Mnozí lidé dnes souhlasí s tvrzením některých současných vědců, že homeopatické léky působí na principu placebo-efektu. Jinak řečeno "Má-li homeopatie účinkovat, musíte ji věřit".
Tento závěr u homeopatů nutně vyvolává úsměv na tváři, vezmou-li v úvahu, že homeopatické léky fungují například při bezvědomí u poranění hlavy, u kojenců nebo i u zvířat. Ve všech těchto případech je působení placebo - efektu vyloučeno.
Jako přesvědčivý a průkazný argument vědci uvádějí fakt, že homeopatický lék je díky mnohonásobnému ředění bez stopy jakýchkoli účinných látek. Z jejich pohledu a způsobu dokazování, které mají při svých testech v současné době k dispozici, mají nepochybně pravdu. Homeopaté ale dobře ze své praxe v předepisování vědí, že čím víc je původní látka zředěnější, tím pronikavější a hlubší má účinek jak na psychiku, tak i na tělo pacienta. Přesvědčivým důkazem jsou pro homeopaty milióny vyléčených pacientů na celém světě, přestože přímý, materiální důkaz podle dnešních vědeckých měřítek, který by byl přijat širokou lékařskou i vědeckou veřejností, zatím neexistuje (svůj podíl na této situaci mají naše omezené znalosti; omezené možnosti měřících přístrojů, které dosud byly vynalezeny; neochota ze strany mnohých současných vědců spolupracovat s homeopaty, jejichž výzkum je sponzorován velkými farmaceutickými firmami; atd.)
Pojďte se dozvědět, jak se homeopatické léky připravují, skladují a užívají a jak probíhá testování léků.
Zdroje
Jako surovina k výrobě homeopatických léků slouží přírodní látky původu rostlinného (Pulsatilla - koniklec), živočišného (Calcarea Carbonica - skořápka škeble), minerálního (Natrum muriaticum - kuchyňská sůl), a produkty chorobných procesů (Carcinosin - vyrobený z rakovinného nádoru). Všechny homeopatické léky byly vyzkoušeny v homeopatickém ředění na zdravých jedincích a ověřeny v klinické praxi.
Podle přírodního stavu se mohou upravovat mnoha různými způsoby. Rostlinné a živočišné suroviny se používají buď celé nebo pokrájené, což závisí na jejich velikosti a konzistenci. Kovy, které jsou v přírodním stavu nerozpustné, se mísí s krystaly laktózy a opakovaně melou, až vznikne prášek tak jemný, že je ve vodě rozpustný. Krystalické látky a suchá semena se také melou, jestliže jsou tvrdá, příliš velká nebo nerozpustná ve vodě.
Potence (stupně zředění)
Homeopatické prostředky se zpravidla připravují podle dvou různých systémů ředění: buď decimálního (označení D) nebo centezimálního (označení C nebo CH). V obou případech se výchozí roztok připravuje tak, že se daná substance jistou dobu maceruje v alkoholu a pak se scedí. Tato výchozí kapalina se nazývá "mateční (základní) tinktura". Při decimálním ředění je poměr 1:10 a při centezimálním 1:100. Homeopatické léky mají obvykle za názvem číselné označení, např. 12D nebo 6C, 5CH. Toto číslo se nazývá potence a udává, kolikrát byl výchozí roztok ředěn a protřepáván a podle kterého systému. Např. o léku s názvem Sulphur 12C můžeme říct, že byl zředěn a protřepán podle centezimálního systému dvanáctkrát.
Vzácněji se ovšem připravují i ředění milezimální (M) a kvinkvagintamilezimální (LM). V těchto případech se roztoky ředí v poměrech 1:1000 a 1:50 000.
