Když mě v květnu 2004 odsouhlasili "vhodnou pěstounkou", byla jsem přesvědčena, že telefon zazvoní každým dnem. Bylo mi totiž řečeno, že patřím mezi nejtolerantnější žadatele.
Chtěla jsem nabídnout domov dítěti bez ohledu na pohlaví, 0-5let (na školní povinnosti jsem si hned netroufala), bílé, žluté, černé rasy (romské jsem nechtěla, připadají mi hyperaktivní). Dítě nemělo trpět nevyléčitelnou nebo smrtelnou nemocí, nebo často vyžadující pobyt v nemocnici. Nemělo být agresivní a mentálně postižené, to vše vzhledem k zdravotnímu stavu Lukáška.
Jestli bude trpasličího vzrůstu, s viditelnou vadou, či např. chybějící končetinou jsem akceptovala, pokud budu mít zaručeno, že bude v budoucnosti svéprávné a samostatné.
Uplynuly 3 měsíce a nikdo nevolal. Nechápala jsem to, vždyť mi říkali, že hlášení o takových dětí mají každý den na stole 20 a nikdo je nechce.......
V září jsme jeli s Lukýnem na rehabilitační pobyt do Znojma. Byli jsme tam v tom roce uz podruhé a moc jsem se těšila, na lidi, na odpočinek, na rehabilitaci malého, myšlenku možnosti zlepšení jeho zdravotního stavu.......
Po 14 dnech jsme dostali nabídku jet na nedalekou koňskou farmu, na hipoterapii a že s námi pojede ještě jedna holčička z DD. Ten byl spolu s KU přímo v budově, ve které jsme bydleli.
A tady začala ta pohádka:
Když jsme nasedli do auta, ptala jsem se:"A ta kočína s námi nepojede?". "Jede, sedí přímo za vámi". Otočila jsem se a řikám:"Ale já nikoho nevidím" a oni říkají:"Ale paní Dolejšová, podívejte se pořádně", tak jsem se znovu podívala a říkám: "Ale já OPRAVDU nikoho nevidím." "No přece tak v rohu!" "Jó, ten prcek?" Já na to.........
Viděla jsem moc droboučkou a hubeňoučkou romskou holčičku, když jsme vystoupili, bylo při její chůzi nápadné kulhání, na levou nožičku nedošlapovala na patu, vypadala jak raněný ptáček, bylo mi jí nesmírně líto. Měla fialové tepláčky, triko o pár velikostí větší a gumičku od víčka sklenice ve vlasech. Byla tichá, bázlivá, vážná a měla za těžkými skleněnými skly brýlí, které ji neustále pod tíhou váhy padaly, neobvykle dospělé oči.
Asi nejvíc mě zaujalo, jak se okamžitě měla k Lukáškovi, pořád ho hladila a chtěla vozit kočárek.
Měla jsem sebou fotoaparát, tak jsem si řekla, že si ji s malým vyfotím, a že ji také udělám fotečky při jízdě na koní. Ptala jsem se, jak se malá jmenuje a kolik je jí let. "Je to Leonka a je jí 8 let", řekla mi vrchní sestra. To snad ne! Vždycky jsem chtěla holčičku a měla být Lea! Najednou jsem si uvědomila, že se vyptávám na další podrobnosti. Dozvěděla jsem se, že ji opakovaně neúspěšně nabízeli nejen v krajském regionu, ale také v celostátním. Měla smůlu, kromě barvy pleti, byla postižená. Měla DMO, postižení 3 končetin, strabismus očí, špatnou jemnou a hrubou motoriku, lehčí formu mentálního postižení, vývojově oproti vrstevníkům byla opožděná, mnohočetná dislalie. Bylo nutné věnovat se logopedii, denně rehabilitovat, nosit v noci ortézu......
Když jsme se vrátili, velmi mě překvapilo při dalším vyptávání se na Leonku, že nebyl nikdo schopen mi o ni říct víc než, že málo jí, že je hodná a ráda uklízí. Navíc jsem zjistila, že jí není 8 let, ale, že jí bude sedm let (mezitím mi bylo řečeno ještě 4,5 roku, na které opravdu vypadala).
Jak rychle padají vaše předsevzetí, že romské dítě nikdy, najednou na věku tolik nezáleží, když potkáte konkrétní dítě, když ho držíte za ruku a ono na Vás naprosto odevzdaně kouká...
Den na to jsem zašla za vedením DD a zažádalo o PP Leonky. Měla jsem obrovské štěstí na lidi, ze zkušenosti jiných mě známých pěstounů vím, že není běžné vyvinout takové úsilí, jako to bylo v našem případě. Za 4 dny nám končil pobyt a já zažívala velký stres jak to celé dopadne a navíc jsem byla vystavena i poměrně velkému psychickému tlaku ze strany dalších dětí, které, kdykoliv jsem byla Leonku naštívit, se na mě věšely a říkaly: "Vem si mě domů, já budu hodná", bylo to opravdu náročné. Od tet Leonky jsem zase poslouchala, že je vystresovaná, zda si ji opravdu vezmu, ze nemůže spát, jíst..., tak to jsme byly dvě.
Den před odjezdem jsem se dozvěděla, že s námi Leonka pojede na 14-denní hostitelskou náštěvu a pak se uvidí.
A tak jsme jeli domů ve třech.
Pokračování příště.
21.2.2005 Daniela Dolejšová ()
Napište nám svůj názor k tomuto článku...
| |
