O těhotenství tatínků

Porod dítěte na území dnešního Španělska i v některých částech Asie provázel starobylý rituál: žena rodila v osamění mimo domov a bezprostředně po porodu začínala opět pracovat. Nastávající otec mezitím ležel v posteli a sténal bolestí. Snad aby odlákal pozornost zlých duchů od rodící ženy. Žena ho po svém návratu nakrmila a zahrnula péčí (Mason a Elwood, 1995). V některých kulturách měl nastávající otec zakázáno jíst určité pokrmy (například na Borneu směl jíst pouze rýži se solí) a musel žít odděleně od ostatních buď sám, nebo se svou těhotnou ženou.

Rituální zapojení otce, jakož i jeho fyzická přítomnost u porodu mohlo také vyjadřovat určitou míru sounáležitosti a podpory. V Irsku a Skotsku nosil otec kus oděvu své ženy, aby tak převzal část jejích porodních bolestí. I v našich moderních podmínkách nemalý podíl budoucích tatínků (10–30 %, ovšem v závislosti na zvolených kritériích i podstatně více) prožívá nejrůznější změny v chování. U některých se objevují dokonce i tělesné příznaky, jako nechutenství (nebo naopak touha po určitém druhu jídla), trávicí potíže, nevolnost a zvracení, bolesti hlavy a zubů. Těmto rituálům, předpisům, fyzickým i psychickým změnám a zvláštnostem, které provázejí „těhotenství mužů“, se říká kuváda.

Termín kuváda zavedl antropolog Edward B. Tylor. Měl jistě vybroušený smysl pro humor, protože toto slovo (v angličtině couvade) pochází z francouzského couver, což znamená připravovat se či sedět na vejcích. Dlouho se myslelo, že kuváda je buď pouze jakousi exotickou záležitostí (uvádí se, že na svých cestách o kuvádě slyšel i Marco Polo), či neurotickou reakcí mužů na novou životní situaci bez fyziologického základu. Teprve nedávno se pohled odborníků změnil. Před necelými čtyřmi roky zjistila kanadská psycholožka Anne Storeyová se svými spolupracovníky, že i u nastávajících otců v našich moderních podmínkách dochází k hormonálním změnám.

Klíčová role hormonů

Nastávající otcové měli oproti kontrolním bezdětným mužům v průměru asi o 30 % nižší hladinu testosteronu. (Množství tohoto hormonu v krvi kolísá mimo jiné též vlivem denní doby a ročního období. Jistá variabilita je proto zcela normální. Výše citovaný výzkum však tyto biologické rytmy vzal do úvahy.) Přibližně polovina budoucích tatínků měla snížený testosteron během celého těhotenství, bezprostředně po porodu i několik měsíců poté, u ostatních docházelo k jeho poklesu pouze v období po porodu. To, jak se někteří vědci domnívají, může u čerstvých tatínků tlumit agresivní chování a naopak podporovat otcovskou péči a vazbu na dítě.

Podobně prolaktin, hormon, který mimo jiné řídí tvorbu mléka u žen, souvisí s projevy rodičovské péče u řady živočichů. Je velmi zajímavé, že byl zjištěn přímý vztah mezi prolaktinem a „otcovskou“ péčí u dvou rozdílných druhů sladkovodních rybek: měsíčníka Lepomis macrochirus a koljušky tříostné (Gasterosteus aculeatus). Jedná se o druhy, kde samečci staví z kořínků a větviček jakousi obdobu hnízda, do kterého lákají samičku. Po nakladení vajíček samička hnízdo opouští a o potomky se stará výlučně sameček. Fascinující vztah mezi prolaktinem a rodičovskou péčí byl také objeven u terčovce zeleného (Symphysodon aequifasciata), rybky, která pochází z vod Amazonky. Aplikace prolaktinu způsobuje u obou pohlaví jak zvýšení intenzity víření vody (dodávání kyslíku potomkům), tak větší uvolňování sliznatých buněk pokožky, které slouží k výživě čerstvě vylíhlých rybek. Také u pětadvaceti druhů ptáků z devíti řádů (od tučňáka až po zpěvné ptáky) byl objeven vztah mezi prolaktinem a otcovskou péčí. U ptačích samečků prolaktin narůstá typicky během inkubace vajec a následně klesá po vylíhnutí mláďat. Roli prolaktinu v podpoře rodičovského chování samečků potvrdily i výzkumy u druhů ptáků, u kterých se vyskytují takzvaní pomocníci (helpers). Jsou to jedinci, kteří se v daném období nerozmnožují, ale pomáhají s krmením mladých. Prolaktin hraje podobnou roli i u savců (uveďme například křečka kalifornského a džungarského či kosmana bělovousého). A člověk? Hladiny tohoto hormonu byly u nastávajících otců zvýšeny několik týdnů před porodem. Zjistilo se také, že čím více prolaktinu muž měl, tím častěji uváděl některé z příznaků kuvády. Ne nadarmo je někdy prolaktin nazýván hormonem otcovství.

