Trampolína rozvíjí vnímání vlastní tělesnosti

Trampolining je moderní přístup v pojetí vnímání vlastní tělesnosti s úzkou vazbou na psychiku. Jde o získávání takových pohybových dovedností, schopností a kompetencí pomocí trampolíny, které jsou využitelné ve všech oblastech života jedince i společnosti. Oblast reedukace specifických poruch učení a chování (SPUCH) je jednou z nich. Jde zejména o rozvoj nervosvalové koordinace, senzomotorických dovedností, prostorové orientace, rytmizace, sociálního vnímání a prožívání. Pohupující se plachta trampolíny má navíc významně stimulující antistresový účinek. U dětí se SPUCH je proto trampolining víc než opodstatněný. Trampolining není samonosnou reedukační metodou, může však významně obohatit současný rejstřík nápravných aktivit.

Trampolining je však taktéž pohybovou činností na bázi adrenalinového sportu. Proto se skákání na trampolíně stává atraktivním zdrojem žádoucí pohybové činnosti dětí a mládeže. Z tohoto pohledu se jeví tento druh pohybové aktivity jako rozhodující v boji proti nudě, která alternuje např. vznik sociálně patologických jevů.

Princip úspěšnosti trampoliningu spočívá nejen ve fyziologii a biomechanice pohybu na trampolíně, ale též v individuálním přístupu s přihlédnutím k věkovým a individuálním zvláštnostem a možnostem dítěte, jakož i dosavadním pohybovým zkušenostem i k druhu a rozsahu postižení.

Reedukace specifických poruch učení a chování

Při reedukaci specifických poruch učení a chování sehrává metoda trampoliningu významnou motivační úlohu. Reedukační činnosti ve výuce (aplikované formou trampoliningu) dostávají tolik potřebnou dynamiku. Tak například osvojování a automatizace číselných sekvencí (číselné řady, násobky malé násobilky), či soubory slov (vyjmenovaná slova, časování, skloňování) jsou žáky vnímány pozitivně, ba dokonce jim přinášejí radost. Soutěživý prvek edukativní činnosti navíc stimuluje touhu po úspěchu. V případě žáků se speciálními vzdělávacími potřebami je úspěch základem pro další rozvoj osobnosti.

Poruchy vnímání vlastního tělesného schématu jsou často příčinou dyspraxie, která akcentuje konkrétní výukové deficity. Děti s těmito problémy jsou nejisté a mnoha činnostem se vyhýbají právě ze strachu ze selhání. Proto je víc než nutné, aby děti s těmito obtížemi měly příležitost projevit své pokroky a dosažené úspěchy.

Četnost opakování vede k vytváření edukativních strategií, které jsou aplikovatelné v jakékoli činnosti. Zdokonalováním rytmizačních a koordinačních dovedností se slovním doprovodem se vytvářejí pohybové stereotypy, jež podporují rozvoj čtení, psaní a počítání.

Důležitějším než výsledek, je proces učení. Jsou to nové zkušenosti, dovednosti a kompetence, jež dítě získává v procesu učení.

Psychorelaxace s využitím edukinestetiky

Nedílnou součástí vyučovacího procesu je relaxace – fyzická i psychická. Zařazení tramporelaxace je žádoucí zejména u dětí s poruchami pozornosti, koncentrace a chování. Socializační aspekt trampoliningu je patrný zejména při skupinové relaxaci. Hledáním společného rytmu se skupina homogenizuje, žáci spolupracují na zadaném úkolu, společně reagují na povely. Úspěch jednotlivce je i úspěchem skupiny a naopak.

Podpůrně stimulační efekt pohupující se plachty trampolíny navozuje pocit blízký prožitkům z období nitroděložního vývoje, což má velký antistresový účinek. Tento způsob skupinové tramporelaxace lze využít např. v přípravě na hodinu slohu. Vizualizace je způsob, jakým žáci rozvíjejí svou představivost a fantazii. Žáci tak mohou prožít kupříkladu let ptáka, „výšlap“ na nejvyšší horu světa či „sestup“ do hlubin oceánu. Vyprávění (čtení) učitele je podbarveno relaxační hudbou. Po skončení žáci setrvávají se svým učitelem na trampolíně. V sedě v kruhu pak hovoří o svých pocitech a prožitcích. Sdělení žáků jsou mnohem barvitější, spontánnější a otevřenější. Práce v malých skupinách (nejvýše tři až čtyři žáci) poskytuje určitou míru intimity a blízkosti.

Autorka je speciální pedagog, autorka metody trampoliningu.