Jaké je to být maminou v Austrálii 3

Jak už všichni víte, oba jsme se na našeho synka moc těšili a prožívali všechno kolem jeho narození dosti intenzivně. Prožili jsme tak spoustu hezkých okamžiků, ale asi tím nejkouzelnějším - alespoň pro mne - byl moment, který se odehrál noc před porodem. To se ke mě Ríša přitočil, objal mě a řekl: "Tak zítra už budeme tři". Někomu to možná bude připadat sentimentální, ale pro mě to bylo potvrzení něčeho neskutečného, něčeho, co z dvou lidí dělá rodinu - a já na tento okamžik nikdy nezapomenu.

Tak vypadal Daník v den, kdy jsme si ho přinesli domů

Proč ale o tom teď vyprávím. Chtěla bych navodit atmosféru okamžiku, když jsme my tři společně vstupovali poprvé do našeho bytu. Od porodu de facto uplynuly 2 dny, takže jsem se cítila ještě dost unavená. Byl to ale jeden z nejšťastnějších okamžiků mého života. Dívala jsem se na to, jak se Ríša mazlí s Daníkem a vzpomínala na všechna varování, že třetí den po porodu brečí díky změnám hormonů úplně každá matka (toto nám bylo řečeno v porodnici), na všechny ty články o poporodních depresích a o tom, že vůbec na nic nebude čas. My jsme jako zázrakem měli času skutečně dost. Ríša si vzal na prvních 14 dní volno, takže mi hodně pomáhal. Zakázal mi vařit a celé 2 týdny jsme jídlo víceméně objednávali. Měla jsem tak dostatek času na kojení, přebalování, mytí, ale i na spánek, procházky a mazlení s Daníčkem.

3. týden - doma s tátou

Aby vše nevypadalo jako z mydlinkové opery, chci dodat, že jsem pochopitelně byla hodně unavená a Daník byl, jako každé dítě, v prvních dvou týdnech hodně ubrečený, takže nás z toho taky občas drnčela hlava. Ale moc dobře jsem si uvědomovala, jaké mám štěstí, že mám manžela alespoň na pár dní při sobě a že mám také chvilky pro sebe. V neposlední řadě nám dělalo radost i počasí. Jestli si pamatujete, zmiňovala jsem se v prvním díle, že mé těhotenství provázelo střídmé počasí. Přestože jsem rodila na konci léta, nevyšplhaly se teploty vyjímečně ani jednou nad čtyřicet stupňů a metereologové hlásily, že tak chladné léto v Melbourne nebylo více než 100 let. A co se nestalo po 2. březnu. Ten, kdo sledoval Formuli 1 (probíhala právě den po mém porodu), viděl, že počasí bylo opravdu letní. A tak jsme mohli už tři dny po porodu vyrazit na procházku do parku. Bylo asi 35 stupňů a my si užívali opožděného léta. Nevím, kdo to pro nás objednával, ale nádherné léto vydrželo celé následující měsíce, takže jsme mohli Daníka nechávat v kočárku na balkóně, chodit na procházky, jezdit na výlety a ukázat pravé léto i mé mamince, která už ale vlastrně přijela do kalendářního podzimu.

2. týden - odpočinek na čerstvém vzduchu

Nedovoluji si tvrdit, co odborníci v Čechách říkají na tuto otázku dnes, ale tuším, že kdysi platilo, že do šestinedělí byla většina maminek s miminkem zavřená doma a kvůli bacilům se nedoporučovali ani návštěvy. V Austrálii se naopak doporučuje co nejvíce čerstvého vzduchu a pomalé otužování organismu. Proto jsme procházky praktikovali skutečně každý den a v sobotu (přesně týden od porodu) jsme vyrazili s kočárkem a známými na festival, který se konal v centru u řeky. Musím přiznat, že když jsme se vraceli a v nohách měli asi 15 kilometrů, cítila jsem se skutečně vyčerpaně. Čerstvý vzduch ale způsobil, že jsme všichni spali jako nemluvňata a mé tělo se velice rychle vracelo do "normálu".

