Podruhé těhotná - Vyšetření

Jenže vědomí, že mi v žilách místo krve koluje prakticky čistá voda mi je naprosto k ničemu, když nemám možnost to nějak změnit. Těhotenské multivitaminy jsem baštila občas a jen do té doby, než jsem si všimla, že úporné celodenní zvracení se jako napotvoru vždycky shoduje s tím, že jsem si jednu tabletku vzala... A železo mi gynekolog předepisoval s vědomím, že ho nesnáším, takže ho ani nijak nepřekvapilo, když jsem mu oznámila, že jsem ho nevydržela užívat ani týden. Průjmy, křeče v břiše, zvracení... To vše navíc v době, kdy jsem pokaždé začínala panikařit, jestli se náhodou už nejedná o počáteční příznaky porodu :o) Prostě já a tabletky, to je kapitolka sama pro sebe. A ať mi nikdo nevykládá, že neškodí, když mi dokáží udělat takovou bouři v žaludku a ve střevech...

A stejně nevděčně jsem se tentokrát postavila i k dalším výdobytkům moderního lékařství. Částečně ani ne tak z vlastní vůle, jako spíš díky Verunce - jestliže poprvé nebyl problém si z práce odskakovat na všemožná vyšetření, tak jakožto matce na rodičovské dovolené se mi to už nedařilo. Například glukotoleranční test - jistěže jsem ráda, že mi ho pojišťovna hradí v rámci preventivní péče. Jenže... Zkuste ani ne dvouletému dítěti vysvětlit, že je sice zvyklé vstávat kolem osmé ranní, ale tentokrát se nedá nic dělat, z postele musíme v pět, protože nejpozději v šest musíme odcházet z bytu, abychom to do sedmi stihly do laboratoře... kde samozřejmě další dvě-tři hodinky bude hodné a pokusí se prostory čekárny nepřevrátit vzhůru nohama... :o) K něčemu takovému jsem nenašla dost odvahy, takže následoval pohovor s lékařem a dohoda - vyšetření vynechám a co dál se domluvíme v případě, kdyby něco sebeméně banálního nasvědčovalo těhotenské cukrovce...

Za další vynechaná vyšetření pro změnu může má nechuť navštěvovat nemocniční těhotenskou poradnu. Poté, co jsem minule absolvovala posledních šest návštěv poradny přímo v porodnici, jsem hned na počátku těhotenství byla rozhodnutá požádat svého lékaře, aby si mě ve své péči nechal až do porodu. Přitom poprvé jsem se do nemocniční poradny v podstatě těšila - viděla jsem v ní možnost, jak své představy o porodu dát dohromady přímo s lidmi, kteří u něj budou... Čekala mě však plná čekárna a personál, který neměl pomalu ani čas odpovědět na pozdrav, natožpak se mnou probírat jakýsi porodní plán. Takže této vymoženosti jsem se ráda vzdala a dál chodila ke svému gynekologovi, který jednak má na mne čas, jednak u něj nemusím zbytečně čekat a "bonbónek" navíc - v čekárně má bedýnku s hračkami (kolikrát byl problém přesvědčit Verunku, že už je načase jít domů) a v ordinaci mističku se sladkostmi pro děti.

A jak to souvisí s vynechanými vyšetřeními? Za těch pět týdnů nemocniční poradny jsem absolvovala šest ultrazvuků a jedno CTG, kdežto tentokrát mám za stejnou dobu na kontě pouze jeden UZ a to ještě na mé vyžádání - měla jsem miminko koncem pánevním, a i když jsem si TÉMĚŘ byla jistá, že se mimčo otočilo a i když mi můj dojem lékař VÍCEMÉNĚ jistě potvrdil, přesto jsem podlehla pocitu: "Byl to ultrazvuk, kdo mě na nevhodnou polohu upozornil, jedině ultrazvuk mně tedy může dát JISTOTU, že už je vše v pořádku." :o)

