Přece tady brášku nenecháme!

F. A.: Řekl bych, že chybí dobrý zákon. Adoptovat dítě je teď daleko složitější.

J. A.: My jsme měli štěstí. Těsně po tom, kdy jsme kluky dostali, vyšel zákon, a myslím, že platí i teď, že když se žádá o adopci, musí se biologický rodič dokonce účastnit soudního řízení, kde dítě adoptivním rodičům svěřují. Podle mě je hrozné, že když se biologický rodič potuluje po republice, není k zastižení a nedá tedy svůj podpis, sedí dítě v dětském domově a nemůže pryč. Naši kluci vědí, že jsou adoptovaní, ale představa, že někdy, za pár let, u nás zazvoní neznámá osoba a vkročí jim do života, to mi připadá jako psychické narušení. Ne proto, že bych jim to tajila, ale tohle by mi vadilo.

F. A.: Chtěli jsme mít děti hned po ukončení školy, pořád to ale nevycházelo, jezdili jsme na různá vyšetření… Po deseti letech neúspěšných pokusů jsme si podali žádost.

J. A.: Mně bylo třicet. Uvažovali jsme o tom vlastně pořád vzít si dítě, když jsme nemohli mít svoje.

F. A.: U mě to bylo „chceme mít dítě“, a jedna z možností byla dítě adoptovat.

J. A.: Že bychom ušlechtile mysleli na to, že nějakému dítěti dáme rodinu, to ne. My jsme chtěli mít děti.

F. A.: Dává se žádost na odbor sociálních věcí, ta postupuje dál.

J. A.: Potom jsme dostali pozvání na psychologické testy.

J. A.: Popovídali si s námi o všem možném, pak nás posadili každého do jiné místnosti a dostali jsme písemný test. Potom nám přečetli, co jsme odpověděli, a probírali to s námi. Všechno se týkalo vztahu k dětem, výchovy.

F. A.: Nejen to. Test měl za cíl ujasnit si, jaké děti jsme schopni zvládnout, jestli třeba romské, nějak postižené, velké atd.

J. A.: Ale byla to záležitost naší volby, jestli bychom byli ochotni si je vzít.

J. A.: Z kojeneckého ústavu.

F. A.: Na sociálním referátu okresního úřadu nám řekli, že to trvá dva až pět roků. Když jsem se po dvou letech šel zeptat, jak to s naší žádostí vypadá, zjistil jsem, že tam leží na dně šuplíku.

J. A.: Řekli nám sice, že to trvá až pět let, ale do roka že nás mají pozvat na testy. A nás nikdo nepozval.

F. A.: Takže jsme žádost okamžitě přesunuli do severních Čech. A do tří měsíců bylo všechno vyřízené. Včetně toho, že jsme byli pozvaní k prvnímu dítěti.

F. A.: V žádosti jsme uvedli, že chceme dítě do dvou let. Když jsme do ústavu přijeli, bylo Vašíkovi skoro dva a půl. Nejdřív jsme se na něj byli podívat, potom jsme jeli na jakýsi přivykací pobyt, kdy jsme s ním strávili jednu noc před odjezdem domů. A mezi tím vším nám v kojeňáku řekli, že Vašík tam má mladšího brášku…

J. A.: A jestli bychom ho chtěli.

F. A.: A my, když jsme viděli Vašíka, jsme řekli: Přece tady brášku nenecháme!

F. A.: Paradox je v tom, že Tomáška jsme měli už půl roku adoptovaného, ale u Vašíka všechno trvalo ještě o několik měsíců déle. Vlastně skoro dva roky jsme ho měli doma na dlouhodobé návštěvě.

J. A.: Dokud byl u nás Vašík na dlouhodobé návštěvě, ani korunu. Já jsem si navíc naivně myslela, že budu moci být s nimi doma čtyři roky na mateřské dovolené. Ne proto, že nebudu muset do práce. Já jsem si ty čtyři roky chtěla užít s dětmi, ale bohužel platilo, že mateřská je do čtyř let věku dítěte, bez ohledu na to, že Vašík byl do dvou let v ústavu. To mi přišlo líto.

J. A.: Jenom pozitivní. Zatím se nestalo, že by se někdo třeba jen zmínil o cizích dětech.

F. A.: Jana a já jsme se shodli na tom, že jim to řekneme. Otázka totiž zní: Říct, a kdy? Nebo neříct vůbec? Pokud říct, tak hned na začátku. A sděluje se to takovou formou, jakou je dítě schopné přijmout, třeba pohádky: „Jsi z domečku, kde nebyly maminky…“

J. A.: Na otázky odpovídat pravdivě a přijatelně k věku. A nejlepší je s dětmi slavit, kdy k nám přišly. Vašík měl v červnu dort a Tomášek v prosinci. Slavili jsme, že pro nás bylo nejkrásnější, když jsme si je přivezli. Jenže pak Tomášek kňoural, že my slavíme Vašíkův příjezd a on ještě byl v ústavu, protože k nám přišel až v prosinci. Dorty zůstaly, jen nerozlišujeme, kdo kdy přišel.