Homeopatické léky se nejčastěji používají ve formě tablet nebo globulí (kulaté pilulky, jen o málo větší než zrnka máku), které se vyrábějí z mléčného cukru (saccharum lactis - sac lac) - bylo zjištěno, že je to ideální médium pro potencovaný lék. Mléčný cukr se vyskytuje v několika formách - měkké nebo tvrdé tablety, globule nebo prášek. Ve všech případech je mléčný cukr navlhčen několika kapkami léku potencovaného v alkoholu.
Homeopatické léky se dají skladovat velice dlouho, aniž by se snížila jejich účinnost. Dobře fungují i léky vyrobené před více než sto lety. Skladují se v lahvích z tmavého skla a musí být uloženy na chladném a suchém místě, víčka musí být těsně uzavřená. Nesmí být v blízkosti silně aromatických látek (parfémy, některé chemické léky, kafr, mentol, přípravky proti molům apod.), protože silná vůně a zápach účinnost homeopatických léků snižuje. Na skladování lahviček s homeopatickými léky je vhodná třeba plastová krabice s těsně uzavíratelným víkem. K dostání jsou také speciální dózy v různém provedení.
V ČR jsou potencované homeopatické léky k dostání jako globule v plastových tubách s označením CH (centezimální ředění). Doba účinnosti takto skladovaného léku není známa, ale výrobce udává cca 5 let od výroby.
Vzhledem k tomu, že mé články se týkají popisu homeopatie, kterou praktikují profesionální homeopaté, kteří se zaměřují především na léčbu chronických nemocí a pracují s vyššími potencemi (např. 30C a výše), bude se užívání léku dít zcela pod jejich kontrolou. Většinou pacient užije zvolený lék přímo v ordinaci před homeopatem nebo může pacient obdržet např. pouze 3 kuličky léku s poučením, jak a kdy jej užít.
Pro úplnost ale uvedu zásady užívání léků, které jsou popsány v knihách sloužících jako pomůcka pro domácí léčení běžných akutních stavů. V těchto případech se dobře hodí potence nižší než 30C:
Homeopatického léku se nedotýkáme, ideální je vysypat si, např. globule, přímo pod jazyk. Pacient se smí dotknout svého vlastního léku, ale pokud dáváte lék někomu jinému, sami se ho nedotýkejte. Je možné lék vysypat na lžíci, která ovšem není vyrobena z kovu (kov účinnost snižuje). Nikdy neužívejte nebo nevracejte lék do lahvičky, pokud vypadl na podlahu nebo kamkoli jinam, mohli byste kontaminovat lék nebo celou lahvičku. Lék, který vám vypadl nebo, který jste nepoužili, vždycky zahoďte. Lék by se měl rozpouštět po jazykem, kde se rychle vstřebá do těla. Pokud jej polknete celý, smísí se se žaludečními kyselinami a je pak méně účinný. Dvacet minut před a po podání léku není vhodné pít (nic kromě vody), jíst, kouřit a čistit si zuby. Tak je nejpravděpodobnější, že lék dobře zabere. Někdy je to problematické u kojenců a malých dětí. Pokud se vám podaří udržet alespoň pětiminutovou mezeru před podáním i po něm, bude vše patrně v pořádku. Dodržíte-li odstup dvaceti minut, bude zaručeno, že působení léku nebude narušeno žádnými zbytky potravy (homeopaté se v názorech na tuto problematiku liší). Někdy může být obtížné podat lék kojenci nebo pacientovi, který není zcela při vědomí. V takovém případě je možno lék rozpustit v trošce vody na lžičce (ne kovová) nebo v dokonale čisté sklenici a dobře zamíchat. Sklenice i lžíce by se po použití měly pořádně umýt (vařící vodou), aby další osoba, která je náhodou použije, nechtěně nedostala dávku léku.
V tomto článku nemá význam rozebírat dávkování, protože je dáno tím, zda řešíte akutní nebo chronickou potíž. Obecně ale mohu zmínit, že při akutní nemoci se řídíme naléhavostí případu, přičemž pokud se vyvíjí rychle a prudce, dávky se podávají často, a to tak, že nerozhoduje množství podaného léku, ale jak často se lék bere (jedna dávka je jedna dávka, bez ohledu na to, zda se jedná o jednu pilulku nebo celou tubu). Léčení chronických potíží patří do rukou zkušeného homeopata.
