Povídka: Svatba, na kterou nikdy nezapomenu

Tehdy jsem ji viděl poprvé, ale věřte mi, na tuhle zvláštní paní nikdy nezapomenu. Ten den elegantně vplula do kanceláře našeho hotelu, zapálila si dlouhou cigaretu a prohlásila tuhle rezolutní větu. Kdybych tušil, jaký skandál právě v té chvíli začíná, nikdy bych žádnou svatbu nepořádal! I když.

"Bude to zhruba stopadesát lidí a potřebovala bych, aby to bylo něco zvláštního, rozumíte mi?" vyfoukla dlouhý dým a přehodila nohu přes nohu.

"Zajisté, madam a kdypak bude ten váš slavnostní den?" povídám a koukám, jak se dáma začíná dusit.

"Ale, kdeže já! Vdávám syna a podle mého by snacha nic pořádného nezajistila! Znáte ty dnešní mladé holky. Nejraději by rychle odbyly radnici a šup na diskotéku, ale jak k tomu přijdou matky, né? Svatba je přece na celý život a oni spěchají, jako by jim nějaká ta tancovačka utekla! No nic, tak jsem to vzala do ruky já. Mělo by to být příští měsíc, šestadvacátého v sobotu" řekla a důležitě se nahnula nad můj kalendář.

Zalistoval jsem v kalendáři a koukám, že termín je volný. "To by šlo!" povídám a dáma se viditelně uklidnila.

"Jinak, já se jmenuji Vránová" podala mi ruku.

"Podívejte, mám svou představu a udělala jsem si pár nákresů a chci vědět, jestli jste schopni to všechno zajistit" zalovila v tašce. Během chvilky přede mnou ležely nákresy stolů, dortů, příborů, talířů a vůbec všeho, co se svatební hostiny týče. "No, samozřejmě, že takhle by to udělat šlo, ale musím vás upozornit, že pokud to má opravdu vypadat takhle, tak se nebude jednat o žádnou levnou záležitost" dodávám a listuji v předložených nákresech.

"Sto tisíc záloha a zbytek při vyúčtování!" řekla dáma důležitě a položila na stůl pěkně tučnou obálku.

Musím přiznat, že mi v tu chvíli vyrazila dech. Chvíli jsem nevěřícně hleděl na stůl, pak na ni a bylo mi jasné, že se bude jednat o svatbu opravdu na úrovni.

Smlouva o provedení akce vyjela z počítače, dáma vytáhla zlaté pero a úhledně se podepsala.

"Tak, podívejte paní Vránová, my se budeme snažit, aby to vše vypadalo podle těch vašich nákresů, ale poprosil bych vás, jestli byste se tady nezastavila někdy koncem měsíce, abychom mohli dořešit poslední detaily."

Dáma si pečlivě pročetla smlouvu, potvrzení o složené záloze a přikývla k souhlasu. Pak se zamyslela a opatrně začala: "Prosím vás, pane vedoucí, ještě taková věc! Je to sice málo pravděpodobné, ale kdyby se tu náhodou zastavila matka nevěsty, tak jí sdělte, že je už všechno zajištěno, ano?"

"Samozřejmě", povídám a doprovázím dámu ke dveřím.

Dny ubíhaly a sklady se začaly plnit nádobím, které nakreslila paní Vránová. Dodavatelská cukrárna slíbila vyrobit pečivo a dorty a slavnostní tabule se začala pomalu rýsovat. Účty se začaly hromadit a zrovna v ten den čekala v mé kanceláři další dáma.

"Dobrý den, já jsem Hejnová. Moje dcera se má ve vašem hotelu vdávat" začala.

"Jistě, paní Hejnová. Na všem se pracuje a všechno jde podle plánu. Paní se nejistě zavrtěla v křesle a pak odhodlaně prohlásila: "Já vám jdu jenom říct, že žádná svatba nebude!"

