Lepší vyhořet nežli se stěhovat?!

Sbaleno jsme měli za 4 dny. Naposledy jsme měnili bydliště před rokem. Takže některé věci ani krabice neopustily. Během hodinky jsme s partou skvělých přátel přemístili majetek ze 4. patra do Transitu. Samozřejmě místa ještě bylo… Se slzami v očích jsme se rozloučili a trádá do nového / starého města.

Tentokrát jsme mířili do vlastního bytu. Teoreticky tam zůstaneme do konce života. Bylo mi to líto. To balení i vyrovnávání věcí mě moc bavilo a změny mám ráda. Pravda, už jich bylo kapánek moc, ale když to jinak nejde…. Představa, že zůstaneme na jednom místě, dokud neumřeme, mě trochu děsila. Ale už máme malé děti a taky už nám není 18, tak už je snad na čase se usadit. Jak káže tradice a někdy i zdravý rozum.

Byt je to pěkný. O místnost větší, než cokoli, co jsme kdy obývali. Děti mají vlastní pokoj, ač ho zatím sami nesdílí. V noci jsem tam tak často, že si raději před spaním chystám matrace na zemi.

Po nastěhování přišlo rozčarování. Že ještě po týdnu byly všude krabice a pytle s věcmi, to se dalo chápat. Ale když už o ně zakopáváme měsíc, je to na pováženou. Vysvětlení je prosté. Tentokrát jsme se poprvé nestěhovali do prázdné, nýbrž plně zařízené domácnosti. Takže, pokud jsem chtěla něco uložit, nejdřív muselo být něco vyhozeno. Všechny věci tady patřily ještě před rokem milované babičce a dědečkovi mého manžela. Byli to „velcí“ lidé. Proto mi věřte, nebylo to vůbec lehké. Zvlášť vyhazování „serepetiček“. Pokaždé jsem si říkala: „Co tohle pro ně asi znamenalo, jakou vzpomínku, proč si to pořídili“.

Nakonec zvítězil zdravý rozum a snaha o zachování manželství. Prostě jsem všechno ze skříněk a polic vyházela na jednu hromadu a uložila naše věci. A z té hromady jsme vybrala jen to nejpotřebnější. Zbytek jsme rozdali a vyházeli. Všechen sentiment musel jít stranou. Po babičce a dědovi nám zbyla spousta krásných vzpomínek. A to je nejdůležitější.

Druhá věc, která mě zaskočila byl stav psychiky naší rodiny. Všechna dosavadní stěhování byly radostnou událostí. Pravda, manžel vždy pár týdnů (tentokrát i měsíců) propadal depresím. Ale jak byla změna za námi, byl klídek. Jenže v tomto případě jsem zjistila, že na vybalování mám jen tak 2 hodinky denně a to vždy na maximálně pár desítek minut, než dítka něco budou potřebovat nebo vyvedou. Do toho ještě stále rekonstruujeme a rekonstruovat budeme. Takže manža občas potřebuje něco podat, přidržet… Jednu místnost uklidím a z druhé se tam nanosí věci, aby se v ní mohlo pracovat.

Po víc jak čtyřech týdnech můžu říct, že ¾ věcí jsou na svých místech. 2 místnosti jsou hotové - prozatím. Vztahy jsou v tuto chvíli (manžel v práci, starší syn ve školce a mladší spí) v rovině příměří. A já se cítím odpočatě. Myslím, že rok naše manželství ještě ustojí a do té doby předpokládám, že už budeme zabydlení a zvyklí na nové místo a vše bude v normálu.

Závěrem: Až se budeme příště stěhovat, budu víc pesimistická předem, abych se pak mohla radovat, jak všechno dobře probíhá. Zdá se vám, že nadpis nekoresponduje s článkem? Máte pravdu. Původně jsem chtěla psát o tom, jaká je fuška se někam stěhovat. Nakonec je to o tom (alespoň druhá část), že každá větší změna přináší do vztahů komplikace. Pokud s nimi počítáte předem a připravíte se, nemusí mít zásadní vliv na rodinu. Pokud je berete ne lehkou váhu, může se stát i to nejhorší. Naděje je v tom, že vždy je čas na nápravu a vždycky je pravděpodobné, že bude líp.