Jako každé léky, i homeopatické, je vhodné uchovávat mimo dosah dětí. Pokud se však stane, že si udělá dítě potají hostinu a slupne najednou třeba celou tubu, můžete zůstat klidní. Jediné, co přijde k úhoně, je vaše homeopatická lékárnička. Homeopatické léky jsou díky svému ředění naprosto bezpečné, bez vedlejších účinků. Vzhledem k tomu, že v léku není obsažená žádná měřitelná dávka léku, dávka je nemateriální povahy, záleží na tom, jak často se lék bere a ne na tom, jaké množství jste najednou užili. Sní-li tedy dítě celou tubu globulí, bude to mít stejný efekt, jako by snědlo jedinou globuli.
Homeopatické léky, zvláště ty o potenci nižší než 30C, mohou bez jakéhokoliv nebezpečí užívat kojenci, děti, staří lidé a mohou být také podávány v těhotenství.
Abychom mohli pochopit, jak testování léků probíhá, musím vás na tomto místě povrchně seznámit s historií homeopatie.
Zakladatel homeopatie - Samuel Hahnemann (1755 - 1843)
Samuel Hahnemann, objevitel homeopatie, se narodil v roce 1755 v dnešním Německu. Hahnemann studoval medicínu a chemii na univerzitě v Lipsku. Roku 1791 studia dokončil a poté asi 9 let působil jako lékař. Postupně byl však čím dál víc rozčarován bolestivými a neúčinnými léčebnými metodami té doby (pouštění žilou, používání silných projímadel, jedovaté léky s velmi silnými vedlejšími účinky) a nakonec dospěl k rozhodnutí, kdy zanechal lékařské praxe a začal se věnovat studiu, výzkumu, psaní a překládání.
První proving (testování, zkouška léku)
Impulsem k objevení prvního principu homeopatie, a sice, že podobné léčí podobné, byla pro Hahnemanna domněnka jiného lékaře a chemika té doby, Dr. William Cullena, že chinin, který se získával z kůry chinovníku (Cinchony) a používal se jako lék na malárii, má schopnost léčit malárii díky své hořkosti. Hahnemann toto vysvětlení nepovažoval za správné a sám na sobě vyzkoušel malé dávky čistého chininu, přestože byl zdravý a malárii neměl. Objevily se u něj všechny charakteristické příznaky malárie - malátnost, únava, tlukot srdce, puls se zrychlil, cítil úzkost a třes, bušení ve spáncích, zrudly mu tváře, otupění mysli a určitá ztuhlost všech končetin, ale především nepříjemný pocit znecitlivění v celém těle. Tyto záchvaty trvaly pokaždé několik hodin a znovu se objevily po podání další dávky. Experimentátor si vlastně přivodil příznaky malárie, aniž by se ovšem malárií nakazil. Když přestal lék brát, vše skončilo a cítil se zcela zdráv.
Z této zkušenosti Hahnemann vyvodil závěr a také základní homeopatickou poučku, že po podání chininu (homeopatický název je China) se u zdravého člověka objevují příznaky malárie, tedy symptomy nemoci (symptom = jakákoli změna ve funkci organismu na mentální, emocionální nebo fyzické úrovni; obvykle souvisí s nějakou nemocí nebo formou stresu), která se tímto lékem léčí. Z toho důvodu je tedy chinin na malárii účinný. Tento objev měl zásadní význam pro rozvoj homeopatické teorie i praxe. Hahnemann vyjádřil tento princip větou similia similibus curentur, tedy že "podobné léčí podobné". Princip se stal prvním zákonem systému léčení, který Hahnemann nazval "homeopatie" - z řeckého homoios (podobný) a pathos (utrpení či nemoc). Chtěl tímto tento systém odlišit od klasické medicíny, kde se symptomy léčí lékem, který má opačný účinek - je vzhledem k danému symptomu protichůdný. Například zácpa se léčí projímadly, které vyvolávají průjem. Hahnemann proto nazýval klasickou medicínu "alopatie", což znamená "opačná nemoc".
