tisk-hlavicka

Tvoje maminka jsem přece já!

9.5.2005 Maceška 20 názorů

S příchodem Zuzky jako by se u nás doma otevřelo nové téma. I když jsme už dříve mluvili s Michalkou o tom, jak se k nám dostala, šly určité informace jaksi mimo ni. Její představy o životě byly kouzelné.

Nejprve byla přesvědčena, že děti se líhnou v Praze. Když našla fotku, kde byl Dominik jako miminko, zeptala se: “To je Dominik, když byl ještě v Praze?” (Ano, uhádli jste – dětský domov, kde žila, byl v Praze.)

Časem pochopila, že je to celé trochu jinak. Myslím, že prvním impulsem byla návštěva mojí kamarádky, která zrovna čekala miminko.

Teto, proč máš tak velké břicho?

Protože tam mám miminko.

Mi-min-ko??? Ty máš v břiše miminko?! A jak ho dostaneš ven? Takhle?” – a poměrně věrně napodobila zvracení.

Já nevím, jak se dostane ven”, odpověděla moje kamarádka.

A jak se dostalo dovnitř?” žasla dál moje malá dcerka.

Já nevím, jak se tam dostalo”, odpověděla Dana zbaběle.

Michalka nemohla uvěřit svým očím. Stále kolem ní pobíhala, píchala ji do břicha, až nakonec zmizela kdesi v domě. Když se vrátila, sedla si důležitě vedle Dany, jakože my dvě patříme k sobě, důvěrně se k ní naklonila a zašeptala, že to bylo slyšet za devátou zdí: “Já taky budu mít miminko.” Potom tajuplně nadzvedla mikinu – a na zem vypadla panenka.

Panenky pod svetrem jsem nacházela ještě několik dní. Nakonec jsem vzala knížku o vývoji miminka, a všechno jsem jí ukázala. Byla nadšená. “A to já jsem taky plavala ve vodě, když jsem byla u tebe v bříšku?

Taky, ale nebylo to u mě v bříšku.” Informaci přešla jako nedůležitou.

Ale mýlila jsem se, když jsem předpokládala, že ji ani nepostřehla. O půl roku později, když prožívala období princezen a skákání do náruče, si povzdechla: “Kdybych tak byla princezna! Myslím, že JSEM princezna!

Nejsi”, řekla jsem nemilosrdně. “To by ses musela narodit královně”.

Zamyslela se: “Mami,” řekla důrazně, “tys mi jednou říkala, že jsem nebyla U TEBE v bříšku.

Přikývla jsem, napjatá, co bude dál.

Tak jak můžeš vědět, že jsem se nenarodila královně?!

K otázkám kolem původní rodiny jsme se vracely od té doby vícekrát. Vysvětlovala jsem jí, že její maminka vyrůstala v dětském domově a neuměla se o svoje miminko, o svoji malou holčičku, postarat.

Málem jsem umřela? Jo?” pátrala morbidně Míša.

Kdyby tě neodvezli do nemocnice, tak bys mohla umřít,” potvrdila jsem, maje na paměti, že se dětem nemá lhát. ”Miminka se o sebe postarat sami neumějí.

Zamyslela se: “A ty ji znáš? Tu paní?

Zavrtěla jsem hlavou. “A máš ji ráda?

Bylo to pro mě hrozně těžké. Věděla jsem, co všechno musela naše malá Michalka prožít, v jak zoufalém stavu byla přivezena do nemocnice, a všechno ve mně křičelo zápornou odpověď, ale nahlas jsem přikývla: “Ano, mám ji ráda, protože bez ní bys tu nebyla. A já jsem moc ráda, že tu jsi.

Přesto jsem to všechno nějak neuměla přijmout. Bolelo mě, že naše děti prožívaly tolik zlého, a neuměla jsem to odpustit. Vlastně jsem se chovala podle rozumu, podle toho, co jsem věděla, že je správné, ale necítila jsem to tak.

Až mnohem později, když jsme jednou seděly s Michalkou v čekárně na očním, povídaly jsme si o oblíbeném tématu “když jsem byla malá” a ona použila výraz “moje maminka”.

