Falešní přátelé

Při společných odpoledních hrách dělá vše, co jí Angelika přikáže: „Když to neuděláš, nebudeš už moje kamarádka!“ Když paní Jana přijde pro dceru do školky, hrají si vždycky obě dívky spolu. Kristýnka domů nosí Angeličiny výrazy a slovní obraty, touží po jejích hračkách, chce se oblékat jako ona. Kristýnina maminka nemá z „přátelství“ své dcerky dobrý pocit a obává se, zda takový vztah může být pro dítě prospěšný.

V mateřské škole se setkávají naše děti s jinými, to je podstatou věci. Vytvářejí si tak vztahy k chlapcům či dívkám, kteří se chovají jinak, vyjadřují jinak, pocházejí z rodin s jiným hodnotovým zázemím. To, že dítě překvapí novou peprnou nadávkou či dvojsmyslným gestem, je většinou rodičů ještě tolerováno a bez velkých výchovných problémů zvládnuto. Větší problém může nastat ze subtilnějších vztahů. Například, když se dítě naučí ovládat druhé, když se Jirka nechává strhávat Tomášem ke stále novým a novým rozepřím, když začne převládat braní nad dáváním. Tehdy je vhodná chvíle k rozhovoru s vychovatelkou. Ona má totiž možnost pozorovat děti dlouhé hodiny denně a tudíž má možnost vytvořit si nestranný a pedagogicky podložený názor na situaci. Snad naše obavy rozptýlí. Pokud je potvrdí, nebylo by šťastné prosazovat pouze vlastní řešení. Mnoho rodičů chce v takových chvílích trénovat děti v samostatnosti a zakazovat jim jednotlivé hrací činnosti, i předškolním dětem je takový přístup srozumitelný, vzhledem k řádu mateřské školy je však těžko proveditelný. Rodiče a učitelky musejí řešení hledat společně.

Mateřská škola může pomoci prostřednictvím tzv. her na přebírání rolí, příběhy a metaforami tematizovat problematické vztahy a rozbít stereotypní vazby mezi dětmi, zaměřit svoji pozornost na inkriminovanou skupinu či jednotlivé dítě. Podporou je samozřejmě i spolupráce rodičů. Zdárný výsledek se však pokaždé nekoná. Vaše dítě je svým školním partnerem mnohdy až příliš fascinováno, upřímně řečeno někdy vazby odezní až s odchodem staršího z obou dětí do školy. I když to může znít paradoxně, je třeba si uvědomit, že obě děti mají na dané situaci svůj podíl. Schéma „oběť a pachatel“ není v tomto případě na místě. Ptejme se raději sami sebe: Co přináší takový vztah mému dítěti? Uznání? Pocit sounáležitosti? Pozornost? V rozhovoru s dítětem mohou pomoci následující otázky: Co je obzvláště zajímavé na Angelice? Když si společně hrajete, co se ti nejvíce líbí? Co se ti naopak nelíbí? Co by jsi raději dělala jinak?

Moudré je přizvat i samotné dítě k řešení problému. Je totiž důležité, aby se dítě již v předškolním věku učilo řešit své záležitosti a získalo pocit, že situaci má ve vlastních rukou. Přílišná ochrana rodičů a řešení podobných vztahových problémů za děti není pomocí, ale spíš medvědí službou. Děti si snadno zvyknou, že rodiče řeší problémy za ně. Mnohem větší problémy však mohou přijít v pozdějším věku, kdy budou navštěvovat základní školu a rodiče jen těžko budou moci postihnout všechny problémové nitky a zasáhnout.

Pokud budete mít pocit, že vaše dítě naráží na samé falešné kamarády a intervence vychovatelky bude neúspěšná, nebojte se vyhledat služby výchovného poradce, který pomůže najít rodině strategie, jak pomoci dítěti vystoupit z této role.