Na základě výsledků svého pokusu Hahnemann tedy mohl sledovat, jaké symptomy vyvolá látka u zdravého člověka, a tím zjistil, jaký stav se pomocí této látky dá léčit. Pokusem s chininem Hahnemann objevil také základní myšlenku homeopatického postupu zkoušky léku, na základě které bylo dále možno systematicky získávat mnohem přesnější a specifické informace o jednotlivých substancích. Tento postup se nazývá "proving" (tj. testování, zkouška) léku.
Během následujících let provedl Hahnemann řadu provingů na svých příbuzných a kamarádech a také studoval, jaký soubor symptomů vykazují oběti při náhodných otravách. Nakonec znovu začal působit jako lékař, ale předepisoval na zcela odlišném základě. Používal materiály, které nashromáždil při provádění provingů a u svých pacientů hledal lék založený na provingu, jehož soubor symptomů, které vyvolává (obraz léku), se nejblíže shodoval s projevy nemoci pacienta. Jeho kolegové tuto metodu neuznávali a dělali si z ní legraci (stejně jako někteří současní vědci a lékaři), ale pacientů měl čím dál více a výborné výsledky, kterých dosahoval, jeho teorii potvrdily. Od ostatních lékařů se také lišil tím, že nikdy nepodával více léků současně.
Potence a dynamizace
Hahnemanna ovšem znepokojovalo, že ředěné léky, které používal, měly vedlejší účinky. Chtěl tyto vedlejší účinky minimalizovat, a tak dělal pokusy se stále menšími a menšími dávkami léků. Zjistil však, že když lék zředil do té míry, že neměl žádný vedlejší účinky, neměl pak ani léčivý účinek. Proto vyvinul nový způsob ředění (Bohužel se neví, jak na tuto geniální myšlenku přišel; Že by náhoda jako např. při objevení penicilinu?). Místo aby látku jen obyčejně zamíchal, po každém ředění ji energicky protřepával. Tento proces prudkého potřepání nazval "dynamizací" a výsledný lék označil jako "potencovaný". Kromě toho, že lék vyrobený tímto novým postupem neměl díky mnohonásobnému ředění žádné vedlejší účinky, Hahnemann zjistil, že čím více ho naředil a protřepával, tím účinněji lék působil. Domníval se, že při třepání se z látky uvolňuje jistá síla či energie, přičemž dochází k jistému "otiskování" do rozpouštědla - tedy do alkoholu nebo vody, a toxické účinky se ztrácí. Nové objevy ve fyzice se začínají vysvětlení tohoto jevu přibližovat. Podle jedné z teorií vytváří třepání jistou elektrochemickou strukturu, která se uloží v rozpouštědle a potom se jako tekutý krystal šíří tělními tekutinami. Podle jiné hypotézy se při ředění spustí proces elektromagnetického otiskování, které přímo ovlivňuje elektromagnetické pole těla.
A právě toto tvrzení je jednou z největších překážek, kvůli které nedokáží homeopatii přijmout lidé vědecky vzdělaní a smýšlející nebo "obyčejní" lidé, kteří na vše, co se v jejich životě odehrává potřebují vysvětlení vědců či lékařů, pokud možno podložené prokazatelnými důkazy. Homeopaté často říkávají, že abyste dokázali homeopatii přijmout, musíte vidět, na vlastní kůži zažít, jak to funguje.
