Červená, zelená

Nezbývá mi, než ji odpovídat: "Protože pospíchá, když nemá. Jednou ho přejede auto a pak už nikdy pospíchat nebude." "To pak bude úplně placatý, viď?" řekla mi na to jednou. "To já placatá být nechci," dodala ještě. Ani já nechci být placatý, a tak u přechodů s panáčky pokaždé trpělivě čekám, ať už s potomky a nebo bez nich. Je to zkouška nervů a viděl jsem přitom už hodně nejrůznějších scének.

Vzpomínám si třeba na jednu paní, která nebyla s to pochopit, že dokud nezmáčkne chodecké tlačítko na semaforu, zelený panáček se jí nerozsvítí. Pozorovali jsme ji od známých z okna. Stála na přechodu deset minut a pak přešla na červenou.

Mnozí chodci se také trapně domnívají, že právě oni, narozdíl od automobilistů, by měli mít právo na to, aby se po zmáčknutí výše zmíněného tlačítka zelený panáček rozsvítil okamžitě a oni tak mohli ihned přejít. Že má na každé křižovatce signalizace jistou posloupnost a že zelený panáček tak jako tak naskočí teprve poté, až na něj přijde řada, to je nezajímá. Pokud nenaskočí hned, okamžitě přecházejí. Na červenou, pochopitelně.

Policisté v Ústí nad Labem by mohli solidně vydělávat vybíráním pokut před tamním hlavním nádražím. Jisté procento chodců tam totiž na nějakou signalizaci permanentně kašle - chodí si přes přechod kdy chtějí, ať svítí jakýkoliv panáček. Právě na tomto přechodu jsem byl jednou svědkem drastické scénky - matka vlekla přes vozovku malou dceru, předškolačku. Nejspíš s ní spěchala na vlak, a tak si ze svítícího červeného panáčka pranic nedělala. Ne tak její dcera. Z očí jí tekly slzy jako hrachy, byla rudá v obličeji, vzpouzela se a zoufale a také docela marně křičela: "Ne, teď nesmíme přecházet, maminko! Svítí nám ČERVENÁ!". Ačkoliv jsem jí fandil, hysterický řev jí nepomohl. Pokud jí to matka udělá častěji (a vypadala na to), vypěstuje z ní nepochybně dalšího z těch občanů, kteří mají za to, že světelná signalizace na přechodech pro chodce je jen pro srandu králíkům; zejména, když právě nejede žádné auto.

Možná si teď říkáte, jaký jsem to chytrák. Poučuji vás a přitom určitě sám tu a tam přecházím na červenou. Ano, přiznávám - párkrát jsem to už udělal. Kdysi dávno mě, ještě jako teenagera, dokonce v Jablonci nad Nisou honil příslušník VB na motocyklu. Přešel jsem mu na červenou přímo před tou motorkou. Spěchal jsem na tramvaj; on mě při tom dohnal, legitimoval a ta tramvaj mi ujela. Nic jsem svým spěchem nezískal... Od té doby, co mám děti, úmyslná barvoslepost mě přešla definitivně. Kdo už by měl svým dětem jít příkladem, když ne vlastní rodiče?

Předpisy jsou tu pochopitelně pro to, aby se dodržovaly; to platí pro motoristy i chodce. Bohužel, u nás v Čechách (a nejspíš i na Moravě) se pořád ještě považuje za velkého machra každý, kdo předpisy porušuje. I tomu největšímu machrovi se však jednou může stát, že přijde domů placatý.

A to bych vám tedy rozhodně nepřál.

A vašim dětem už teprve ne.