Už nebudu krást. Dokážu to!

Když teď slyším veselé štěbetání dětí vracejících se z kluziště a zmrzlé nosy mi na okamžik přistávají na tváři: "Ahoj, mami!", zdá se mi neuvěřitelná každá vzpomínka, která se mi nyní vybavuje. Jak je to možné, že je to totéž dítě, ta kdysi smutná nepřátelská osůbka bez sebemenší vlastní myšlenky, schoulená do sebe, a ta veselá rozesmátá slečna, co mi zvědavě kouká přes rameno! Tolik se změnila!

Helenka u nás po Vánočních prázdninách už zůstala. Když jsem ji poznala blíž, pochopila jsem, kolik úsilí ji muselo stát to prosté rozhodnutí, zda chce zpět do domova nebo zůstat u nás. Rozhodla se pro nový život. Později mi vyprávěla o tom, kdy začala toužit po tom, aby se už nikdy nemusela vrátit, vzpomínala na to, jaká byla atmosféra těch prvních opravdových Vánočních svátků, i když si už nedokázala vybavit žádný dárek, který tehdy dostala.

Helenka měla temperament plyšového medvídka. Jejím jediným životním cílem bylo nepřekážet, být v teple, mít jídlo a všechny věci, na které si vzpomněla. Nešlo jí o to ty věci používat, jen je potřebovala vlastnit. A tak to, co jsme jí nekoupili, prostě ukradla. Nemluvila prakticky vůbec, a nenechala na sebe sáhnout. Když jsem se k ní přiblížila, abych ji pohladila, vzala za ruku, nebo změřila teplotu, ztuhla odporem, ale vydržela po nezbytně nutnou dobu ten fyzický kontakt. Byla ohromně statečná, ale měla o dospělých svoje mínění. O puse na dobrou noc jsem si mohla tak leda nechat zdát. A přesto když jsem jednou večer četla dětem pohádku Kostěj nesmrtelný a uronila slzu dojetí nad tím, že Kostěj osvobozoval MATKU, nikoliv potenciální nevěstu, vztyčila se statečně v posteli a řekla: " Já bych to pro tebe taky udělala!" – a to bylo v době, kdy jedna věta týdně byl náš takový malý svátek.

S dětmi se skamarádila poměrně rychle, a díky nim se časem podařilo překonat i ledy mezi ní a námi dospěláky. A nastal další problém. Helenka na každou otázku odpovídala ne podle pravdy, ale podle toho, jak si myslela, že by odpověď měla znít, abychom byli spokojeni. Protože kluci otevřeně přiznávali svoje drobné hříšky, očekávala, že budou zatraceni a jen ona sama se bude smět vyhřívat na výsluní naší přízně. Nedokázala pochopit tu nespravedlnost, že ona je přece VZORNÁ, a přesto z toho nemá žádné výhody. Podrážela své nevlastní bratry jak to jen šlo. Večer se omotala kolem mě jako břečťan a odmítala mě propůjčit jiným dětem – a když jsem uspávání otočila ( nejprve kluci, potom Helenka ), brečela a trucovala, že je poslední.

Pláč, to byla Helenčina dokonalá zbraň. Kdykoliv se schylovalo k nějakému průšvihu, měla v zásobě krokodýlí slzy a poočku sledovala, jak všichni jihnou, měknou a odpouštějí jí její lži, podvody a krádeže, jak ji každý lituje, když vhodně poukáže na svoje neradostné dětství, a naučila se této výhody patřičně využívat.

Každý večer jsem se trápila výčitkami svědomí, protože jsem cítila, jak neumím být nestranná v dětských sporech – klukům jsem věřila, ale Helenka mě brzy naučila nevěřit jí ani slovo, což ji naplňovalo vztekem a výčitkami. Navíc jsem měla pocit, že místo abychom si byly čímdál bližší, tyto situace nás spíše jednu od druhé vzdalují. Občas jsem se cítila bezradná. ( Sice mluvím za sebe, ale prožívali jsme to s manželem podobně. Později jsem se v odborné literatuře dočetla, že tato fáze je při přijímání staršího dítěte zákonitá, a i pocity viny, které noví rodiče prožívají, jsou velmi časté. ).

Neumím napsat v jedné větě všechno, co nás v tutéž dobu zaskočilo. Nešlo jen o tyto problémy s chováním, ale k tomu přistupovaly potíže ve škole ( nic neuměla, ačkoliv podle vysvědčení šlo o průměrnou žačku ), zásahy biologické matky, zdravotní potíže ( Helenka trpěla poúrazovou epilepsií a nočními děsy ), finanční starosti ( byla u nás na dlouhodobé návštěvě a VŠECHNO CHTĚLA MÍT ) a v neposlední řadě i nepochopení ze strany našich přátel a příbuzných. Každý si představoval, že přijmeme hodnou smutnou holčičku, a zpočátku to tak i vypadalo, ale jak se Helenka zaklimatizovala a začala naplno uplatňovat to, co ji život naučil, měli jsme čímdál větší potíže s tím, jak ji před světem ubránit. Každý viděl jen lhářku, zlodějku, vypočítavou podvodnici, a jako takovou ji soudil. Neviděli dítě, které volá o pomoc, nedokázali stát na naší straně – protože takové věci se přece ve slušných rodinách nestávají. Musím říci, že v tomto těžkém období prokázali největší moudrost naší synové, kteří Helenku přijímali takovou, jaká je, stále jí odpouštěli její výstřelky a především ji nepřestali MÍT RÁDI.

Jedním z největších problémů toho prvního období bylo jídlo. Helenka jedla jako zvířátko – rychle, hltavě, a pokud možno co nejvíc. Dokázala na posezení v koutku během rekordně krátké doby spořádat neuvěřitelné množství sladkostí ( bez ohledu na to, jestli byly její ) a to, co se nestačilo sníst, jsme nacházeli pod polštářem, v oblečení, v aktovce, za radiátorem, v peřináči, v kapsách a kdekoliv jinde. Nemohli jsme nechat nic jedlého na přístupném místě, v ledničce, ve spíži nebo na stole, vše ihned zmizelo do některé skrýše. Když jsem potom u ní v pokoji prováděla pravidelné "čistky", abych vyházela hnijící a plesnivé potraviny, sledovala mě nepřátelským pohledem a při nejbližší příležitosti našla skrýše nové. Nepomáhalo opakované ujišťování, že si může kdykoliv vzít, nač má chuť, ani vymezení potravin, které se kazí a proto si je nesmí brát nahoru, vše marno. Žila, jako by každý den měl být její poslední. Co na tom, že všechno praskne, když TEĎ je to v pohodě. Svoje věci ( zpočátku všechny, později ty nejdůležitější ) každý večer nashromáždila pod polštář a teprve potom šla spát ( později totéž dělala i Michalka – nechápu, jak na tom hrbolatém polštáři mohly vůbec usnout ).

Ale rozkvétala každým dnem víc a víc. Každé odpuštění z naší strany do ní vlévalo novou naději. Za pár měsíců nejen že s námi mluvila, mazlila se a radovala, ale zpívala si ve sprše a smála se s ostatními, i když se stále v krizových situacích vracely ty dřívější "temné dny".

"Maminko", plakávala pak v posteli, " řekni mi, co to ve mně je, že jsem taková!"

A nechávala se hladit a tisknout v náručí až do usnutí. Druhý den potom přicházela s pevným pohledem: " Rozhodla jsem se, že už NIKDY nebudu krást. Dokážu to!"

A opravdu to dokázala – i když to trvalo několik dlouhých let.