Proces jejímu porozumění může být dlouhodobý a nejvíc tady zapracuje především osobní pozitivní zkušenost. Například já jsem tento proces začala tak, že jsem si pořídila homeopatické knihy, ve kterých je srozumitelně popsáno, jak poměrně snadno a rychle řešit běžné akutní stavy. Od úrazů, přes nachlazení, angíny, chřipky až třeba po herpes atd. A poznala jsem, že to funguje. Odtud byl jen krůček k tomu, abych se o homeopatii začala zajímat hlouběji a vyhledala profesionálního homeopata, který umí řešit chronické potíže.
Provingy v současné době
"Proving" je tedy metoda, kterou se v homeopatii testují substance, aby se zjistil "obraz léku", tedy soubor symptomů, který daná substance vykazuje a tím i léčí. První provingy provedl Hahnemann (jak je popsáno výše), od té doby byly provedeny stovky provingů a jejich výsledky byly utříděny a zaznamenány do velkých Materií medic (český význam nauka o lécích), které homeopatům společně s Repertoriem (abecedně řazený seznam symptomů z Materie medici) slouží jako pomůcka při hledání nejpodobnějšího léku pro konkrétního pacienta. Ve čtyřicátých letech minulého století chtěli američtí homeopaté provádět provingy léků znovu, ale nakonec od toho upustili, neboť získali znovu a znovu stejné symptomy.
Zkouška léku vyžaduje relativně velký počet lidí a zabere přibližně 2 a půl roku, tím pádem je i poměrně drahá. Nicméně je třeba si uvědomit, že informace získané tímto postupem se stanou pevným základem pro předepisování pro mnoho dalších generací. Také v porovnání se získáváním dat, která se vztahují ke zkouškám léků chemických (alopatických) a která se obvykle považují za zastaralá už za 10-15 let, představují pouze zlomek výdajů.
Homeopatie zdůrazňuje zkoušení na zdravých lidských jedincích, kteří jsou schopní jasně popsat i velice jemné změny. Klasická medicína naopak zkouší léky nejdříve na zvířatech a potom na nemocných lidech. Testování na zvířatech je samozřejmě nevhodné pro jakékoli opravdu léčivé účely, protože jediné symptomy, které lze zaznamenat, jsou ty nejhrubší fyzické příznaky. Pro homeopatické účely je nevhodné i zkoušení na nemocných jedincích, protože lze snadno splést symptomy nemoci se symptomy účinku léku.
V současné době se při provingu nových potencionálních léků postupuje podle pravidel dvojitého slepého
pokusu. Podrobný popis zkoušky léku je nad rámec tohoto článku. Zájemci o tuto problematiku si mohou opatřit příslušnou literaturu, např. knihu Homeopatická věda od George Vithoulkase.
Zkráceně lze říct, že zdraví dobrovolníci (zkoušející, proveři), kteří musí vyhovovat určeným požadavkům, jsou rozdělení do dvou skupin, přičemž jedné skupině je podána neznámá substance a druhá skupina dostane placebo. Na jejich reakce dohlíží tým lidí, tzv. supervizorů, kteří zkoušku provádějí. Nad zkoušejícími i supervizory stojí vedoucí celé zkoušky, který jediný zná zkoušenou substanci a kód, podle kterého lze poznat, kdo dostal lék a kdo placebo. Tzn., že během testování zkoušející ani supervizoři neví, co bylo komu podáno. Někdy se léky zkoušejí ve zředěné - potencované - formě nebo, pokud nejsou jedovaté, je podána dávka surové substance v matečné tinktuře (daná substance se jistou dobu maceruje v alkoholu a pak se scedí). Zkušební osoby užívají lék několikrát denně v pravidelném intervalu. Jejich povinností je zaznamenat každou, třeba jen jemnou odchylku svého stavu od normálu, ať už se týká psychiky nebo fyzických orgánů. Když se lidé, kteří vykazovali nějaké symptomy, cítí opět zcela zdrávi, je proving skončen a sepisují se výsledky. Ne každý, kdo se zúčastní provingu, vykáže nějaké symptomy. Pouze jistá část lidí je vnímavá k jakékoli substanci, stejně jako je tomu u nemocí. Veškeré symptomy se velice přesně a podrobně zaznamenají, potom se schematicky uspořádají a vyhledají se společné znaky. Každé látce přísluší specifický komplex různých změn, tzv. znaků a symptomů. Ty změny, které se opakují shodně u většího množství zkušebních osob, jsou pak zahrnuty do obrazu léku. Během zkoušky léku nesmí zkušební osoby užívat žádné léky, koření a látky ovlivňující zdravotní stav, jako např. alkohol nebo nikotin.
