Co dělat, když dítě málo mluví

Většina dětí se naučí mluvit mezi prvním a čtvrtým rokem. Děje se to zpravidla „jen tak“ – rodiče si ani neuvědomují, co dělali, aby to své dítě naučili. Mluvit včas znamená říkat v 1. roce slova, ve 2. roce věty, a ve 3. roce mluvit hojně a srozumitelně, i když jistě s nezralou výslovností a řadou gramatických zvláštností.Toto schéma je hrubě orientační, i při normálním vývoji řeči se děti v rychlosti nástupu řeči hodně liší.

Pokud se řeč u dítěte nevyvíjí tak, jak by rodina čekala, je především třeba zjistit, zda dobře slyší. Pokud není jistota, že slyší stejně tiché zvuky jako ostatní lidé, je lépe se vypravit k odborníkovi. Nemusí jít hned o trvalou vadu sluchu, stačí dlouhodobě zalehlá ouška v důsledku rýmy a vývoj řeči se opožďuje. Je-li jisté, že má dítě sluch v pořádku, je užitečné zjišťovat, čemu všemu rozumí. Pokud ochotně ukazuje, kde má kolínka, ouška, jazyk, vlásky, ukáže řadu obrázků v knížce, přinese požadované předměty, pak máme jistotu, že nejen slyší, ale i rozumí.

Rozumí, ale nemluví

Je řada dětí, které rozumějí hodně, ale i ve třech letech mluví málo. Rodiče dítěte, které mluví významně méně než vrstevníci, opoždění řeči často špatně nesou. O jeho příčinách se v některých rodinách raději ani neuvažuje. Opoždění řeči bývá vysvětlováno například tak, že dítě je líné, pohodlné nebo že nemá zapotřebí mluvit. Často se říká, že nemluví, protože má přece svoji hlavu. Toto vysvětlení bývá překážkou na cestě ke zlepšení, protože mít svou hlavu je hodnoceno jako dobré a nutit dítě k mluvení by znamenalo zpochybnit jeho jedinečnost. Zkušenost z ambulance nás však učí, že problém je v tom, že řeč dítěte zatím nedozrála, takže víc a zřetelněji mluvit nemůže.

Dříve se tradovalo, že děti je třeba k řeči stimulovat. Toto doporučení často vede k tomu, že rodiče se úporně snaží na dítě hodně mluvit a dostávají se tak společně s ním do slepé uličky. Čím víc totiž mluví rodič, tím menší prostor zůstává dítěti. Díky zkušenosti z videozáznamů interakce mezi rodiči a dětmi dnes můžeme říci, že dítě nejsilněji „stimuluje“ k řeči to, když rodiče aktivně reagují na jeho pokusy o komunikaci. Dítě, které netrpí těžkou vadu zraku nebo hybnosti, si dostatek podnětů k mluvení opatří samo. Víc potřebuje pozitivně naladěný, naslouchající protějšek.

Pozitivní zpětná vazba

Někteří rodiče čekají, že dítě začne mluvit tak, že po nich bude opakovat. Když se to neděje, bývají zklamaní a znejistění. Děti se ve schopnosti a ochotě opakovat slyšená slova hodně liší, toto období nepřichází u všech stejně a také různě dlouho trvá. Chceme-li, aby po nás opakovaly, musíme nejprve silně nasytit tuto potřebu u dětí – opakovat po nich. U nejmenších dětí to dělají matky intuitivně, opakují dětské broukání, žvatlání a jiné jimi vydávané zvuky. Intuitivně komunikační pokusy dítěte opakováním zesilují a začínají je přibližovat artikulovaným zvukům mateřského jazyka. Dítěti se tak dostává potvrzení, že jeho řečové pokusy mají smysl – jsou slyšeny, rodiče je přijali. Tyto zvuky mají význam a dítě napříště zkusí něco podobného znovu. Říkáme, že rodiče dítěti poskytují pozitivní zevní zpětnou vazbu.

V té pozitivní zpětné vazbě je klíč k otvírání dětské řeči, s nímž pracují zkušení profesionálové a odborníci. Nejlepší nicméně bývá, když tento klíč vezmou do ruky sami rodiče. Nejenže znají své dítě nejlépe ze všech lidí na světě, ale také s ním tráví nejvíc času a mají společné zážitky, a tedy důvod k mluvení. Fakt, že když důležitá osoba ocení nějaké chování, lidé poté toto chování napodobují, je koneckonců známo laikům i odborníkům. A nemusí ani jít o fontánu oslavných výkřiků a obdivného chválení, jak se někteří rodiče domnívají. Dítěti často stačí rodičovské přikývnutí, radostné slůvko áno, ták, príma a podobně. Jde zas a znovu o pozitivní přijetí dětské snahy. Navíc si dítě silněji zapamatuje to, co se ozvalo. Na dítě působí opakování se souhlasem, s naladěnou intonací. Když vzápětí rodič dodá jazykově správný tvar řečeného, dělá v tu chvíli pro vývoj řeči svého potomka to podstatné.