Malí čtenáři

Hyperlexie je jedním z možných přidružených symptomů poruch autistického spektra. Vyskytuje se u 15 % lidí trpících některou z těchto poruch (může se však objevit i u osob trpících ADHD či jinou vývojovou poruchou). Sama o sobě však není diagnózou, tudíž se ani nenalézá v žádném z používaných diagnostických manuálů.

Obecně lze říci, že za hyperlektické považujeme takové dítě, které se spontánně (tedy prakticky samo, bez zjevných instrukcí jiné osoby) naučilo číst ve velmi raném věku (nejpozději před započetím školní docházky) a které má zároveň obtíže s porozuměním či používáním mluvené řeči a se sociálními vztahy.

Nejdůležitější charakteristikou hyperlexie (kromě nízkého věku „malého čtenáře“) je právě ona spontánnost. Prakticky každé zdravé dítě lze naučit číst již v předškolním věku. Hyperlektici se však této dovednosti učí sami. To znamená, že ze strany rodičů či jiných osob nebyla vyvíjena záměrná snaha naučit dítě rozeznávat jednotlivá písmena a skládat je do slov. Dalším důležitým a při výchově těchto dětí využitelným specifikem je jejich fascinace písmeny (či čtením) a čísly. Ostatní charakteristiky hyperlektických dětí již souvisejí s vývojovou poruchou, kterou konkrétní dítě trpí.

Hyperlektici mají velkou potřebu pravidelnosti. Bývají nepružní ve svých míněních a názorech a rozrušeni, pokud se jejich očekávání nesplní. Někdy si vytváří jakýsi „okruh pohodlí (útěchy)“ – tedy omezený počet lidí, které vpustí do svého pole zájmu (většinou je v tomto okruhu zahrnuta pouze nejbližší rodina). Lidé, kteří se nacházejí v tomto okruhu, jsou těmito dětmi hluboce milováni. Ti, kteří se v tomto okruhu útěchy nenacházejí, budou mít v komunikaci s těmito dětmi a při získávání jejich spolupráce velké problémy.

U mnoha dětí s vývojovými poruchami se vyskytuje echolálie. Podle Kate Nationové z univerzity v Yorku (Nationová 1999) existuje mezi echolálií a hyperlexií významná souvislost – u dětí s hyperlexií se vyskytuje echolálie mnohem častěji než u autistických dětí bez hyperlektického symptomu, což je příčinou z fonologického hlediska lepších řečových projevů těchto dětí (ačkoliv u nich může být sémantická stránka řeči narušena stejně jako u ostatních autistů).

Mohlo by se zdát, že vztah mezi hyperlexií a inteligencí by měl být zřejmý, žádný vztah však mezi nimi prokázán nebyl. Hyperlektické děti se sice samy naučí číst, ale čtenému textu nemusí vždy plně rozumět. Mnoho hyperlektických dětí se sice nachází mezi dětmi s Aspergerovým syndromem (kde je inteligence zcela v normě či dokonce v nadprůměru), ale diagnóza Aspergerova syndromu není pro výskyt hyperlexie podmínkou. Hyperlexie se objevuje u všech poruch autistického spektra. Hyperlektické tedy může být dokonce i dítě s mentální retardací. Například Glosserová, Friedmanová a Roeltgen popsali případ hyperlektického mentálně postiženého chlapce s IQ 51 (na tomto místě je však asi nutné zmínit, že já osobně jsem se při pátrání po hyperlektických dětech v ČR s tímto symptomem mimo diagnózu Aspergerova syndromu zatím nesetkala).

Zajímavé jsou též některé poznatky týkající se vztahu hyperlexie a RQ (čtenářský kvocient, v češtině též označováno jako ČQ). Například Kate Nationová (1999) tvrdí, že čtenářské schopnosti hyperlektických dětí jsou podprůměrné. Dle jejích výzkumů tyto děti zaostávají zejména v porozumění obsahu čtených slov. Hodnoty RQ naměřené u hyperlektických dětí se prý nápadně podobají hodnotám RQ u lidí s Alzheimerovou chorobou. (Vzhledem k tomu, že schopnost porozumění čtenému textu je obvykle měřena doplňováním chybějících slov, je otázkou, do jaké míry jde skutečně o neporozumění textu, a jakou roli hraje při měření obecná neschopnost autistických dětí abstrahovat z textu důležitá slova a doplňovat je.)

Ačkoliv je hyperlexie jen pouhým (jedním z možných) doprovodných symptomů autismu, přesto přináší do vývoje dítěte určitá specifika a činí tento vývoj nestandardním, narušeným.

