Helenka ve škole

Zatímco naši kluci zcela přirozeně a bez učení nasávali podněty z okolního světa, Helenka byla jako z jiné planety. Prvouka byla pro ni španělská vesnice. To, co pro ostatní děti byla jen oddechovka (vždyť to všechno dávno znají), Helča prostě ani náhodou nestíhala. A protože šlo o citlivou holčičku, než by riskovala posměch ostatních, raději ve škole mlčela.

"Je na zvláštní školu", řekl nám její třídní učitel na začátku nového školního roku. "Vůbec nestačí tempu třídy."

Nemysleli jsme si to. Z nejrůznějších praktických situací jsme poznali, še jde o normálně inteligentní, jen strašně zanedbané dítě. Ale dokázali jsme pochopit, z čeho tento pocit v třídním učiteli vznikl. Helenka neměla žádnou ctižádost a sebevědomí hluboko pod bodem mrazu.

Navštívili jsme na doporučení školy PPP (pepsy poradnu). Sotva jsme lehce pohovořili o Helenčině problému a řekli svůj názor, hned jsme zaznamenali změnu v chování. Psycholog se místo na dítě zaměřil na nás a dlouze nám vysvětloval, še nesmíme holčičku srovnávat se svými geniálními potomky, že jsme příliš nároční, děti z TOHOTO prostředí jsou prostě méně inteligentní - blablabla. Nejprve jsme se pokusili o rozhovor, ale později jsme prostě jen naslouchali.

Žádali jsme, aby Helenku vyšetřila žena, neboť šlo o dítě v minulosti zneužívané, a měli jsme podezření, že Helča má před muži blok (ještě větší neš před ostatním světem). Dodnes nechápu, proč nám nevyhověli. Helenku vyšetřoval Muž, a to velké M tam není náhodou. Byl to ohromný vousatý chlap s hlubokým hlasem.

Řekli nám, že výsledek vyšetření přijde poštou. Jenže my jsme potřebovali s Helenkou pracovat HNED.

Vymysleli jsme si svůj plán.

Především jsme se snažili objevit, v čem je Hela dobrá. Nebylo to vůbec snadné. Nic ji nezajímalo, nikam chodit nechtěla a námi nabízené aktivity provozovala ze slušnosti, aby neurazila. V domově chodila tancovat (Helenka - naše malé slůně!), což v ní vyvolalo averzi k jakékoliv společně provozované činnosti, při které by se jí děti mohly smát. ("A proč jsi chodila zrovna do tanečního kroužku?" ptali jsme se nechápavě. "Protože tam chodili všichni".) Vzpomínám si docela zřetelně, jak jednou přišel manžel s úsměvem na tváři:

"Dnes nám přišly výsledky výtvarné soutěže. Hádej, maminko, kdo vyhrál?"

"Daneček," odpověděla jsem s jistotou " je to takové nadané dítě, a vyhrával soutěže už dřív."

Zavrtěl hlavou.

"Tak nevím", odpověděla jsem téměř lhostejně (proč mě zdržuje, stejně to dítě nejspíš neznám!).

"Hádej přece", dotíral, ale když jsem nikoho jiného nevymyslela, prozradil mi: "Helenka"

"HELENKA?"nemohla jsem uvěřit. "Copak ona umí malovat?"

"No asi jo."

Hned jsme opatrně zahájili výslech: "Proč jsi nám neřekla, že ráda maluješ?"

"JÁ JSEM TO NEVĚDĚLA."

Tak na to jsme neměli žádnou odpověď. Ale ulevilo se nám, že máme něco, na čem lze stavět. A opravdu se pro Helenku na dlouhou dobu skicák a tužka staly berličkou, o kterou se opírala ve chvílích nejistoty. Přihlásili jsme ji do ZUŠ na výtvarný obor a brzy se ukázalo, že tohle nebyl krok vedle.

"To Vaše děvče je velice nadané", řekla nám její umělecká učitelka. "Většina dětí má nadání buď malířské nebo kreslířské, ale ona je nadaná všestranně. Čím jsou její rodiče?" Krčili jsme rameny. A Helenka vyhrávala soutěže dál. S jakou nedůvěrou přijímala diplomy! Jako by si říkala: to přece není možné, to se neděje mně. Za chvíli se probudím.

