Nebraňme se přírodě

Z vašich článků vyplývá, že považujete nemoc – především horečnatá onemocnění v dětském věku – za zkušenost, kterou se má dětský organismus něco naučit. Jak se jako zastánce přirozené péče o dítě díváte např. na antibiotika?

Dětská horečnatá onemocnění jsou většinou infekčního původu. Jejich překonáním se naučí něco jak dětský organismus, tak i osobnost dítěte. Organismus tím, že jeho imunitní systém bude příště schopen se s konkrétní infekční nemocí lépe a rychleji vypořádat. A osobnost dítěte má zase možnost povyrůst díky tomu, že se učí poprat se s něčím nepříjemným. Navíc dochází poměrně často k tomu, že dítě po prodělané horečce udělá skok ve svém vývoji.

Jedná-li se o bakteriální infekci (u virových infekcí, jako je většina chřipkovitých onemocnění, rýma, spalničky a další, totiž anitibiotika nepůsobí a je zbytečné je podávat), pak použití antibiotik narušuje oba tyto procesy. Jak na úrovni organismu, kdy jsme svědky často se opakujících infektů, tak i co se týče psychického vyzrávání. Proč to tak je?

Nasadí-li se na počátku bakteriální infekce antibiotikum, pak začne bakterii, která je původcem tohoto onemocnění, buď hubit nebo alespoň zastaví její růst, zabrání jejímu rozmnožování. Tím pádem za organismus udělá spoustu práce a organismus, jeho imunitní systém nemá možnost se toho tolik naučit, jako kdyby se nemoc léčila bez použití antibiotik. Proto tak často vídáme opakované stejné infekce u jednoho dítěte. Navíc jsou antibiotika jedovaté látky, které organismus oslabí. Oslabí ho toxickým působením např. na játra, ale i tím, že vedle zamýšleného vyhubení původce nemoci antibiotikum vyhubí i miliardy jiných bakterií, kterými je náš organismus osídlen a které mu pomáhají, bez nichž by nemohl existovat. Nejčastěji se to týká negativního ovlivnění střevní mikroflóry, které se projeví zažívacími obtížemi po použití antibiotik.

Přesto bych byl nerad považován za paušálního odpůrce léčby antibiotiky. A už vůbec ne, aby si čtenáři odnesli dojem, že antibiotika jsou špatná. Objev antibiotik byl jedním z největších objevů v medicíně ve 20. století, antibiotikům vděčí lidstvo za miliony zachráněných lidských životů. Je mnoho situací, kdy je lékař a o to více rodič či pacient nesmírně vděčný, že jsou k dispozici. Například, když je organismus dítěte natolik slabý, že se sám nedokáže s nemocí vypořádat, nebo když je narušený srdeční chlopenní vadou, nebo pokud se jedná o velmi agresivní bakterie. Dle mého soudu se jedná především o to pečlivě zvažovat pro a proti použití antibiotik u konkrétního onemocnění a konkrétního dítěte. Je mnoho situací, kdy jsou antibiotika podávána jednoznačně zbytečně - někdy pouze z alibistických důvodů, někdy dokonce i nesprávně, např. u virových infekcí. Jindy se ukáže, že antibiotika dítě sice rychle zbaví příznaků infekční nemoci, ale nemoc se po měsíci objeví opět, znovu se nasadí antibiotika, dítě se rychle „uzdraví“ a během několika málo týdnů je tu problém znovu. Pak je věcí zkušenosti a znalostí jednotlivého lékaře, zda zná pro to či ono onemocnění nějaké alternativy namísto použití antibiotik.

Naopak, když se pro léčbu antibiotiky rozhodneme, je velice důležité, aby se antibiotikum podávalo dostatečně dlouho, v doporučených dávkách i intervalech. Jinak se nadělá víc škody než užitku.

Co by tedy podle vás měli dělat např. rodiče v uváděném případě, jejichž dítě má opakovaně stejnou infekci, vždy dostane antibiotika, rychle se zmátoří a za pár týdnů je sklátí stejná choroba a vše se jako bludný kruh opakuje?

Je velmi těžké dávat nějaká obecná doporučení, protože je ve hře mnoho souvislostí - závisí to na věku a konstituci dítěte, na typu a vývoji nemoci atd.

Ale představme si tuto modelovou situaci – rodiče, kteří jsou přesvědčeni, že přinejmenším horečnaté dětské nemoci mají pro dítě jakýsi smysl. Hodně o tom četli, dospěli k přesvědčení, že horečka je pro organismus smysluplná i z pohledu vědeckého a mají pediatra, kterému důvěřují a se kterým si rozumějí.

Pak může taková maminka svému lékaři říci – moje dítě má už letos poosmé infekci horních cest dýchacích, vždycky dostalo přípravky proti horečce a antibiotika a má ji za pár týdnů znovu a já bych tentokrát ve spolupráci s vámi ráda zkusila, jestli by to nešlo bez těch prášků. Znáte nějakou cestu?