Estradiol, jeden z hlavních ženských hormonů, je v běžných podmínkách přítomen u mužů pouze ve velmi malém množství, které běžné metody ani nezachytí. U nastávajících otců však byl zjistitelný téměř u sedmdesáti procent z nich.

Muži chovali panenky

V jednom zajímavém experimentu byl mužům promítán film o kojení miminek, záznam dětského pláče a exponovány čichové podněty charakteristické pro novorozence (muži chovali panenku oblečenou do trička, kterou předtím mělo oblečeno dítě pouze několik dní staré). Vědci měřili hladiny testosteronu, kortizolu a prolaktinu před pokusem i těsně po něm. Muži s nižšími hladinami testosteronu a vyššími hladinami prolaktinu reagovali na dětské podněty pozitivněji. V jiném podobném pokusu, kdy muži poslouchali dětský pláč, byly výsledky totožné. Také se ukázalo, že s vyšší mírou sympatie odpovídali na pláč muži s nižší hladinou testosteronu – nezávisle na tom, jestli už dítě měli – a dále otcové oproti bezdětným mužům. Podrobnější rozbor ukázal, že reakci na dětský pláč (subjektivní i hormonální) ovlivňuje jak předchozí rodičovská zkušenost (otcové s více dětmi se lišili od novopečených otců a od bezdětných mužů), tak hladiny hormonů před experimentem.

Zkušení otcové měli v průměru méně testosteronu a více prolaktinu než muži, kteří se stali otci poprvé.

Objevy posledních let nám v mnohém pomohly lépe porozumět procesu stávání se otcem. V naší kultuře sice není s nastávajícím otcovstvím spojen žádný soubor rituálů, mnozí muži se však na otcovskou roli aktivně připravují. Čtou například společně se svou partnerkou knihy o vývoji plodu a péči o novorozeně. Pomáhají s výběrem dětské výbavičky, kočárku a postýlky. Díky ultrazvuku mohou miminka vidět, ještě než se narodí. A samozřejmě se mohou účastnit i samotného porodu, což dříve nebylo možné. Vztah otce k narozenému dítěti se tak může rozvíjet od prvního pohledu, dotyku a zaplakání.

Zároveň však mají dnešní muži oproti předcházejícím generacím v jedné věci nevýhodu. Většina z nich si nemohla vyzkoušet péči o miminko na svém mladším sourozenci, protože klasická rodina se dvěma dětmi s malým věkovým rozestupem k tomu prostě nedává příležitost. Ale všechno se dá dohnat.

Intuitivními rodiči jsme všichni

Řada otázek však zůstává nezodpovězena. Především je třeba získané výsledky potvrdit na rozsáhlejších vzorcích mužů. Výzkumy manželů Papouškových ukázaly, že jsme vybaveni „intuitivními rodičovskými schopnostmi“, a to nezávisle na tom, jakého jsme pohlaví, v jaké žijeme kultuře, zda jsme se už rodiči stali, či nikoliv. Nevědomky reagujeme na zvláštní požadavky novorozeného dítěte. Například tak, že když k němu hovoříme, zvyšujeme hlas (novorozenec lépe rozeznává vysoké tóny) a nakláníme se k jeho obličeji (miminko nejlépe zaostřuje zrak na vzdálenost přibližně 20–30 centimetrů). Podobně se k miminkům chovají už předškolní děti. Z toho plyne, že kuváda není nezbytně nutná pro spuštění rodičovského chování u mužů. Navíc z praxe známe mnoho případů úspěšné adopce. Zatím však nevíme, zda tatínkové, kteří se během těhotenství aktivněji zapojovali do přípravy na příchod miminka, reagují na jeho signály lépe než ostatní muži.

Další záhadou zůstává, co vlastně zjištěné hormonální změny způsobuje. To, že si muži častěji prohlížejí obrázky miminek, připravují se na porod dítěte a pečují o svou partnerku? Nebo zde větší roli hraje změna životního stylu, například snížená sexuální aktivita a nedostatek spánku po porodu? Jaký vliv má na nastávající otce úzkost a nejistota, která často předchází samotný porod, a zvýšené nároky po příchodu miminka na svět? A co například působení feromonů? Víme, že u mnoha savčích druhů významně působí na sexuální i rodičovské chování. Výsledky posledních několika let stále přesvědčivěji ukazují, že by tomu podobně mohlo být i u člověka. Odpovědi na tyto otázky zatím neznáme.

Každopádně je stále zřejmější, že otcem se muž nestává až narozením dítěte. Jedná se o dlouhodobý proces, který začíná dlouho před porodem (a možná už před jeho početím) a pokračuje mnoho let po něm. Tato zkušenost muže hluboce zasahuje. Dokonce více, než jsme si donedávna mysleli.