Z procházky, kam jsme vyrazili s přáteli týden po porodu - právě se občerstvujeme

Všechno v té době vycházelo skutečně báječně, takže příjezd mé maminky vyšel na další sobotu, kdy končila Ríšovi dovolená. Díky tomu jsem celých 7 neděl nebyla ani jediný den s Daníkem sama. Jak už jsem jednou psala, nikdy žena nepotřebuje maminku tak moc, jako právě po porodu. To, že jsem si s ní mohla o všem povídat, že mi pomohla s domácimi pracemi a Daníkem, to bylo zkrátka neocenitelné. Na druhé straně jsme se jí snažili ukázat z Melbourne (a z Vitorie) co nejvíce, protože jsme moc oceňovali to, že se přes všechny její strachy nakonec přes oceán vydala. A tak Daník cestoval také. A nebyly to vzdálenosti zrovna nejmenší. Jak všichni víte, v Austrálii se vzdálenosti měří na stovky kilometrů. A tak například do Echuccy, kde jsme jeli na parníku (Philadelphia), na němž se natáčel seriál "Co přináší řeka", je to cca 300 kilometrů. Vynechat jsme nemohli ani vyhlášenou Great Ocean Road, zlatokopecké městečko v Ballaratu nebo parní vláček v nedaleké buši. Zkrátka každý víkend z těch pěti, které tady mamka strávila, jsme někam vyrazili a Daníkovi výlety jen prospívali. Po většinou byl na čerstvém vzduchu a cestu autem prospinkal. Pochopitelně jsme se řídili pravidlem častých zastávek a celý program přizpůsobovali našemu prckovi, takže nebyl ani náznak toho, že by Daník za celou dobu něčím strádal.

Jediným nepříjemným bodem, pochopitelně kromě nevyspání, byly problémy s kojením. Neuvěřitelně mě bolelo. Radila jsem se v porodnici, strávila den v organizaci, která se zabývá jen problémy s kojením, byla poté několikrát v nemocnici na kontrole. Nic nepomáhalo. Přestože podle doktorů pil Daník podle pravidel, bolelo mě kojení čím dál víc. Vydržela jsem to tak celých 5 týdnů. Když jsem ale bolestí nemohla vůbec spát, při kojení jsem už několik dní slzela bolestí a neustále si říkala, že kojit prostě budu, protože to je pro Daníka to nejlepší, došla jsem si koupit pumpu a mléko od té doby pravidelně odstříkávala. Jenom žena, která si něco takového zkusila, ví, jak se mi v té době ulevilo. Na druhé straně mi přibyla starost pravidelně odstříkávat, čímž se mi čas mezi kojením smrsknul o další půlhodinu. Bylo s tím spojeno tisíce dalších nepraktických věcí, pravidelná sterilizace (na cesty jsem tak sebou vezla celou tašku věcí), ale nad tím člověk mávne rukou. Hlavní bylo, že jsem mohla Daníkovi dát to nejlepší. Navíc - v pátém měsíci jsem poněkolikáté Daníka pokusila znovu převézt na prso a od té doby kojíme v pořádku. Nyní, když už je mu rok a dva měsíce, pomalu končíme a já jsem šťastná, že jsem problémy s kojením neřešila umělou výživou, jak mi někteří radili. Na obranu australského zdravotnictví ale musím dodat, že je zde velká propagace kojení, takže zpočátku se všichni velice snažili zjistit, čím je ta velká bolest způsobena.

na výletě s babičkou. V Dandenongu na parním vláčku, který projíždí buší.

Jak bylo všechno nádherné, když jsem kolem měla mamku, o to smutnější bylo, když po pěti týdnech odlétala. Jako naschvál jsem se v ten samý den dozvěděla, že naši nejbližší přátelé (také Češi) se vrací nastálo do Čech, takže jsem se po dlouhé době cítila opravdu špatně. V té době jsme se mimo jiné také rozhodovali, zda se přestěhovat do většího. Poslední týden pobytu mé mamky jsme objevili jedno dražší místečko s dvorkem, blízko centra a hlavně hodně prostorné. Zkrátka byt, který se objeví jednou za čas. A protože mi Ríša chtěl udělat radost, když mě viděl tak sklíčenou, řekl, že se budeme stěhovat. Řeknu Vám, že stěhovat se s malým prckem, když na to jste jenom dva, není žádná sranda. Na druhou stranu jsme to zvládli během víkendu a starosti kolem změny adresy mi daly zapomenout na veškerý splín. A tak měl Daník už na začátku třetího měsíce spoustu prostoru na lezení a chození, jak jsem si moc přála. Na to všechno jsme si ale museli ještě pár měsíců počkat. O tom a o jeho první velké cestě do Evropy, kde se poprvé setkal také s dědečkem, prababičkami, tetou, několika strýčky a bratránky, zase až příště.