Otcovské fejetony: Den jiného táty

Pokud jste v posledním týdnu sledovali média, nemohly vás ty hlasy minout. Nejhlasitěji se podle mě projevovaly ženy-bojovnice, které zdůrazňovaly, že je potřeba se vrátit ke kořenům MDŽ - nejlépe na přelom 19. a 20. století. Osmý březen by podle nich měl být tou správnou příležitostí pro vážné diskuse o právech žen. V této souvislosti jsem zaznamenal i velkou výtku televizním dramaturgům, kteří vytáhli z archivu většinou jen "MDŽ podle Husáka" a celou věc polili omáčkou komična. "Mám pocit, že se všichni snažíte svátek definitivně znechutit," prohlásila posluchačka jedné rozhlasové stanice, když se protelefonovala do živého vysílání. Veřejnou debatu tak ovládly dva tábory: jednak posměváčci a jednak ti (nebo ty), co MDŽ berou smrtelně vážně.

Z oslav MDŽ v roce 1958

Jako člen občanské společnosti si dovoluji připojit i svůj názor - nechť je debatní smetiště zase o něco pestřejší, že? Když jsem se před časem dočetl, že poslanci oživili MDŽ, vzal jsem to jako další krok k plíživému procesu, na jehož konci stojí zákonné usnesení, že "období 1948-1989 byly bezvadné časy, a že ten, kdo s tím bude polemizovat, páchá trestný čin". Nemusíte se mnou souhlasit, MDŽ mám prostě v paměti jako jeden ze symbolů komunistické éry, a na tom se do konce mého života nic nezmění.

Moje přesvědčení však ještě posiluje jeden - ryze nepolitický - pocit. Mám ho uložený v paměti z dob svého dětství. Je to vzpomínka na sedmdesátá léta. Tehdy jsem patřil k těm šťastným dětem, jejichž otcové nechodili do hospod. O co hůř na tom byli někteří moji spolužáci, jejich tátové dokázali během dvou dnů propít celou výplatu. A měl jsem i jednoho kamaráda, který chodil do školy často s modřinami stejně jako jeho maminka do samoobsluhy. Smutný příběh, v němž se teď nechci patlat. Byl jsem zkrátka pyšný na to, že můj otec je jiný, když netráví volný čas u piva a rumu.

Jednou v roce jsem ovšem byl svědkem zvláštní proměny. Přesně si vybavuji osmý březen, kterak s maminkou stojím na balkóně a vyhlížíme, zda se náš tatínek vrací ze zaměstnání. Je podvečer, ve vzduchu je cítit jaro a tam na konci ulice se objevuje postava muže-třicátníka. Jeho chůze je nejistá, přes pravé rameno má přehozenou bundu a přibližuje se k nám. Až dojde ke dveřím, dá mu hodně práce najít správný klíč a zastrčit ho do zámku. Pak nastoupí do výtahu a splete si patro. Do čtvrtého, tatínku, do čtvrtého... Až vejde do chodby našeho 2+1, uvěřím, že je to skutečně můj táta. Ale nějaký divný. Červený v obličeji, vrávoravý a nepřirozeně rozesmátý. Po zkušenostech z minulých let vím, že jeho "opice" je veselé. Nezbije mě, ani maminku nezbije. Chvíli bude hlučný a pak půjde spát. Ráno bude říkat, že je mu špatně, že ho bolí hlava a že má "okno". To samé se bude opakovat zase až za rok - na MDŽ.

Nechávám na vás, jak si tuto vzpomínku přeložíte (třeba máte podobnou). O jedno vás však prosím: ať už budete MDŽ pojímat jako bujarou oslavu nebo jako debatní den o ženských právech, nezapomínejte na děti.