J. A.: Psycholožky nám řekly, že dítěti bychom neměli říct, že biologický rodič třeba zemřel. A že by dítě nemělo slyšet, že je maminka nechtěla, protože to by byl pro ně strašný handicap – neslo by si to v sobě.

J. A.: Když se Vašík na tohle prvně zeptal, dost mě tím zaskočil. Manžel u toho nebyl. Ptala jsem se ho později, co by odpověděl on.

F. A.: Že nevím. Že jsme ho našli v dětském domově. Tenkrát jsme říkali domeček, kde jsou opuštěné děti bez maminek a bez tatínků.

J. A.: Jela jsem tehdy s kluky autem, seděli vzadu, a Vašík najednou říká: „Mami, když mi maminka zemřela…“ Nejdřív jsem ztuhla. A pak povídám: „Počkej, Vašíku, jak to, že ti maminka zemřela?“ A on na to: „No musel jsem se přece někomu narodit.“ To mu byly čtyři roky. Tak jsem mu řekla, že o jeho mamince nic nevím, a rychle jsem zdůraznila, jak jsme byli šťastní, když jsme je oba našli. A jemu to úplně stačilo, byl spokojený.

J. A.: Tak mu to zase o něco víc přiblížíme.

J. A.: Úplně.

F. A.: Vašek je po mámě, Tomáš po mně. Tomáš neposlouchá, zlobí, vymýšlí si, je líný… Co ještě špatného má po mně?

J. A.: To stačí. Frantu na něm rozčilují právě ty špatné vlastnosti, které má sám. A nesměj se! Teď jsem zrovna konstatovala, že jak kluci chodí spolu do třídy, Tomášek je přesně jako Franta – nic neudělá zbytečně.

J. A.: Neudělá nic, co nemusí, protože to udělá brácha. Třeba proč by si měl ve škole poznačit úkoly?

J. A.: Plánované to ale nebylo. Vašík měl logopedické problémy, špatně vyslovoval. U Tomáška jsme váhali, byl trošku dyslektik. Psycholožka řekla, že kdyby byl sám, tak doporučí odklad, ale že pochytí hodně od bráchy, že je to výhoda.

F. A.: A pak je ještě jedna výhoda. Dělají stejné úkoly spolu – to je výhoda pro rodiče…

J. A.: Ale ne! To rozhodně není žádná výhoda! My všechno musíme dělat zvlášť s jedním a potom s druhým, protože se vzájemně rozptylovali. Navíc to vypadalo tak, že se ve škole učí každý něco jiného, domácí úkoly že mají taky každý jiné!

F. A.: Za sportovní výkony, za každou známku, že s něčím pomohou…

J. A.: Za všechno, za co se dá pochválit.

F. A.: Myslím si, že je skvělá máma. Samozřejmě se občas přeme, třeba jestli pustit počítač, nebo jestli by kluci měli jít radši ven. Nedovedu si pro ně představit jinou mámu, protože oni potřebujou trošku režim a já obvykle víc povoluju. Ale někdy bych některé věci dělal úplně jinak!

J. A.: Není mu zatěžko kluky někam vzít, cokoli pro ně vymyslet, udělat, blbnout s nimi. Když má volný čas, nesnaží se vyšetřit ho pro sebe, oddělit od dětí – občas mám ale pocit, že si s nimi jen hraje, jen s nimi dělá vylomeniny – a já jsem potom ta, co jen přikazuje a zakazuje, protože neposlouchají všichni tři. Má výchovné mantinely široké, já naopak někdy úzké, takže se snad scházíme někde v tom středu.

J. A.: Někdy ano. Třeba když dětem nechci povolit počítač a táta tvrdí, že jsem proti pokroku.

F. A.: Když jsme si kluky přivezli a začali s nimi žít jako rodina, uvědomili jsme si, že svět bez dětí byl nějak mělký. Je to náplň života, je to smysl života.

J. A.: Navíc nám otevřely zpátky naše vlastní dětství.

F. A.: I když starostí taky přibylo.

J. A.: Ještě jedno musím říct. Vůbec pro mne nemá význam, jestli jsem ty děti porodila já. Když jsme měli doma Vašíka a vlastně museli půl roku vydržet čekat, než nám dali Tomáška, tak byla chvíle, kdy jsem si říkala, že kdyby měl Vašík začít žárlit nebo kdyby sourozence nepřijal a já tím ztratila jeho důvěru, že bych další dítě radši neměla, než bych ho tím zklamala, zlomila. Ale pak jsme si přivezli Tomáška domů. Franta musel odjet, Tomáš měl horečku, Vašík ho vzal za ručičku a usmívali se na sebe… Nedala bych je za nic na světě!!