ale zjistím si co nejvíce dostupných informací‘, je na nejlepší cestě stát se výborným doktorem, ale už nyní je dobrým člověkem,“ říká. „Myslím, že pochvala a důvěra té maminky je plně na místě. Bohužel náš současný systém, který je založený na tom udělat co nejvíc výkonů za co nejkratší čas, vyšetřit, ošetřit a poslat zpátky domů co nejvíc pacientů bez ohledu na to, zda se chtějí ptát, takovému lékaři vůbec není nakloněný – a to je velká chyba.“