Dnes maluje krásné obrázky na hedvábí a mně nezbývá než ji jen tiše obdivovat. Malujeme sice spolu, dnes už všechny ženské v domě, ale musím sebekriticky přiznat, že moje holky jsou v tomhle směru šikovnější než já.

Školní neúspěchy jsme řešili způsobem vypracovaným Helence na tělo: každý den 5 minut před večerníčkem byla pětiminutovka: rychlé a snadné otázky a rychlé odpovědi. Počítali jsme, kolik správných odpovědí zvládla - a když se začala zlepšovat, celá ožila a sama se sebou uzavírala sázky. Základem bylo, že musí jít o otázky, na které spolehlivě zná odpověď. Teprve později jsme jako prémii přihazovali poslední otázku mimo soutěž z látky, ve které se ještě necítila doma, a časem jsme poměr zvyšovali. V pololetí už byla průměrnou žačkou a první stupeň dokončila s jedinou trojkou.

Výsledek vyšetření z PPP přišel za 4 měsíce (!!!).

"Pěstouni by si přáli", četli jsme, "aby holčička byla bystřejší".

"Jde o dítě těžce deprivované, s pomalým tempem a dlouhou latencí odpovědí, celkově v pásmu podprůměru. Přechod na Zvš není nutný, je však vhodný vzhledem k osobnostní charakteristice dítěte."

Tak, a máme to. Dobře, že výsledek nepřišel už po týdnu. Pravděpodobně bychom uvěřili odborníkům a Helenka by dnes byla na zvláštní škole.

Doufali jsme, že odborné vyšetření nám prozradí, v čem je Helenka dobrá a kde jsou její slabiny, že nám poradna doporučí, jakým způsobem s ní máme pracovat, jak ji stimulovat, rozvíjet. Nic takového v závěru nebylo. Byli jsme rozčarovaní a zklamaní.

Vyhledali jsme jiného psychologa a požádali ho o konzultaci. Pověděli jsme mu, jak s ní pracujeme dosud a požádali o nové vyšetření v obdobných podmínkách (tedy opět ji vyšetřoval vousatý muž s hlubokým hlasem).

"Já bych ji na zvláštní školu zatím nedával", dozvěděli jsme se, "vyčkejte do konce školního roku a nechte ji kdyžtak opakovat ročník. Ona má malou slovní zásobu, a to jí může dělat velké potíže, ale retardovaná není. Podívejte se: v neverbálních testech má výsledky v pásmu nadprůměru, ale verbální ji dostávají hluboko pod průměr. Hodně na ni mluvte, čtěte, sledujte televizi, komentujte vše, co se kolem ní děje. Pokračujte v rehabilitačních cvičeních (tak nazval naše pětiminutovky) a přijďte se za 2 měsíce zase ukázat."

Našli jsme člověka, kterej nám porozuměl a později, když jsme řešili výchovné problémy, jsme to ještě mnohokrát ocenili. Nemuseli jsme nic dlouze vysvětlovat - on znal nás a Helču a my jsme k němu měli naprostou důvěru. Později, když k nám přišlo další dítě, tentokrát zralé na pomocnou školu, jsme šli rovnou za ním, a dovedli jsme ji na Zš s osobní asistentkou "v zádech". Jsem velmi vděčná za to, že máme takového člověka na své straně. Domnívám se, že takovou péči by měla dostat každá rodina se složitějším dítětem a je lhostejné, jde-li o dítě biologické nebo přijaté, u přijatých dětí by mělo jít o samozřejmost.

Helenka je dnes v osmé třídě na základní škole, má samé jedničky a chystá se na gymnázium. Je ohromně silná osobnost. O víkendu si při havárii na kole vyrazila přední zuby - když jsme se jí opatrně ptali, jestli chce jet s námi na oslavu tetiných narozenin (aby se jí ostatní nesmáli), odpověděla mi: "A proč ne: Kdo se nechce dívat na moje díry, ať se nedívá. Dvacátýho budu mít zuby zase spravený, ale do té doby to musím vydržet."