Dovolená je od slova dovolovat si….

Celá rodina jsme opustili Prahu a vyjeli vstříc pověstným zimním radovánkám a dobrodružstvím.

Začátky, jak jinak, se v naší rodině podobaly dobám, kdy stěhování národů bylo v plném rozpuku, jen si tak úplně nejsem jista, jestli s sebou tehdy brali nočník, dětské prkénko na WC či protiskluzovou podložku do vany. Ale dobře. Balení se můj muž kvůli své práci nezúčastnil (chtěla jsem raději napsat díky své práci, protože je Vám jasné, že určitých věcí se můj muž po mém boku raději a mile rád s prozřetelností sobě vlastní neúčastní a sleduje tiše z povzdálí - vyklidí pole za doby jasné okupační převahy). Pak ovšem následuje fáze šoková, kdy se Jakub začne hroutit a jednoznačně redukovat obsahy tašek, přičemž o kompromisu se v této době někdo přede mnou zmínit, má sekáček uprostřed čela.

A tak po době balení, která se zcela jasně vymyká normálním situacím a řadí se k živelným katastrofám rodiny stejně jako vyhoření, vymalování jedné místnosti za přítomnosti tří dětí či stěhování, nastal den D a doba odjezdu. Stalo se i u nás.

Tu trochu jídla, kterou jsem pro pětičlennou rodinu brala do začátků, nemohl můj muž ani odnosit do auta. Jasnou výhodou bylo, že nám naši známí ochotně značnou část tašek převzali do naddimenzovaného prostoru svého auta. A tak naše dcerky jednou pro změnu cestovaly ne po vzoru plodů v bříšku matčině s nožkami těsně pod bradou, ale jako dámy každá ve své lóži čili sedačce, přičemž nožkami klidně vyrážely dech nám na předních sedadlech. A nejen jimi. Po třech hodinkách milé a poklidné jízdy, stávající se z unuděných dětí, "blinkací" igelitky v pohotovosti na mém klíně, mámina ukrouceného krku ( to, jak jsem neustále kontrolovala stav), jsme dorazili do dětského ráje.

Jedno se nedá upřít. Čtyřicet centimetrů právě napadlého čerstvého sněhu potěšilo oko každého z naší výpravy. Ostatně, zapomněla jsem vám jen tak okrajově sdělit, že Jakub si přibral mužského člena do výpravy. V důsledku to znamenalo, že na dva členy- muže připadlo pět ženských ve věku do deseti let a dvě ve věku dosti nad ( s trochu hůře porazitelnými argumenty ke všem činům, které naše mužné protějšky vymýšlely). I tak se zdálo, že výběr této vysokohorské skupiny byl nadmíru prozřetelný.

Po pár dnech a jakémsi zaběhnutí se probíhal poklidný den asi takto. U nás na pokoji o pěti osobách se vstávalo s kuropěním, respektive prvním ranním paprskem a posazením se nejmenší Laďky v posteli. Pak na dalších dvou pokojích, kde ležela jiná rodinná výprava, pouze čekali, kdy dovolíme našim malým členům volně pobíhat. Ty ostatní žížalky se vzápětí zapojily a hned to v chatičce vypadalo, jak v mraveništi. Místní potraviny, respektive paní prodavačka nás za ten týden přímo zbožňovala. Nepamatovala, že by ji kdy místní pekárny vozily tolik rohlíků jako za naší přítomnosti. Dvacet rohlíků a tři litry mléka k snídani žádný problém. Nemluvě o svačinách, večeřích a obdenním pečení něčeho sladkého v troubě. Kam se za ten týden na nás hrabaly táborové kuchařky. Naprostého souznění duší jsme dosáhly i my, maminky. Nebyla kapsa, která by neskrývala nějaké malé občerstvení, pro tolik hladových krků, které tu na horách trávily snad i pouhým nadechnutím, cožpak teprve chůzí k bobové dráze či po desítce sjezdů na saních či bobech.

Polední pauza znamenala nejen uvařit oběd, ale i snažit se ta malá tělíčka na chvíli uspat, aby načerpala energii na odpoledne. Energii jsme však potřebovaly čerpat ještě tak my dvě s kamarádkou Lubou, naše děti nikoliv. Z našich protějšků se mezitím o polednách stávali svobodní páni na lyžích, kteří za týden znali snad všechny běžkařské stezky a nejeden místní šedesátník jim křížil cestu (bohužel, prý vždy úspěšně ty městské třicátníky předbíhal).

Odpoledne probíhala v podobném duchu, jen naše protějšky už poněkud méně nabití energií se snažili unavit naše děti. Výsledek býval žalostivý. Po večerech jsme měli problém sejít se u stolu ve čtyřech dospělácích. Jeden večer odpadl ten, jindy onen, za to naše děti vybíhaly v poklidu z pokojů a jejich tělíčka spát snad ani nepotřebovala.

Týden na čerstvém povětří byl znát na každém členu výpravy. Holčinky měly červená líčka, praly se navzájem bez ohledu na rodinu, ke které patřily, obývaly pokoje obou rodin a venku porážely na saních své tatíky o dobré metry v dojezdech, ostatně ten pán, co mu přistávaly týden v jahodách, by mohl vyprávět. Tatínci si opět ověřili svou fyzičku, za ten týden soutěžení si opět dokázali, že jsou dobří a měli myšlenky i pro své ženské protějšky. Ostatně, to, že nám poslední večer výpravy nechali v místním hotelu připravit třiceticentimetrové poháry, jen svědčilo o tom, že se jim ten týden také líbil (raději pomlčím o tom, jak vyčerpaně jsme musely asi vypadat my, maminky).

Jen mi příště řekněte, že až pojedeme na hory je naprostou nutností, aby když nikdo jiný, tak maminka měla na noc vlastní pokojík (stačil by i tichý kamrlík). Pak by třeba měla šanci neslyšet, že jedna dcerka se právě chystá zvracet, druhá se týden noc co noc ptá jen tak několikrát za hodinu do tmy:" Maminko?!!!!" a ubezpečuje se o tom, že maminka opravdu leží tak blízko a třetí klidně několikrát za noc spadne, zůstane spát na zemi, a když se tam to toporné, těžké tělíčko snažím vrátit na postel, ozve se z hůry palandy (postel tatíka):" Jen lež maminko, to se ti jen zdá!" a klidné převalení se na druhý bok.

Ať žijí klidné, rodinné dovolené!!!