Kromě symptomů, které byly během let cíleně zaznamenávány homeopaty při provingu, se berou v úvahu ještě symptomy získané dvěma dalšími způsoby:
1) Náhodné provingy - jsou bohatým zdrojem cenných informací. Vycházejí z podrobného popisu příznaků při náhodných otravách. Substance prudce jedovatých látek jako např. Belladonna (rulík zlomocná) nebo Lachesis (hadí jed) a mnoho jiných jsou velice cenné - díky tomu, že vyvolávají neobyčejně závažné stavy, dokáží tyto stavy také léčit.
2) Vyléčené symptomy - po úspěšném předepsání se zaznamenávají příznaky, které lék vyléčil, přestože nebyly popsány při úmyslných ani náhodných zkouškách léků. Pokud nějaký lék u mnoha lidí pravidelně léčí určité symptomy, doplní se tyto příznaky do obrazu léku (obraz léku = soubor symptomů, které daný lék vyvolává u zdravého člověka).
Podle statistických zákonů se po zředění vyšším jak 9C nebude v roztoku nacházet ani molekula původní látky. Takový homeopatický preparát tedy nemůže účinkovat na principech označovaných jako fyzikální a jistě nemůže uplatnit svou léčebnou sílu vůči fyzickému organismu prostřednictvím klasických farmakologických mechanismů, tak jak je tomu u jiných léků. Nicméně nekonečná řada konkrétních případů po celém světě jednoznačně dokazuje, že homeopatické preparáty jsou účinnými léky, přičemž úspěch léků u kojenců, lidí v bezvědomí a u zvířat vylučuje možnost placebo-efektu nebo jen samotného prvku víry v účinek léku.
Homeopatické léky musí tedy svůj účinek uplatňovat mimo známé fyzikální zákonitosti. Jsou to nejspíš vzorce energie a jejich výroba je způsob, jak vyjmout tento energetický vzorec z jeho hmotné podstaty a převést ho ještě do přenosné a skladovatelné formy. Každý lék je specifický energetický vzorec zhotovený z původní hmotné substance a každý lék je pojmenován podle substance, z které pochází (např. Urtica Urens - kopřiva, Sepia - inkoust ze sépie, Sulphur - čistá síra). Zjednodušeně řečeno, homeopatické prostředky patrně obsahují "paměťové stopy" po původní látce ve formě energie. Jak už jsem zmínila na jiném místě tohoto článku, nové objevy ve fyzice se začínají vysvětlení tohoto jevu přibližovat.
Homeopatické léky působí jako katalyzátor, energie léku stimuluje obranný mechanismus tak, aby se organismus uzdravil sám. Tyto léky nepotlačují přirozenou vitální sílu (imunitní systém) a tudíž nedochází k jeho oslabení, což se děje při podávání chemických léků. Správná homeopatická léčba nejen zmírní symptomy, ale také uvede pacienta do celkově harmonického stavu. Pacienti sami často uvádějí, že už se dlouho necítili tak dobře.