Osobně mám hodně zkušeností z Německa, kde jsem studoval i pracoval a vím, že tam je běžné, že lékař zná i jiné možnosti léčby, léčby přirozené, přírodními prostředky. Přinejmenším u dobrého rodinného lékaře, který dítě i rodinu dobře zná, a který ví, že rodiče jsou lidé zodpovědní, je to pak tak, že jim takové léčebné možnosti nabídne. Zároveň jim ale musí říct, jaká jsou rizika a přednosti toho či onoho přístupu. To byla jedna ze zkušeností, jichž si ze svého několikaletého pobytu v zahraničí nejvíce cením: že pacient je pro lékaře partnerem a nikoli poddaným, který musí poslouchat jeho příkazy. Rozhodnutí o tom či onom způsobu léčby v takovém případě nesou obě strany společně. Navíc pak lékař rodiče krátce informuje, jak asi bude nemoc při tomto způsobu léčby probíhat a že doba léčby bude asi o něco delší. Řekne: dejte si pozor na ty a ty příznaky a ve chvíli, kdy si nebudete s čímkoli jisti, mi okamžitě zavolejte. Pokud horečka po 4 dnech nezačne klesat, dejte mi také vědět a já se na dítě přijdu podívat. Jinak přijďte na kontrolu za týden, vyšetříme krev, moč a srdce a pak dáme vašemu dítěti ještě něco na posílení organismu.

Mám-li shrnout odpověď na vaši otázku: v uvedeném případě opakovaných infekcí je ideální si najít lékaře, se kterým si budou rodiče rozumět a který bude schopen se dívat nejen na nemoc, ale i na organismus dítěte a jeho vývojové potřeby. Který se nebude snažit jen dítě „zbavovat nemocí“, nýbrž bude hledat možnosti, jak napomoci organismu, aby se dokázal zbavit nemocí sám. Takových lékařů u nás zatím není mnoho, ale bude jich stále víc, když si nás vy, „pacienti“, k tomu vychováte.

Jaké máte konkrétní zkušenosti s přirozenou léčbou horečnatých onemocnění?

Mám zkušenost, že když se taková nemoc nechá proběhnout, je to mnohdy tak, jakoby se organismus naučil to, co měl a už se to učit nepotřebuje. Opakující se infekce se potom objevují mnohem méně často, někdy dokonce zmizí úplně.

A navíc si někdy potom i okolí všimne, jak se dítě nemocí změnilo, vyspělo. Můj sedmiletý syn nedávno prodělal poměrně těžké horečnaté onemocnění. Léčili jsme ho doma bez antibiotik a léků proti horečce. Nechtěl bych popisovat detaily léčby a průběhu onemocnění. Řeknu jen, že i při vysoké horečce dostával pouze přírodní prostředky, včetně specifických a velmi účinných zábalů, měl samozřejmě dietní režim. To, že jsem ani v takovém případě nepoužil jiné léčebné přípravky, bylo možné především díky dvěma skutečnostem: 1. měl jsem s touto léčbou velmi dobrou zkušenost i znalosti ze svého zahraničního pobytu a tím pádem určitou jistotu, 2. dítě jsem pravidelně, často a pečlivě vyšetřoval a po celou dobu onemocnění bylo přes vysoké horečky v celkově dobrém stavu. Navíc jsem měl k dispozici údaje o výsledcích léčby a zkušenosti řady kolegů ze zahraničí, takže jsem věděl, že nedělám nic nezodpovědného. Nemusím jistě dodávat, že kdyby se můj syn byl býval dostal do situace, kdy bych považoval podání antibiotik, eventuálně převoz do nemocnice za nutný, nezaváhal bych ani na okamžik.

Po týdnu, když horečky synovi klesly, jsme si všichni, i přátelé, všimli, jak obrovsky se změnil. Od malička to bylo velice váhavé dítě, dlouho mu trvalo, než se pro něco rozhodnul. Nyní, po nemoci, okamžitě ví, co chce a co nechce, což je u něj něco zcela nového a nápadného.

Nevím, nakolik by se to dalo zobecnit, ale skoro mi přijde, že se vším všudy prodělaná a přirozeně léčená horečnatá nemoc dítě vlastně ve výsledku posílí, ušetříme-li je „zápasu“ s nemocí, pak je nemoc a taková léčba spíš oslabí.

Byl byste ochoten se do něčeho takového pustit i u svého pacienta, ne ve vlastní rodině?

To není otázka ochoty nebo neochoty. Je to na prvním místě otázka vývoje českého zdravotnického systému. Systému, který by měl zajistit rámec pro pluralitu medicínských přístupů, legalizovat alespoň ty nejběžněji užívané a osvědčené, jako je např. fytoterapie, homeopatie, antroposofická medicína, akupunktura, tradiční čínská medicína, obdobně, jako je tomu např. v Německu či ve Švýcarsku. U nás je to zatím pravý opak: lékaři, který používá některý z méně známých přístupů, hrozí sankce. Jak ze strany jinak smýšlejících kolegů jakási exkomunikace (nazývaná např. vyloučení z lékařské komory), tak i ze strany pacienta, který může lékaře zažalovat, dojde--li ke komplikacím, že nepoužil tzv. postup lege artis (čili profesním sdružením doporučený léčebný postup).

