Klíčovou dírkou - Umění včas se vzdálit

Přišlo mi logické, že jsem svou teorii o "zakládání vztahu na celý život" podpořila načtením tuny knih dětských psychologů, pediatrů a nebýt toho, že neexistuje vysoká škola rodičovství, asi bych se dožadovala státnice z oboru - výchova malých dětí. S odstupem času své mínění nějak vidím jinak.

Každou tříletou prohlídku jsem u všech dcer prodělala jako v narkóze a byla jsem si vědoma, že se blíží den, kdy mě manžel opět mile chytne pod rukou a půjde ochotně fotografovat, jak některá z dcerek začíná chodit do školky. Neustále jsem mu vysvětlovala, proč jsem ty tři roky považovala za nejsmysluplnější dar, jakého jsem schopna. A on, necita, neustále opakoval - ale teď je na čase nechat je jít. Tak v osmnácti, možná!!!! Chtělo se mi křičet. Jsou tak malé, tak mnoho věcí ještě nevědí, jak se s nimi vyrovnají, když u toho nebudu právě v té chvíli? A on jen pokrčil rameny a řekl, že jsou moc šikovné a dobrý základ, že prý už mají. Mají, mají, ale co já? A právě tady jsem si uvědomila, že má pravdu.

Dobře. Budiž školka pro holky. Budiž já učitelkou, která má na starosti děti s handicapem. Měla jsem pocit, že není možné dusit vlastní dítě přemírou lásky, a právě proto jsem asi měla mít právě tyto děti na starosti. Abych každý den viděla, jak lze znemožňovat "normální" dětství klučinovi, který potřebuje redukční kůru, ale maminka je přesvědčena, že má jen větší spotřebu jídla než ostatní děti, kterou mu musí uspokojovat. A klučina se snaží zvednout nohu, udělat dřep, ale nejde to. Abych viděla holčinu, která by klidně dala do kapsy svou vzdělaností všechny prvňáčky, ale nemá šanci ji ukázat. Má maminku, která pocit odpojení pupeční šňůry stále považuje jen za nějakou hříčku přírody, kterou nemusí uposlechnout. Je přeci matka! A na druhé straně maminku, která se musí s handicapem své dcery vyrovnávat každý den, ale přesto má na ní stejná měřítka jako na ostatní děti, nepovoluje tam, kde ví, že by to uškodilo především dceři a věří, že ty její zatnuté zuby mají důvod, který se možná někdy ukáže.

Vím, že nejsem zastánce asketického způsobu výchovy, neumím si představit, že by moje dcery musely čekat na audienci, když mi něco důležitého potřebují říct, když se potřebují pomazlit, ale netušila jsem, že budu tak moc zastáncem té zlaté střední cesty, když se jedná o to - mít rád své dítě….