"Prosím?" říkám překvapeně. Paní se mírně ušklíbla a dodala: "Nebude a hotovo!"

"No, počkejte, paní Hejnová, to mi budete muset vysvětlit. Paní Vránová už složila zálohu, přípravy jsou v plném proudu a nikdo mi nehlásil, že by se něco změnilo!"

Paní v křesle zrudla podívala se ledabyle do okna a spustila: No právě! Paní Vránová! Ona si myslí, že je to její svatba, ale to se teda hluboce mýlí. Manžel mi dobře říkal, že bysme tu naší holku neměli do té jejich snobské famílie provdávat a je to tady! Kdybych se u kadeřnice nedozvěděla, že je ta svatba zajištěna u vás, tak ani nevíme, že nějaká svatba vůbec bude!"

Dívám se na malou paní v křesle a přemýšlím, co jí říct.

"No, to máte možná pravdu, paní Hejnová, ale pochopte, že tyhle rodinné záležitosti si musíte vyřešit mezi sebou. My jen plníme zadanou objednávku a jestli se něco změnilo, tak musíte nahlásit změny nebo akci stornovat" říkám opatrně.

Paní Hejnová se nedala: "Tak to stornujte!"

"Ale to není tak jednoduché. Paní Vránová je zadavatelka a jedině ona musí provést změny, pokud by to nemělo vyjít" vysvětluji.

"To si pište, že jí to nevyjde!" vyskočila z křesla a dala ruce v bok. V tu chvíli mi hlavou proběhly sklady nacpané nádobím a všechny uzavřené smlouvy s dodavateli. Opatrně jsem vzal paní za ruku a povídám: "Paní Hejnová, posaďte se prosím. Víte, tyhle soukromé věci jsou velice choulostivé a já bych se do nich neměl ani plést. Ale nedá mi to, abych se nezeptal, co na to všechno říkají vaši mladí.J de přece o jejich život, ne?"

Paní Hejnová se opět uvelebila v křesle a vytáhla z kabelky kapesník: "Ale ti mladí ještě nemají rozum. Vždyť ta jeho matka je hotová fúrie, ta tu naši holku zničí. Nikdy jí nebude dost dobrá! Ten jejich kluk je vysokoškolák a naše Janička je jenom obyčejná prodavačka. A kdybyste viděl, jak povýšenecky se chovají k nám. Ne, to byste musel vidět!" mávla rukou a otřela si uslzené oči.

Znovu se mi před očima mihly plné sklady svatebního zboží, objednané podle návrhů paní Vránové a vidina zrušené smlouvy mi dodala odvahu. "Podívejte, podle mě je nejdůležitější, co chtějí ti vaši mladí. Pokud se mají opravdu rádi, tak to bude jen a jen jejich život. A že se nebudou snášet s tchýní? Věřte mi,v každém manželství je něco a kdyby to měla být jen tahle věc, pak nemá smysl bránit jejich štěstí, nemyslíte?"

Paní Hejnová jen pokrčila rameny a skryla tvář do kapesníku. "Víte co?", povídám, "běžte pěkně domů a zítra mi sem pošlete ty vaše děti. Já si s nimi promluvím a dám vám vědět, souhlasíte?"

Zdrcená paní Hejnová kývla hlavou k souhlasu a odešla.

Tu noc se mi nespalo dvakrát dobře. Pořád jsem měl před očima dámu ve fialovém baretu a uslzenou paní Hejnovou. Hned ráno jsem zamířil do kanceláře a kupodivu byli tam!

Prodavačka Janička přišla s devíti kruhy v uších a stříbrnými cvočky ve rtech a v jazyku. Její nápadník, který se mi představil jako Karel, byl naopak v úhledném sáčku a značkové kravatě. Chvíli jsem uvažoval, jak se ti dva vůbec dali dohromady. Cesty osudu jsou opravdu nevyzpytatelné.

"Dobrý den, tak jak jistě víte,v aše svatba se má odehrát v našem podniku, tak jsem si vás pozval,a bychom si promluvili."

