Babičko, víš to, že budeme mít holčičku?

Zařazení do registru žadatelů jsme se dočkali v červnu 1997. Pouhé tři měsíce od podání žádosti, ale jak dlouhý kus naší cesty jsme již ušli! Vyslechli jsme spoustu názorů a setkali se se zcela odlišnými přístupy. Naše šťastné představy o tom, jak všichni táhneme za jeden provaz, dostaly povážlivou trhlinu. Musím ale říct, že poté, co se nás osoby kompetentní snažily připravit na nejhorší (a nejspíš i včas odradit, pokud je naše rozhodnutí pouhý rozmar) a my jsme necouvli, vycházeli nám všichni maximálně vstříc.

Psycholog s námi probral podrobně problematiku dětí staršího věku.

Sociální pracovnice se snažila ukojit náš “hlad” po kontaktech a zprostředkovala nám setkání s pěstounskou rodinou.

Naši přátelé nám přislíbili oblečení po svých holčičkách – alespoň do začátku.

Dostali jsme spoustu panenek, plyšáků, kočárek a postýlku pro panenky, oblečky.

Posbírali jsme nábytek do budoucího holčičího pokoje a natřeli ho veselými barvami, převážně na zeleno-fialovo-růžovou.

Koupili jsme holčičí závěsy a zrcadlo.

A poznali jsme rodinu, která byla ve stejné fázi jako my, a která je dodnes mezi našimi nejlepšími přáteli. Toto přátelství, vyrostlé z jiných kořenů než přátelství dosavadní, se pro nás stalo velice důležitým prvkem zvláště po příchodu našich nově přijatých dětí.

Naše holčička mohla přijít - zbýval už jen poslední důležitý krok : připravit rodiče.

Jsou to pro nás nesmírně důležití lidé a cítíme se s nimi natolik citově svázáni, že jsme vůbec nečekali jinou než pozitivní reakci. Věděli jsme samozřejmě, že to pro ně bude velké překvapení, a proto jsme chtěli o našem úmyslu mluvit až nabude konkrétnější podoby, neboť strach a nejistota mají velké oči.

První “informovaná” měla být moje babička – ta, se kterou jsem jako dítě nosila do děcáku hračky a bonbóny, ta, která mým dětem vyprávěla pohádku o hodné paní Sáře, která si vzala holčičku z DD.

Babička se polekala tak, až jsem znejistěla.

“To ale nemyslíte vážně, že ne,” zaprosila.

“Proč ne?” žasl Daneček.

A – pozor! – poprvé, ale zdaleka ne naposled, jsme uslyšeli, že:

• naše děti nám nestačí, tedy nejsou nám dost dobré (?!)
• naše děti nemáme dost rádi
• co s nimi chudáčky bude, když my teď budeme mít někoho jiného
• atd.

Daneček byl z takové záplavy slov úplně vyvedený z míry.

“Babičko,” řekl přísně, “ ty bys přece taky nechtěla žít sama! A kdyby ti chyběla ručička a všichni by se ti smáli a neměla bys žádné kamarády ani bráchu a mamku a taťku, víš, jak by ti bylo smutno?!”

Potom babičku objal a babička se rozplakala.

“Ale – nebude to cikánka, že ne?” řekla ještě mezi slzami.

Druhá cesta vedla k manželovým rodičům. Jsou to nesmírně tolerantní a laskaví lidé.

Vyslechli nás mlčky.

“ No, babičko,” řekl děda a začal si z rozpaků čistit brýle (stejně jako když jsme jim řekli, že se chceme vzít). Potom začal bez souvislosti vyprávět o jednom pracantovi – ale to byl opravdu pracant! – u nich v závodě. Byl to cikán, ale jaký na něho bylo spolehnutí! A ten košíkář – podívej, jaký pěkný košík nám upletl – ten je taky cikánek, a jakej je šikovnej.”

Poslouchali jsme se stísněným srdcem, protože jsme pochopili, že dodává babičce i sobě odvahu.

Nejtěžší část cesty nás ještě čekala – moji rodiče. Tam to ale vzaly do rukou děti.

“Babičko, víš to, že budeme mít holčičku?” přišmajchloval se Daneček. Nedorozumění viselo ve vzduchu, tak jsem honem zasáhla – povíme si to později.

“Nene, jen to povězte hned!”

A co, taky dobře, alespoň to bude díky dětem méně vyhrocené.

Vyslechli nás a po mnoha dotazech, cože nás to napadlo, zkonstatovali, že je to náš život, ale s cikánem nás domů nepustí. Klidně si mějte třeba deset malých černoušků, ale cikáně – to po nás nechtějte.

Naši rodiče nás na naší cestě nedoprovázeli – a přesto nyní s odstupem musím říci, že tuto velkou změnu v jejich životě přijali velmi dobře. Tehdy jsme ale chtěli víc, čekali jsme nadšený souhlas nebo alespoň podporu. Neuvědomili jsme si, že se nikdy touto myšlenkou nezabývali a že neznají ty, které známe my. A přesto jejich důvěra v nás byla tak veliká, že se s naším rozhodnutím snažili vyrovnat bez větších emocí. Věděli jsme, že se nechceme v budoucnu nechat připravit o jejich přítomnost v našem životě, že jsou to lidé, kteří jsou pro nás stejně důležití, jako jsme my pro naše děti. A proto jsme nemohli zůstat neteční k jejich obavám.

A tak jsme zašli znovu za naší sociální pracovnicí a požádali ještě o jednu úpravu stran požadavků na dítě – vyloučili jsme dítě po obou rodičích romské. Projevila velké pochopení a nám se tím hodně ulevilo. Cítili jsme, že to je to nejmenší, co můžeme pro naše vzájemné dobré vztahy udělat, protože role babiček a dědečků nemůžeme našim dětem nijak nahradit.