Tvoje maminka jsem přece já”, přerušila jsem ji.

Ale ona byla dřív, “nedala se Michalka. “Já vím, že ty jsi moje OPRAVDOVÁ maminka, ale ona byla první”, pokračovala naléhavě, když jsem dlouho neodpovídala.

Ano, ona byla první. Tehdy jsem si uvědomila, jak hrozně moc mám ráda svoji holčičku, a že skrze ni milujeme i její rodiče. Vždyť ty oči, výraz tváře, bezprostřednost a naivita, její povaha i podoba, to všechno, co na ní máme rádi, je dědictvím JEJÍCH RODIČŮ, nikoliv naším. Musela jsem sama dozrát k tomuto poznání, žádná slova načtená z knížek mi nepronikla až do duše.

S Helenkou to bylo jiné. Měla svoje vzpomínky a nevracela se k nim. Když k nám přišla a stýskalo se jí, brávala jsem ji do náruče, hladila ji po vlasech a šeptala jí do ouška, ať zavře oči a představuje si, že jsem její maminka. Potom uplynulo několik let, kdy jsme se k tomuto tématu nevraceli. Asi před rokem jsem se jí při nějaké společné činnosti zeptala, jestli by nechtěla vidět svoji první maminku. Zamyslela se: “A víš že ani ne?

Tak až budeš chtít, domluvíme se, jak by se to dalo zařídit, jo?

Zkoumavě se na mě podívala: “Co tě to popadlo?” Zjevně ji žádné takové myšlenky netrápily.

Neměla žádné fotky, protože tu jedinou, kterou si přivezla, rozstříhala asi za měsíc po svém příjezdu k nám. Mrzelo mě to, ale přišla jsem na to pozdě a fotka se nedala nijak zachránit. Až po pěti letech k nám přijela na návštěvu její kamarádka, které dala kdysi svoji fotku – a na té byla se svojí matkou. Zasáhlo mě až do hloubi duše, jak moc je svojí mamince podobná. My bláhoví jsme si namlouvali, jak je podobná našim dětem, “celej tatínek”, ale ona je ve skutečnosti podobná svojí mamince!

Její původní rodina se přihlásila o slovo sama – po třinácti letech byl ukončen spor o určení otcovství, a díky tomu se otevřely nové otázky, vzpomínky, informace.

To je jako v nějaké telenovele”, kroutila hlavou, když jsme se pokoušeli pochopit některé peripetie jejího raného života.

Nejsilnější vzpomínky na původní rodinu přišly nedávno, když jsme jeli navštívit do nového domova holčičku, která u nás krátce žila a vracela se k příbuzným. Helenka seděla celou dobu jako zařezaná, a při odjezdu řekla temným hlasem: “Ta paní je hrozně divná. Připomněla mi ty různý lidi z doby, kdy jsem byla malá.” Koukala se z okna auta ven a po tváři jí tekly slzy.

Nevěděli jsme, co na to říct. Chytla jsem ji za ruku, ale ona se musela vyplakat…sama.

Po každém takovém rozhovoru mám pocit, jako by odtál kousek ledu v ní. Dnes jsem se zlobila na holky pro ten strašnej binec v pokoji, křičela jsem na ně, a pak mi to nedalo a šla jsem je uklidněná ujistit, že je mám ráda. Helenka mi chlácholivě řekla: “To je dobrý, mami. Jasně že víme, že nás máš ráda. Uznáváme, že ten binec byl fakt hroznej. Ale teď se běž podívat ke klukům!” a já jsem věděla, že se nemusím bát o náš vztah.

U Zuzanky bylo všechno zdánlivě jednoduché: maminka ji nechtěla opustit, ale přišla nemoc a ta je rozdělila. Postupně jsme ale z různých útržků pochopili, že to taky neměly vždycky jednoduché. Zuzka po příchodu k nám přibrala během 2 měsíců 6 kilo! Snažila jsem se nekomentovat její přejídání, abychom neudělali stejnou chybu jako s Helenkou, a jen jsem vyhazovala prázdné krabice od Granka, kelímky od Nutelly, pytlíky od sušenek, a doufala, že se jednou zasytí. Zatím to nenastalo, některé potraviny se ztrácejí rekordní rychlostí stále. Jednou mi povolily nervy a rýpla jsem si do ní, a ona mi řekla, že doma mívaly jen studené párky. “Proč studené?” zareagovala jsem na to nejméně důležité.