"A o čem?" vybafla na mě Janička a nepřestávala žvýkat.

"No, třeba o tom, co chcete vy?" dodal jsem rychle.

"A co je vám do toho?" odsekla Janička.

"Do toho je mi moc. Mluvil jsem totiž s vašimi matkami a zdá se mi, že nejste zatím ještě nějak pevně rozhodnuti se vzít!Jenže přípravy na svatbu jsou v plném proudu a pokud by měly být nějaké nejasnosti, tak teď je ta pravá chvíle to všechno zarazit."

Karel se podíval na Janičku a ta jen suše řekla: "Jaké nejasnosti? Jsem v tom, tak si mě musí vzít!" Karel vydechl a sklopil oči. "A ví to vaši rodiče?" dívám se upřeně na dvojici sedící přede mnou. Janička žvýká a dělá, jako by se jí to netýkalo. Karel po chvíli zvednul hlavu a dutě prohlásil, že ne!

Z následujícího rozhovoru vyplynulo, že se ti dva mají opravdu rádi a vzít se chtějí. Ještě dlouho jsme spolu rozmlouvali a probírali detaily jejich svatby a dokonce i punková prodavačka Janička pookřála a za fasádou drsného děvčete se skrývala plachá dívenka. Spokojena byla nakonec i paní Hejnová, která se přišla zeptat, jak to dopadlo. Bylo tedy rozhodnuto!

Koncem měsíce se dostavila paní Vránová. Pečlivě si prohlédla skladové zásoby a veškeré smlouvy, které jsme uzavřeli s dodavateli. V kanceláři si opět zapálila své dlouhé cigáro a nejistě začala: "Tak jste s nimi mluvil."

"Ano, mluvil." odpověděl jsem. "Takže jste jí viděl?" zeptala se. "Ano viděl."

Paní Vránová přivřela oči: "A tohle si bere náš syn!"

Znejistěl jsem: "Podívejte, paní Vránová, jsou mladí a já vás můžu ubezpečit, že Jana je chytré a vnímavé děvče."

"Ano, vnímavá je až dost. Abyste tomu rozuměl, my jsme nikdy synovi v ničem nebránili. Opravdu nikdy. Když si jí k nám přivedl, byl to pro nás šok, ale jsme kultivovaní lidé. Neříkám, že to schvaluji, ale je to nakonec jeho volba a ona bude jeho ženou. A my s tím nic nenaděláme!" Sklonila hlavu a tehdy poprvé mi její odpověď zněla upřímně. Chvíli jsem čekal, jestli nezačne mluvit o dítěti, ale zřejmě nic nevěděla nebo o tom prostě nechtěla mluvit. Dohodli jsme si ještě pár nezbytných věcí a v dobré víře se rozešli.

Život se zase vrátil do svých obvyklých kolejí a termín svatby se přiblížil. Honosně nazdobená tabule se prohýbala pod pečlivě vytvořenými dorty a stříbrné příbory se leskly tak, že oči přecházely. Budoucí novomanželé se dostavili už ráno, přesně tak, jak jsme si to vše domluvili.

První na řadu přišly kleště. Janička chvíli protestovala, ale pohled na nádherné svatební šaty jí přesvědčil. Všechny kroužky z těla musely ven. Najmutá kosmetička se dala do práce a ve vedlejší místnosti se chystal ženich. Před hotel předjížděla auta se svatebními hosty a sál se pomalu začal plnit.

Paní Vránová vešla zavěšena do svého manžela a jen tak ledabyle pozdravila Hejnovi. Ti jen smutně seděli a sledovali tichý hovor všech přísedících.

"Tak, kde je máte?" zeptala se vzrušeně paní Vránová. "Chystají se." odpověděl jsem s úsměvem. "Jdu se tam podívat!" řekla Vránová rozhodně.