Susan Martinsová-Millerová uvádí jedno z možných členění vývoje hyperlektického dítěte. Tento vývoj člení do čtyř stadií:

1. První fáze podle ní přichází tehdy, když si rodiče uvědomí, že jejich dítě trpí hyperlexií. Je to fáze, ve které se snaží dítěti pomoci dohnat problémy s řečí.
2. S nástupem do školy přichází mírná úleva. První ročníky základní školy zvládají malí hyperlektici většinou bez obtíží. Umějí číst mnohem lépe než jejich vrstevníci. Největším úkolem (a problémem) je pro ně v této době získání sociálních dovedností.
3. V dalších ročnících základní školy mohou nastat potíže – místo učení se čtení budou potřebovat čtení k učení. Musejí plně pochopit obsah čteného textu, aby se jeho prostřednictvím mohly naučit novým znalostem.
4. Na střední škole si tyto děti již plně uvědomují, že jsou jiné než jejich vrstevníci. Toto zjištění u nich často vyvolává depresi – nechtějí se odlišovat. Někdy je nezbytná léčba medikamenty. Další problém mívají s vypracováváním domácích úkolů. Učitelé si většinou neuvědomují, že neplnění zadaných úkolů těmito dětmi není způsobeno jejich leností či tvrdohlavostí, ale je to jen další důsledek této poruchy.

Vývoj autistických dětí s hyperlexií se od vývoje zdravých dětí v mnohém odlišuje. Mnohé vývojové etapy přicházejí u hyperlektických dětí později a některé primárně dětské projevy u nich přesahují do dalších vývojových fází, některé dokonce až do dospělosti. Nesmíme však zapomínat na to, že stejně tak, jako je každý člověk jedinečný, je jedinečný i každý autista. Jedinečný je tedy vždy jeho vývoj.

V USA funguje asociace AHA (American Hyperlexia Association), která sdružuje převážně rodiče a příbuzné hyperlektických dětí. Obdobná organizace, CHA (Canadian Hyperlexia Asociation), byla založena i v Kanadě. Obě tyto organizace poskytují informace o hyperlexii odborníkům i laické veřejnosti. Součástí činnosti těchto asociací je i vzájemná výměna rad a zkušeností mezi rodiči hyperlektických dětí. V rámci těchto aktivit byly například založeny webové stránky, na kterých rodiče hyperlektických dětí uveřejňují své příběhy. Někteří rodiče popisují neobvykle rychlé (ve srovnání s jinými výchovnými taktikami) pozitivní změny v chování svých dětí při využívání výchovných postupů a triků určených speciálně pro hyperlektické děti.

Celá problematika hyperlexie je tedy zajímavá především z hlediska výchovy autistických dětí a zvládání (případně překonávání) obtíží v sociálních dovednostech.

Z materiálů Kanadské asociace hyperlektiků (CHA) vyplývá, že děti se symptomem hyperlexie mají obvykle lepší prognózu dalšího vývoje než většina dětí se stejnou diagnózou bez tohoto symptomu. Schopnost rozumět psaným slovům a fascinace písmeny může být výhodou a může se stát pomocníkem při výchově a výuce těchto dětí.

Některé hyperlektické děti mohou mít problémy s porozuměním mluvené řeči. Jakékoliv (často i zdánlivě jednoduché) verbální pokyny pro ně mohou být nesrozumitelné. Někteří rodiče těchto dětí začali při překonávání běžných výchovných problémů (jakým může být třeba naučit dítě používat toaletu) nahrazovat verbální pokyny jednoduchými příběhy ve formě krátkých psaných povídek či komiksů. Tito rodiče si všimli toho, že pro jejich děti je z jakéhosi důvodu (více než běžná lidská mluva) přijatelnější a srozumitelnější psané slovo. Na psaný pokyn (či vysvětlení) reagují často hbitěji a adekvátněji než na ústní výzvy. Tyto zkušenosti jsou však v ostrém rozporu s již zmiňovanou studií Kate Nationové (1999) popisující nízkou úroveň porozumění čtenému textu u hyperlektických čtenářů. Zůstává tedy otázkou, jakou kvalitu skutečně hyperlektické čtení má. V případě prokázání zřetelných úspěchů a pokroků ve výchově hyperlektických dětí při používání psaných pokynů namísto verbálních by mělo být zváženo, zda neexistuje více typů hyperlexie (rozčleněných na základě porozumění čtenému textu).

Autistické děti obecně rozumí lépe psanému textu než mluvené řeči (Gilberg, Peeters, 1998). U hyperlektických dětí to platí dvojnásob. Tomu by měla být přizpůsobena výchova a výuka těchto dětí. Obecně lze říci, že při své snaze naučit hyperlektické dítě něčemu novému zvýšíme své šance na úspěch vždy, když mu kromě slovních instrukcí poskytneme i vizuální návod či budeme-li používat vizuální pomůcky. I při výuce zcela zdravých dětí platí, že čím více smyslů je zapojeno, tím větší je pravděpodobnost pochopení a následného zapamatování si dané látky.

Mnoho dovedností, které se děti učí jaksi samovolně bez nějakého zvláštního úsilí rodičů, může pro autistické dítě (a jeho rodiče) být takřka nezvládnutelný problém.

Autorka je studentka na Fakultě sociálních studií MU v Brně psychologie-mediální studia a žurnalistika.