Protože jsme měli odpojenou elektřinu.

Jindy nám zase řekla, že náušnice jí maminka vzala a prodala, aby měly na jídlo.

Dlouho jsem nevěděla, jak mám na takovéto věci reagovat. Pomohlo mi setkání s jejím otcem. Čekala jsem nepřátelského muže, ale přišel zlomený, nešťastný člověk. Bylo nám ho líto, přesto jsem si jistá, že ho uklidnilo, že máme Zuzku rádi a že má u nás dobrý domov. Sice se už vícekrát neozval, ale dal nám plnou moc ke všem změnám, které jsme žádali, a do výchovy nijak nezasahuje.

Při příležitosti Svátku matek, kdy mi děti nikdy neopomenou nadělit víkend bez vaření a bez nádobí – moje jediné přání – se od jisté doby snažím připomenout děvčatům, že i jejich první matky mají svátek, i když jim okolnosti zabránily, aby se mohly o své děti postarat. Zpočátku přijímaly tato upozornění s rozpaky, ale teď už je vzpomínka “na moji první maminku” součástí rituálu, a nijak nám nebrání užívat si Svátek matek společně.

Ovšem každá mince má dvě strany.

Že není dobré mluvit o skutečnosti, kdy se matka o dítě nestará, jako o něčem pochopitelném a běžném, jsem si uvědomila o svých posledních narozeninách. Přišly mi gratulovat kolegyně z práce a jedna měla s sebou tříměsíčního chlapečka v autosedačce. Michalka si zvědavě prohlížela dárky, které jsem dostala, až objevila Jeníčka. “Mami”, vykřikla vzrušeně, “tys dostala miminko?!

A když jsem jí skrz salvu smíchu v publiku vysvětlila, že miminka se nerozdávají jako dárky, což ji hrozně zklamalo, přitulila se mi do náruče a slíbila : “Nebuď smutná. Až já budu mít miminko, tak ti ho dám, aby ses měla o koho starat a mazlit se s ním.

Není ta výchova jednoduchá, ale uznejte: nemám já krásné vyhlídky do budoucna? Zahálet mě moje děti nenechají!

Názory k článku (20 názorů)
Teda Macesko, Andry + 4 mesicni mimisek 9.5.2005 9:24
*Re: Jak to jenom děláš, Petri 9.5.2005 11:39
Dneska to je síla:-) kicul 2, Baru 08/03 9.5.2005 13:39
*Re: Dneska to je síla:-) Karolína 9.5.2005 14:42
názor Psychouš 9.5.2005 14:0
*Re: názor Pippilotta 9.5.2005 16:31
**Re: názor Margita 10.5.2005 20:16
Maceško, Šáry 9.5.2005 14:19
vyjádření obdivu Martina, Nela 1rok 9.5.2005 16:3
dotaz.. klarka 9.5.2005 16:11
Spickovy clanek Alena D. 9.5.2005 20:47
Vzdycky brecim olga 9.5.2005 22:14
Jsem rada, ze taky kricis :-) Jarmusha,David 7/01,Diana 2/03 9.5.2005 22:14
*Re: Jsem rada, ze taky kricis :-) néni 10.5.2005 20:35
**Re: Jsem rada, ze taky kricis :-) maceška 12.5.2005 14:14
**Re: Jsem rada, ze taky kricis :-) maceška 12.5.2005 14:15
***taky bych chtěla pomoci alu 16.5.2005 22:49
****Re: taky bych chtěla pomoci Senta 17.5.2005 3:9
*****Re: taky bych chtěla pomoci alu 18.5.2005 21:32
pro vas Zuzka 14.5.2006 14:21




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.