Otcovské fejetony: Andy Roach, náš kamarád

Vzácné dny. Světový šampionát se do srdce Evropy vrátil po dvanácti letech. Spočítal jsem si, že při zachování časového rytmu v pořadatelství se mi naskýtá poslední příležitost, jak si turnaj prožít ve vztahu otec - nedospělý syn.

Když naši v roce 1992 na pražském ledě prohráli v semifinále s Finskem po nájezdech, mému synovi Jirkovi byly dva měsíce. Nemůže si tedy pamatovat, jak jsem se coby novopečený otec radoval z bronzové medaile, která v Praze zůstala po výhře nad Švýcarskem. Zlato nakonec putovalo do Švédska, což nebylo tak zlé, stokrát lepší než do Ruska, ale vyprávějte to teď puberťákovi, jemuž v hlavě jedou fantasy, Harry Potter, strategické hry, všelijaké „vychytávky“ a zlehka i průsvitná trička a podprsenky.

Nevyplácí se však podceňovat vlastní děti. Jirka mi totiž před první cestou do Sazka Areny zasvěceně vyprávěl, co všechno umožňuje počítačová hra „NHL 2004“. To já v jeho věku (1979) běhal s hokejkou po betonovém hřišti, pálil do tenisáku a radoval se po každém gólu, který skončil za zády Treťjaka - vlastně Bartáka (Martina), mého spolužáka, z něhož se jindy stal Holeček, případně Wampsley, Lindberg či Kamppuri. Kdeže by nás napadlo, že ve vesničce u Kladna to podobně mydlí sedmiletý Jára Jágrů a že jednou bude lepší než my - kluci z Kolína. Ale dosti historie.

Nemožnost sehnat vstupenku na zápasy našich jsem vyhodnotil jako pozitivní věc. Alespoň si mě můj syn neuloží do vzpomínek jako tátu, který se na dvě hodiny promění v primitiva vykřikujícího nic než „Če-ši! Če-ši!“. A taky poskakuje jako všichni okolo.

Opravdu mi lichotilo, že nebudu nablblo příbuzné s hrdiny filmu Mistři. Proto jsem se opájel štěstím, když se mi v jedné pražské trafice podařilo sehnat vstupenky na zápas Lotyšsko - Švýcarsko a posléze jsem u nás ve firmě ještě získal lístky na neméně přitažlivé utkání Německo - Rakousko. Žádné „Če-ši! Če-ši!“, stal jsem se kultivovaným eurodivákem.

Seděli jsme v hale, jakou jsme viděli poprvé v životě, střídavě sledovali hru, úžasnou kostku nad ledem i lidi kolem. Hokej už není, co býval, říkal jsem si pro sebe a bavilo mě zkoumat reakce mého syna, reprezentanta nové generace.

„Komu fandíme?“ ptal se mě pět minut před prvním utkáním. „Víc přeju Švýcarům,“ odpovídám. „Ale Lotyši maj skvělý fanoušky,“ pravil ve 26. minutě Jirka. Taky mě to napadlo, ale dál jsme fandili Švýcarsku. Případná změna sympatií mi přišla neslušná už kvůli důchodcům se švýcarskými vlaječkami, kteří seděli v řadě nad námi. S tím tedy nic nenadělá ani přírodní blondýnka s lotyšskou vlajkou na čele. Před druhým utkáním jsme se dohodli, že budeme fandit Rakušanům, nejspíš rozhodlo, že tento tým byl příjemným překvapením turnaje - vždyť dokázal remizovat s Kanaďany 2:2. Proč nepovzbudit outsidery, jen ať zatopí namyšleným velikánům! Avšak s citem. Až se bude hrát příště, možná zafandíme Němcům, Jirkovi přišlo legrační, že za ně hraje hokejista jménem Benda.

Oba zápasy byly dobré, ale větší zábavu skýtala ta zmíněná kostka nad ledem. Když člověka nudí dění mezi mantinely, osvěží ho obrázky na kostce - nejčastěji záběry na různé dvojičky v hledišti. Chvílemi jsem svého syna (ale i sebe) podezříval, že na hokej bez kostky by nešel. Atmosféra zábavnosti je totiž víc než samotná hokejová hra. Proto do hledišť přicházejí nejen fandové, ale diváci a divačky. Co se týká žen, tady nepotkáte Máňu z fabriky, častějším typem jsou tu manažerky, firemní asistentky a bankovní úřednice. Hezky oblečené, vkusně nalíčené a navoněné. Jestli vývoj půjde tímto směrem, generace mého syna nepozná hokeje s pozvracenými sedačkami a zběsilým fanděním, při němž může jít i o život. Ať žijí snobové, pryč ze čtvrtých cenových skupin.

Ještě o sympatiích... Užíval jsem si té uvolněnosti ducha, která nám umožnila držet palce Švýcarům, pak Rakušanům a přitom oceňovat Lotyše a pro něco i Němce. Bylo mi líto lidí, kteří tvrdili, že „když nehrajou Češi, tak je to nezajímá“, z čehož vyplývá, že po vyřazení českého mužstva pro ně mistrovství světa skončilo. Přestože jsem pár vteřin po porážce s Američany neveřícně kroutil hlavou (jak se to mohlo stát), přece jen jsem nakonec uznal, že takové situace pomáhají.

Andy Roach, ten chlapík, co obelstil brankáře Vokouna, nás totiž uchránil od těch dnů, kdy by se i docela rozumní lidé uchylovali k idiotským výkřikům „Če-ši! Če-ši!“ a nějaký čas by se naší zemí šířila infekce sportovně zabaleného českého nacionalismu. Otcové, synové, matky i dcery by ztráceli rozum a žili v mistrovských bludech. Andyho blafák tak přišel jako spása, za kterou je dobré poděkovat.

V závěru, když bylo jasno o kandidátech na medailové pozice, jsme nejvíc fandili Slovákům, Američanům, Švédům a Kanaďanům. Všichni byli dobří a je škoda, že turnaj skončil. Teď si říkám, že napřesrok zajedeme na mistrovství do Vídně, například utkání Slovinsko - Bělorusko by stálo za pokoukání. Komu bychom fandili? Nejspíš kostce.