Mnozí lidé uvěří v homeopatii poté, co se dozvědí, že se homeopatické léky připravují přesně stanoveným a přísně kontrolovaným postupem ve specializované výrobně nebo v laboratoři (tedy, že se nejedná o tajuplné a záhadné procesy, které by homeopatii řadily k bílé magii a alchymii). V zemích homeopaticky nejaktivnějších je přísná kvalita léků zajišťována tím, že se příprava podřizuje velice detailním homeopatickým Pharmacopoeiam (předpisům o přípravě léků), užívaným jako univerzální standard.
Homeopaté tradičně dokazují účinnost homeopatie, potažmo homeopatických léků, svými výsledky a nemají potřebu ani čas vysvětlovat, jakým způsobem jejich metoda funguje. Homeopatická filosofie či teorie je soubor praktických zásad, které byly formulovány před 200 lety a od té doby se nezměnily. Tato pravidla a principy představují hypotézu, která se ověřuje empiricky - její platnost potvrzují vyléčení pacienti.
V článku byly použity citace z těchto knih:
Příklad obrazu léku CALCAREA CARBONIKA: klíčové slovo Tlustý a pomalý
Název látky: uhličitan vápenatý
K přípravě homeopatického léku se používají silné ulity ústřic, které se omyjí a rozbijí na malé kousky. Pak se pečlivě vyberou čistě bílé části, které neobsahují vnitřní ani vnější povrch, a ty se rozemelou na prášek.
GENERÁLIE (symptomy, které se mohou objevit v souvislosti s jakoukoli nemocí):
Averze: káva, maso. Bolesti: křečovité. Chudokrevnost. Chutě: miluje vařená vejce. Jazyk: bílý povlak. Neobratný. Obličej bledý. Onemocnění z: promočení, podvrtnutí. Palpilace. Pomalost: dětem pozdě rostou zuby a dlouho se učí chodit. Pot: na hlavě, kyselý, hojný, po velmi mírné fyzické námaze. Snadno se nachladí. Symptomy: pravostranné. Ústa: nepříjemná pachuť, kyselá. Uzliny: zduřelé, bezbolestné. Výtoky: husté.
Zlepšení: při zácpě, teplem, v poloze v leže.
Zhoršení: chladem, vlhkem, průvanem, námahou, čerstvým vzduchem, po mléku, těsným oblečením.
Lidé, kteří potřebují tento lék, jsou nezdravě bledí, mají málo energie a pomalu se pohybují. Jsou ve všech směrech jaksi ochablí. Mají chabý stisk ruky a během rozhovoru se při sezení na židli mohou zhroutit. Jakákoli námaha je úplně vyčerpá - potí se a dochází jim dech, a to dokonce i při chůzi do schodů. Cítí se lépe, když si lehnou. Calcarea je zimomřivý lék a lidé, kteří ji potřebují, se zhoršují chladem a horkem, ale snadno se přehřejí a pak mají návaly horka. Mají stále studené ruce a nohy a často je mívají i vlhké, dokonce i v posteli. Nesnášejí průvan a čerstvý vzduch a po plavání nebo promočení snadno nastydnou. Pokud je jim teplo, cítí se celkově lépe. Dospělí se potí při námaze. Jejich pot je cítit kysele, stejně jako stolice, zvratky a moč. V ústech mají kyselou pachuť. Calcarea je lék, který ovlivňuje asimilaci živin. Má pomalý metabolismus a všechno se přeměňuje na tuky. Mléko jim zkysne v žaludku a oni se pak cítí hůře a je jim nevolno. Milují vajíčka, zejména vařená, nejvíce v době nemoci. Někdy také pojídají podivné nestravitelné věci jako je křída nebo tužky. Mají jeden zvláštní symptom - cítí se celkově lépe, když mají zácpu.Jsou to zdánlivě šťastní, spokojení lidé, kteří namáhavě překonávají překážky, ale dostanou se k cíli. Jsou spolehliví a solidní. Ale mohou pracovat více, než zvládnou; budou pracovat až do vyčerpání, práce je zahltí a oni se vzdají. Zajímají se o takové věci jako je reinkarnace.
