Dámská jízda z jihu Čech na jih Moravy

Ani jedna z nás nejezdíme proto, abychom si vyplavovaly adrenalin, ale abychom poznávaly krásy české vlasti a kochaly se nádhernou krajinou. Cykloturistika je pro nás výhodný způsob dopravy a super odreagování od starostí všedních dnů, prostě „dobrej výplach mozku“.

Rozhodly jsme se zajistit si ubytování v penzionech. Po celodenním šlapání není nad sprchu a teplou postel. Vyrážíme brzy ráno a těšíme se na nové zážitky. Okolí města Soběslavi známe, nezdržujeme se tam a šlapeme dál. V lese před Studnicí nás čekalo prima pohoštění, hotová vitaminová bomba – lesní jahody. Uvidíme, jestli se jejich účinek projeví ve výjezdu táhlého kopce před námi. Načerpaná energie byla rázem pryč. Cyklisté jako by koncem června vymřeli, asi si šetří dovolenou až na horké léto. Počasí nám přeje, rtuť teploměru šplhá ke 27 °C. Bude třeba dodržovat pitný režim.

Zanedlouho se naše kola dotýkají dlažebních kostek jindřichohradeckého náměstí. Hurá na nádvoří zámku! Jdeme na Černou věž, z které je hezký výhled na město a na čápy hnízdící na komíně naproti. Obě jsme Jihočešky a Hradec známe, tak od prohlídky zámku upouštíme. Přes pole a hluboké lesy se dostáváme k hotelu Peršlák, u něhož je umístěn kámen republiky a nedaleko nejsevernější bod Rakouska. Baštíme svačinu a chvíli v lese odpočíváme. Je to paráda, zavřít oči a vnímat jen šum stromů a zpěv ptáků.

Zastavujeme v Klášteře. Mimo turistickou sezonu, kupodivu v červnu tu ještě nezačala, je průvodce k dispozici pouze větším skupinám v protějším stavení. V sezoně se zde se svíčkou v ruce provází v podzemních chodbách, které mniši vybudovali a jež údajně vedly až na hrad Landštejn. Míříme tam, slunce pálí, a tak si v podhradí nejprve objednáváme pěnivý mok a jdeme na prohlídku. Z hradní věže je vidět pěkně okolí, vodní nádrž tu máte jako na dlani. Vojenské bunkry pod Landštejnem jsou součástí československého opevnění z předválečného období, a protože jich je v okolí mnoho, je zde i vyznačena naučná turistická stezka čs. opevnění. Tak co si jít hrát na vojáky? Nás holky to neláká.

Doplňujeme zásoby vody. Cesta rychle ubíhá, takže jsme brzy v Slavonicích. Nocleh máme domluven v bývalém internátu, jeho majitel nás unavené cyklistky obdivuje, kam že jsme se vydaly tak samy, pak nás zahlcuje spoustou informací o historických klenotech Slavonic. Bohužel vzhledem k našemu pozdnímu příjezdu jsou slavonické podzemní chodby i věž zavřeny. Tak procházíme celou městskou památkovou rezervaci a obdivujeme krásu zdejších domů.

5:00 – „KIKIRI KIKIRI ….“ Místní kohout se zbláznil a vítá další den. Je po spánku. Zatracený pták. Vstáváme a balíme věci. Ještě se zdržuji v obchůdku s mařížskou keramikou. Hrnečky jsou překrásné, neváhám a jeden kupuji, snad ho v dalších dnech nerozbiji.

Za Slavonicemi vyjíždíme kopec, nějak nám to nejede. Prvních 5 km je vždycky krize. Projíždíme Slavětínem a stavíme v Písečné, kde si prohlížíme bývalý zámek. Část se rekonstruuje, ale vesměs to tu poznamenal čas… Místo zámeckých pánů zde sídlí obecní úřad a pošta. Někde tu má být židovský hřbitov, hledám v mapě. Můj orientační smysl není nejlepší, a tak nám cestu ukazuje kolemjdoucí. Vyjíždíme kopec nad vsí a hřbitov nikde, až pak si Lída všímá vstupní branky, která prosvítá z lesa. Sem davy turistů neproudí. Silnici lemují vojenské bunkry, na jednom děláme piknik. Slunce pálí.

V Uherčicích obdivujeme velký zámecký komplex, momentálně v rekonstrukci. Prohlídka by nebyla marná. Před polednem přejíždíme Dyji a jdeme se do jejího toku trochu zchladit. V pohodě dojíždíme do Vranova nad Dyjí a po obhlídce se jedeme ubytovat. Ve Vranově je problém najít otevřenou hospůdku, kde vaří. Buď ještě nefunguje nebo už zavírají, a to je čtvrtek podvečer. Přece jen máme úspěch. Oslavujeme ho lahví Sauvignonu.

Kola odpočívají a my jsme si protáhly nohy turistickým výletem po okolí. Vyrazily jsme přes Ledové sluje na Hardeggskou vyhlídku. V lese pěkně štípali komáři a mouchy. Repelent nemáme, a tak se moc nezastavujeme. Od Ledových slují je pěkný výhled na Dyji. Turistická cesta se mění na asfaltku, která nás dovedla až k Hardeggské vyhlídce. Co se trochu opalovat? Slunce nás hřeje po těle i na duši. Zpět jdeme přes Čížov, kde jsou pozůstatky oplocení a zátaras z dob železné opony.

