Otcovské fejetony: Domácí dějepis

Někdy mám dojem, že lidé, kteří vypouštějí z úst podobné věty, zřejmě patří k mafii, která to s příštími generacemi na naší planetě nemyslí dobře. Anebo je za tím zájem mimozemšťanů, kteří pomáhají vychovat nové lidi bez vědomí minulosti? S takovou populací by se mohlo krásně manipulovat! Já vím, zbytečně depresivní nadsázka. Vždyť stačí realita.

Jsou to zhruba čtyři roky, co jsem pro jeden známý český časopis připravoval článek, jak se při hodinách dějepisu vykládá o převratných událostech roku 1989. Mám ještě v živé paměti zklámání, které jsem pocítil při pročítání učebnic. Nemohl jsem se zbavit nepříjemného pocitu: leckteré formulace snad pocházely ze starší doby, pouze došlo k dosazení nových dat, osob a obsazení. Sucharské podání ještě umocnily černobílé intepretace. Jakoby vše v dějinách běželo jako na drátku podle inženýrských nákresů. Žádné vedlejší proudy nebo stíny, které bývají na historických událostech nejzajímavější.

Nevadí, uklidňoval jsem se, učebnice je jen podklad, záleží na kantorech, jak téma podají žákům. A pak přišlo zklamání číslo dvě: rozhovory s učiteli. Byli to ženy i muži. Třicátníci, čtyřicátníci a také ti před důchodem. Vyučovali na základních a středních (soukromých i státních) školách. Ve svých názorech se příliš nelišili. Trochu alibisté, řekl bych. Například novodobé dějiny jsou (podle nich) příliš čerstvé a otevřené (tedy nejednoznačné), takže je lepší je moc nepitvat. A stejně: žáky to moc nezajímá, jsou spíš na jazyky, počítače a cestování. Ani se nedivím, pomyslel jsem si, když se dějepis učí ve stylu "otevřte si sešity a já vám nadiktuji letopočty, jména a události", pak je to opravdu nezáživný předmět.

Od té doby - při každé vzpomínce na zmiňované rozhovory s učiteli dějepisu - jsem se uklidňoval, že dotyční zřejmě nebyli reprezentativním vzorkem. Prostě jsem si špatně vybral. Většina českých a moravských dějepisářů přece dovede vzbudit zájem o svůj předmět. Třeba tím, že příběhovost klade nad biflování dat, kromě učebnic využívá novinové články, dokumentární filmy a žákům připomíná, že novodobé dějiny mají své pokračování v současnosti. Hezká představa, že? Bohužel si ji zkazím skoro pokaždé, když se o toto téma zajímám u některých známých, kteří mají starší děti a tudíž osobní zkušenosti s pedagogickým působením. Zase narážíme na model, který dobře známe ze sedmdesátých a osmdesátých let. Data, jména, uzavřené kapitoly, biflování, papouškování. Přitom výklad dějin je vzácnou příležitostí, jak učit děti uvažovat v souvislostech a kriticky myslet. Nemluvě o tom, že znalost historie je bezvadnou přípravou na budoucnost.

Netuším, kolika rodičům záleží na tom, aby jejich děti byly vzdělány i v tomto směru. Často se totiž setkávám s názorem, že ti, kteří navštěvují nějaký technický či ekonomický obor, "přece žádnej dějepis k životu nepotřebujou". Je to možné. Slušně řečeno, jsou i tací! Pokud máte ale odlišný názor, neztrácejte čas lamentováním nad stavem výuky. Poskytněte svým potomkům domácí dějepis. Ukažte jim knihy, fotografie, filmy. Vyprávějte příběhy.

Což takhle začít 21. srpnem 1968?