"Ale ale, paní svatební maminko. Přece byste nechtěla přijít o překvapení?" Vránová zůstala stát: "Tak dobře. No, jak myslíte!"

Kapela začala potichu hrát a svatební nálada začala být cítit ve vzduchu. Rychle jsem se vzdálil zkontrolovat přípravu jídel a nechal za sebou svatebčany svému osudu.

Zrovna jsem upravoval svatební kachnu, když do kuchyně přiběhl vrchní číšník: "Pane vedoucí, rychle, měl byste tam jít!"

Polilo mě horko. Už cestou do hlavního sálu bylo slyšet vzrušené hlasy. To, co následovalo, bych si ani ve snu nedovedl představit. Sál byl rozdělen na dvě skupiny lidí a to rodinu Hejnovou a na druhé straně stáli Vránovi. Svatební tabule byla naprosto zničená a všude po zemi se povalovaly zbytky dortů a příbory.

V čele stála Vránová a zrovna pohrdavě křičela: "To by bylo terno pro našeho kluka , brát si takovou hašišačku!"

Hejnová byla na omdlení: "Tak si toho vašeho kluka klidně vemte domů! Já jsem hned věděla, že to nemůževyjít!" Rychle jsem skočil mezi obě dámy: "Ale, no tak ovládejte se! Na hádání je trochu pozdě, ne? A podívejte se na tu škodu!"

"Nebojte se, všechno uhradíme, nakonec zálohu jsem vám dala" řekla Vránová a kývla na manžela k odchodu. Ostatní svatebčané ani nedutali. Chvíli bylo ticho, že by se dalo krájet. Byl jsem v koncích.

Sálem se najednou rozezněla svatební píseň. Všichni ztuhli a obrátili se na kapelu. Kapelník se usmál a ukázal na druhou stranu sálu.Všichni se jako na povel obrátili. Stali tam ONI! Oba! Mladí a nádherní!

Drželi se za ruce tak pevně, že by je nikdo na světě nerozdělil. Nevěsta v krásných zdobených šatech a její budoucí muž. "Janičko!" spráskla ruce paní Hejnová a začala plakat. Vránová překvapením ani nedýchala.

"Ale maminko, proč se hádáte?" řekla tiše Jana a přejížděla očima spoušť na zemi.

"To nic, děvenko moje, to nic!" plakala Hejnová.

Ženich Karel se odhodlaně podíval do sálu a rozhodně všem řekl: "My vám musíme něco říct! My se máme rádi. Moc se máme rádi a chceme spolu žít! A vezmeme se, ať si je proti nám kdo chce! Třeba už proto, že už nejsme jen my dva, ale budeme tři! A maminko, s tím už opravdu nic nenaděláte!"

Vránová těžce dosedla na židli a Hejnová začala vzlykat takovým způsobem, že se všichni lekli, jestli nemá astmatický záchvat! Dvojice budoucích novomanželů pomalu sestoupila po schodech do sálu a podívala se na kapelu. Ti spustili pomalou píseň a oba začali tancovat. Opravdu byli nádherní!

Vránová vydechla a podívala se na všechny kolem. Pak rozhodně vstala a přistoupila ke svatebnímu otci: "Pane Hejna, prosím vás, odpusťte mi to, mohla bych vás poprosit o tanec?"

Hejna se podíval na překvapenou manželku, vstal a oba odešli na taneční parket.

"Ale co to nádobí teď?" řekla udiveně Hejnová.

"Pokud vám nebude vadit jen obyčejné, restaurační?" řekl jsem s úsměvem.

"Nebude!" usmála se Hejnová v slzách a odešla na taneční parket s panem Vránou.

Následující obřad a vůbec celý ten večer se náramně vydařil. Z Hejnů a Vránových se stali největší přátelé a denně se navštěvují. Malé Janičce jsou dnes už tři roky a pokaždé, když spokojené manžele potkám, vytane mi na mysli svatba, na kterou nikdy nezapomenu...