Odpoledne jsme vyrazily na prohlídku zámku. Turistický ruch ještě nezačal. S průvodkyní nás jde skupinka o čtyřech členech. Zámecký interiér stojí za shlédnutí, ale mnohem zajímavější se mi zdála výstava ve zdejší jízdárně – hygienické a toaletní potřeby z dob minulých. Drbátko a přenosná toaleta – holt naši předci byli vynalézaví. Navečer jsme vyjely přece jen na kole k Vranovské přehradě. Při západu slunce jsme se ještě posilnily v rybářské baště, což bylo důstojným zakončením celého dne …

Vranov nad Dyjí - u zámku

Ráno jsme se v serpentinách, které se kroutí od řeky vzhůru, pěkně zapotily. Zastavujeme v obci Lesná, je tu větrný mlýn, přestavěný na restauraci. Kampak asi vítr odvál časy, kdy tu místo číšníka chodil pantáta mlynář. K Novému Hrádku pokračujeme po lesní cestě, která se mění v kamenitou stezku spíše vhodnou pro turisty nebo nadšence horských kol. Naše trekkingová kola, natož sedací svalstvo, z toho nesrší nadšením. Dojíždíme k hrádku k železným vratům, u nichž je cedule – prohlídka v 10:30 hodin. Konečně se objevil průvodce a začíná perfektní výklad o NP Podyjí, historii hrádku... Z vyhlídky pozorujeme meandrující Dyji. Nenáročným terénem pokračujeme dál směr Znojmo. Je vedro. Chvíli bloudíme v centru a ne a ne se vymotat, tak nevím, jestli jsme značku někde ztratily nebo tu chybí. Kilometry po rovinkách ubíhají rychle.

Ve Slupu zastavujeme u technické památky vodního mlýna. V Jaroslavicích je další z polorozpadlých zámků. Je jen škoda, že na zachování takového kulturního dědictví chybí peníze...

Cyklostezka se stává utrpením, pořád rovina, člověk vidí 3 km před sebe a 3 km za sebe. Chtělo by to nějaký kopec. Začíná nám docházet voda. V dálce je vidět Mikulov a nad ním se tyčící Svatý kopeček a Pálavské vrchy. Projíždíme přes Drnholec, jsou tu hody, a tak si s mládenci v krojích připíjíme vínkem. Zvou nás hodovat, ale radši utíráme pot s čela a pokračujeme k cíli. Nějak jsme to přehnaly, v nohách máme 95 km. Večer jdeme posedět do kempu, kde hodnotíme dnešní den.

Po vydatné snídani jedeme naši poslední „etapu“. Ráno je zataženo, doufejme, že se počasí umoudří. Za průjezd kempem se musí platit poplatek. To je hrozné, nechápu, proč tu vedou cyklostezku, když sem smí pouze ubytovaní rekreanti. Pak kopírujeme vodní nádrž Nové Mlýny. Zatopený mušovský kostel a trčící suché stromy z vody nepůsobí moc pozitivně. Fouká tu studený vítr, oblačnost se začíná protrhávat. Přejíždíme hráz a jsme v Dolních Věstonicích. Jdeme okouknout kypré vnady věstonické Venuše.

Stoupání do Pavlova nám ubírá síly. Kluci, kteří sviští dolů na silničních kolech, mají vysmáto. K výletu nás láká Dívčí hrad. Kola a věci necháváme dole a vyrážíme vzhůru podél vinic po turistické značce. I přes zákaz jízdy na kole tu nějací bikeři razí vzhůru. Tohle nás dokáže pořádně naštvat, jak někdo není schopen respektovat ochranu přírody. Stejně příkré stoupání po chvíli vzdávají a kola vedou, tak jaký to má smysl.

Svítí slunce a poletuje tu spousta motýlů. Začíná moje honba s fotoaparátem na motýla. Sotva se připravím k snímku otakárka, jen cvaknout spoušť, motýl mi uletí. Je to taková hra, kdo vydrží déle. V souboji vítězím. Po návratu jdeme na oběd do restaurace v bývalém vinném sklípku. Jídlo je výtečné, kupuji si tu dvě láhve archivního vína, abych zátěž v cyklistických brašnách rovnoměrně rozložila a pokračujeme přes Milovice a Bulhary k Lednicko-valtickému areálu. Tady to turisty žije. Navštěvujeme nedávno opravený skleník. Je to krása – spousta rozkvetlých ibišků, palmy, banánovník. Připadáme si jako v pralese. V zámecké vinotéce koštujeme vínko. Poslední kilometry do Bořetic. Slunce pálí do zad. Z vrchu nad nimi je vidět na ves i Kraví horu, na které jsou umístěné vinné sklípky a vinice. V Bořeticích navštěvujeme kamaráda Staňu. Na Kraví hoře koštujeme jeho vínko, které je pro nás odměnou v cíli. Po příjemně stráveném dni jdeme na kutě.

Vstáváme brzy. Opouštíme Kraví horu a Bořetice, domů do Soběslavi se vracíme vlakem. Uteklo to rychle. V brašnách mám několik lahví vína a nafocené filmy. Kolo se pěkně pronese. Vlakem jede parta turistů a milerádi nám pomáhají s nakládáním. Únava a horko nad námi vítězí. Do Veselí nad Lužnicí přijíždíme navečer. Vzhledem k tomu, že nám do Soběslavi žádný spoj nenavazuje, jedeme na kole. Posledních osm kilometrů po E 55 dělá za naším letošním putováním definitivní tečku.

Teď když se s Lídou sejdeme, rády vzpomínáme na prima dovču na kole. Letos máme opět plán, jak vyrazíme bez mužského pohlaví (stejně jich na cestě potkáme spoustu) tentokrát z Brna do Jeseníků. A co plánujete vy? Holky, přestaňte o dovolené na kole jen snít, ničeho se nebojte a šlápněte do pedálů. Proč se zříkat dobrovolně nových zážitků?