Otcovské fejetony: Mluvit jako žena!

Nejsem příliš bystrý. Proto si už dost dlouho lámu hlavu nad tím, proč se některé ženské chtějí vyrovnat chlapům. Má to něco společného s lidskou kvalitou? Sotva!

Já si například všímám, kterak se to projevuje ve způsobu řeči. Jsou ženy a dívky, jejichž mluva by se snadno vyladila s drsným mužským prostředím. Majitelky půvabných tváří a těl si osvojují výrazy, které jsou ke slyšení ve sprchách horníků, dlaždičů či v taxikářských barech. Což není laciná narážka na horníky, dlaždiče, ba ani taxikáře, to je pouze nadsázka, skrze kterou bych rád naznačil, kam až některé dámy klesly.

Při cestách městskou hromadnou dopravou se občas nevyhnu veřejným odposlechům dialogů, které mezi sebou vedou zástupkyně středoškolského studenstva. Nechtějte po mně doslovné přepisy, to bych si připadal jako veterinář a opilý gynekolog dohromady. Spíš si kladu otázku, kde k tak „bohatému“ slovníku ty nešťastnice přišly. Ve škole? U televize? Doma v rodině? Či snad na to existuje nějaká učebnice? Nenacházím jednoznačnou odpověď a přestávám věřit, že alespoň půlka lidstva se v budoucnu bude pyšnit krásou elegantní slovní křehkosti.

V souvislosti s tímto problémem se musím ještě přiznat k předsudku, jemuž jsem dlouhá léta podléhal. Domníval jsem se, že vulgární slovník je podmíněn sociálním zařazením. Čím níž, tím hůř. Mohly za to moje mladistvé zkušenosti z dělnického prostředí a z restaurací čtvrté cenové skupiny. Ženy tu byly v menšině a jejich „zdrsnění“ jsem považoval za nutné přizpůsobování se mužské většině.

Když jsem ale po čase potkal jiné slečny a paní - ty, které vlastnily maturitní vysvědčení a leckteré i vysokoškolské diplomy, a přesto jejich řeč leckdy vykazovala známky kanálnictví, došlo mi, že to celé bude ještě složitější.

Nedávno jsem měl snahu dobrat se pravdy v rozhovoru s jednou vzdělanou známou (PhDr.), ta však moje úvahy označila za projev naivity. Kde žiješ, vykřikla, vy chlapi jste praštěný, pořád hledáte něco na způsob Libušky Šafránkový (populární herečka), pokračovala a nakonec skončila tím, že svět je jinde. Asi ano, když i „princezny“ 21. století běžně používají výraz „vole“.

Nebo jste si toho ještě nevšimli?

Jestli přemýšlíte, proč se zabývám tímto tématem, příčinu hledejte v mém dětství. Byl jsem vychován matkou, která si na sprostá slova nepotrpěla a dodnes nepotrpí. I moje babičky byly ze stejného těsta. Dobrý pozor jsem dával také při výběru partnerek. Prostě se mi nechtělo žít s někým, kdo mluví jako sprostej chlap. A tak žiju s ženou, která mluví jako žena.

Teď si ale začínám dělat starosti s mými dcerami. Bude jejich generace zrovna ta, která definitivně převálcuje mužskou část populace - a nejen slovy? Naplní se v době jejich dospívání zlé předpovědi, že muži na této planetě už nebudou potřeba ani k rozmnožování? Pokrok asi nezastavím, jen si přeji, aby moje dcery nepatřily jednou k těm „drsňačkám“, které spolu mluví - s prominutím - jako krávy.

Jinak bych se musel červenat.