Na druhém místě je to otázka dostupnosti účinných přírodních prostředků: v důsledku uvedeného zákonného rámce je většina přírodních přípravků vyloučena z úhrady zdravotními pojišťovnami, a tudíž je jich velká část nedostupná. Lékař nemá možnost je v akutním případě předepsat a lékárna během několika málo hodin zajistit.

Na třetím místě je asi to nejdůležitější: určitá tvrdohlavost a nebojácnost vás pacientů (promiňte, že vás takto nazývám, to je profesní deformace), od nás lékařů takové způsoby léčby vyžadovat. Zejména v jednodušších případech, pokud jste přesvědčeni, že je to pro vás či vaše dítě dobré a správné. A v případech, kdy se běžná léčba evidentně neosvědčila. Vy přece jako uživatelé našich služeb máte přinejmenším právo se věcně zeptat, zda by to nešlo jinak. Nebo že jste se dozvěděli, že ten či onen lékař to dělá takto a zda by nebylo možné, abych já, ošetřující lékař vaší volby, si nezjistil potřebné vědomosti a nezkusil to. Netvrdím, že nás, profesionály, máte tvrdohlavě přemlouvat, ať váš zánět slepého střeva léčíme pomocí obkladů, nýbrž že se nemáte bát se zeptat ve chvíli, kdy jste o něčem přesvědčeni či máte pochybnosti. Možná, že narazíte na řadu kolegů lékařů, kteří vám budou vděční, když je požádáte, zda by nebylo v určitém případě možné zkusit léčbu bez antibiotika či přípravku proti horečce. Že si v tu chvíli uvědomí, že antibiotikum opravdu dávají pouze z alibismu a vlastnímu dítěti by ho možná vůbec nedali.

Teprve při takovém systematickém, dlouhodobějším (vstřícném a korektním) tlaku „pacientů“, je možné postupně očekávat změny smýšlení a postojů odborné zdravotnické veřejnosti a poté i změny systému - legislativy i vzdělávání zdravotníků v oblasti přirozené (nekonvenční) léčby.

A pak bude každý lékař, který pracuje s přirozenými léčebnými metodami, ochoten je použít. Samozřejmě za předpokladu, že je to v konkrétním případě smysluplné, že já jako lékař budu mít možnost si dítě pečlivě ohlídat, případně s jeho denními návštěvami, že rodiče jsou seriózní atd. atd. Určitě nebudu ochoten se do něčeho takového pouštět, budou-li trvat rodiče na tom, že potřebují, aby bylo dítě za 2 dny bez horečky, aby mohli jet na dovolenou, nebo budou-li vyžadovat „pořádnou“ léčbu, nebo když se např. z důvodů zaměstnání o dítě nebudou moci příliš starat. Tím jenom naznačuji, že cest a hledisek je většinou poměrně mnoho a že zdaleka ne ve všech případech je moudré použít ten „jediný správný a závazný“ standardní léčebný postup.

Vím, že děláte besedy a kurzy pro maminky, které si ony samy velmi chválí. Co jim vlastně chcete sdělit v obecné rovině?

Především se jim snažím říct, že je potřeba „vědět“. Vědět něco o běžných dětských nemocech, o vývojových fázích dítěte, o možnostech i rizicích toho kterého léčebného přístupu. Bez vědění je to vždycky špatně. Pro rodiče to znamená i vědět, kde jsou jejich hranice: co si mohou dovolit léčit přirozenými cestami a co ne nebo pouze ve spolupráci s lékařem. Jestliže je člověk o něčem přesvědčený a získal si maximum informací, tedy „ví“, potřebuje ještě něco víc, co získá jenom časem, a to je zkušenost. Ta začíná první menší horečkou bez čípku proti horečce se spoustou vnitřních pochybností, neobratným vyšetřením dítěte, třemi telefonáty lékaři, zda opravdu není nutné podat ten čípek. A když taková horečka proběhne bez léků několikrát, začne mít maminka pocit, že i „umí“. A nakonec je k mnohému ve výchově a péči o děti (a nejenom zde) potřeba odvaha. Odvaha udělat něco, o čem jsem přesvědčen, i když je to pro mě krok do neznáma. Nemám na mysli samozřejmě bezhlavou odvahu. Pro mě není odvážný ten, kdo ve válce zvedne prapor a aniž si uvědomí nebezpečí, se hrne dopředu. Pro mě je odvážný ten, kdo ví, co všechno by se mohlo stát a přesto cítí, že v tuto chvíli ten prapor zvednout musí. A zvedne ho.