Méně se vyskytuje štíhlá verze tohoto léku, s velice vrásčitým, zbrázděným čelem.
Celý život jsou úporně pomalí, mají-li zorganizovat nebo změnit svůj život. Nemohou se dostat večer do postele (jako děti se přemáhají, aby zůstaly vzhůru), pomalu se přizpůsobují novým situacím, pomalu začínají, pomalu končí, pomalu mění své myšlení.
Děti začínají pozdě chodit, pozdě jim začínají růst zuby a pozdě se jim uzavírá fontanela. Mají velkou hlavu a břicho.Jsou zpravidla silnější postavy, se sklonem k větší potivosti zvláště na dlaních a hlavě. Potí se zejména ve spánku, na hlavě a zátylku, a to tak silně, že mají někdy úplně mokrý polštář. Ve srovnání s vrstevníky se vyvíjejí pomaleji. Z vývojového pohledu obvykle dlouho patří k dolní hranici normy. Jsou však stejně inteligentní jako ostatní stejně staré děti a nakonec dosáhnou průměrné či dokonce nadprůměrné vývojové úrovně. Děti typu Calcarea carbonica milují hutná jídla s velkým obsahem škrobů jako jsou těstoviny nebo chléb. Mívají také rády vajíčka. V mladším věku některé z nich pojídají hlínu nebo křídu. Často odmítají maso, mléko a mléčné výrobky, po nichž mohou mít zažívací obtíže.
EMOCIONÁLNÍ A MENTÁLNÍ SYMPTOMY:
Bez energie. Deprese. Melancholický. Plačtivý. Strach: obecně, ze smrti, večer. Tvrdohlavý. Úzkostný večer. Zmatený. Zoufalství ohledně uzdravení. Zhoršení: přemýšlením.
Děti Calcarea carbonica mohou působit umíněným a nepřizpůsobivým dojmem. Ve skutečnosti si ale potřebují vše důkladně promyslet dříve, než začnou něco dělat. Jejich charakteristickou vlastností je samostatnost a vážnost. Jsou většinou šťastné a spokojené, sedí a sledují svět kolem sebe. Někdy se mohou dokonce zdát letargické. Hůře se zvládají v době, kdy se necítí dobře nebo kdy se jim prořezávají zuby, neboť jsou mnohem tvrdohlavější. Větší děti mají málo energie, jsou pomalé, citlivé na škádlení a kritiku.
Dospělí jsou citliví a melancholičtí, plní sebelítosti, kvůli svým problémům snadno pláčou a mají pocit, že se jim nic nedaří. Soustavně vyprávějí o svých starostech a úzkostech a odrazují tím příbuzné a blízké přátele. Rozrušuje je pohled na utrpení a nespravedlnost. Mohou být zavaleni velkým množstvím strachů: strach z toho, že se zblázní, z hmyzu, pavouků, psů, duchů, chudoby, tmy, výšek, rakoviny, nemoci, smrti, neštěstí, zla, myší nebo krys. V dětství se nejvíc bojí hrůzostrašných povídek, duchů a tmy, mohou se budit pro noční můry. Mají slabou paměť a často bývají zmatení, protože je pro ně namáhavé myslet.
FYZICKÁ PATOLOGIE:
Astma. Bolest hlavy. Bolesti klooubů. Bolesti uší. Bolest v krku. Bolesti zad. Bolesti zubů. Ekzém. Chrapot. Kašel. Křeče končetin. Nachlazení. Nespavost. Plynatost. Podvrtnutí. Porucha trávení. Problémy s kojením. Prořezávání zubů. Průjem. Revmatismus. Strnutí šíje. Úzkost a strach. Vyčerpání. Zácpa. Záněty očí. Zlomeniny kostí. Ženské problémy.
Příště se budu věnovat vzniku a vývoji nemoci z pohledu homeopatie.
Těhotenství |
Dítě |
Skok