A jestli mi "menší péče" vadí? Vůbec. Nad křivkou z CTG se lékařka sice radovala, jaké se mi zobrazily krásné kopečky, ale ve skutečnosti by musela být vědma, aby z ní dokázala vyčíst, jak to se mnou doopravdy vypadá. V jiné poloze než vleže na zádech z přístroje totiž vylézaly naprosté nesmysly a vleže zas pro změnu četnost, síla a délka kontrakcí byly úplne, ale úplne jiné, než při běžných činnostech. Fakt nechápu, k čemu je tedy dobrý záznam z polohy, ve které jsem se už nějaký ten týden vůbec nevyskytovala, zejména z důvodu dušení se a nevolností - a nepochybuji, že tyto mé problémy ovlivňují i srdeční rytmus miminka, takže ani jeho křivka tak docela neodpovídá jeho skutečnému stavu...

Zrovna tak nevidím smysl v častém UZ vyšetřování. Naopak - o ultrazvuku koluje spousta pověstí o jeho škodlivosti, a i když nemám pocit, že by se některá z nich PROKAZATELNĚ (= aby pro mne bylo vysvětlení důvěryhodné) potvrdila, přesto si myslím, že trocha opatrnosti neuškodí. Proč? Protože lékařská věda mi tak trochu připadá jako móda - co je dneska "správné a neškodné" se za pár let ukáže jako "špatné a škodlivé", tak proč zbytečně dráždit osud něčím, co vlastně ani není nutné? Ano, jsem moc a moc ráda, že můžu na monitoru vidět své zdravé a (snad) spokojené miminko, ale pokud jsme oba v pořádku, proč bychom měli být vyšetřováni stále dokola navíc v krátkých odstupech? Mimochodem, při prvním těhotenství jsem v knize "Efektivní péče v perinatologii" objevila důvod, který mě v mém názoru podpořil - autoři knihy se odvolávali na studii, ve které byly sledovány dvě skupiny žen v posledním trimestru těhotenství. Ženy z první skupiny byly rutinně vyšetřovány pomocí UZ a světe div se, bylo u nich zjištěno větší množství problémů, které bylo potřeba nějakým způsobem léčit, než ve druhé skupině těhulek, které byly sledovány "klasicky". A celý vtip je v tom, že po porodu byly obě dvě skupiny - jak ty ve větší míře léčené, tak ty neléčené - v podstatě stejně zdravé a nebyl mezi nimi žádný rozdíl... :o)

Teď si možná říkáte: "Tý se to mluví, když sama žádné problémy nemá..." Jenže k tomuto rozhodnutí jsem dospěla díky svému prvními těhotenství, kdy jsem naopak ty problémy měla a díky UZ jsem jenom trpěla pocity bezmocnosti... Hned při prvním vyšetření se totiž vedle dítěte ukázalo "něco" (a ani lékař, podotýkám, že v těhotenských UZ odborník, nedokázal s určitostí říct co), při jednom z dalších jsem zas pro změnu měla hraničně nízko placentu... A pokaždé rozhovor s lékařem probíhal podle stejného scénáře: "Můžu udělat něco pro zlepšení stavu?" "Ne." "Co mám dělat, aby se to nezhoršovalo?" "Nic zvláštního, chovejte se normálně, jak jste zvyklá." A další vyšetření následovalo "podle těhotenského kalendáře" a vždycky se mezitím problém sám od sebe vyřešil - jenom já celou tu dobu měla našponované nervy a s napětím čekala na další vyšetření: zlepší se to? zhorší se to? zůstane to stejné?... Pravda však je, že přístup mého lékaře mě aspoň trochu uklidňoval. Kdyby mě nějakým způsobem začal léčit (a v podstatě by stačilo pouhé doporučení klidu na lůžku), už bych asi začala vysloveně panikařit a bát se...

Vlastně z tohoto důvodu jsem tentokrát chtěla UZ zredukovat tak na dvě vyšetření, ale manžel mě přesvědčil, abych si nechala udělat všech pět (či kolik jich pojišťovna proplácí) - "aby miminko bylo zdravé". Nevím, v době, kdy naprostá většina "léčby" nemocného plodu spočívá v jeho usmrcení (pro mne varianta nepřijatelná), mi manželův důvod připadá poněkud nepochopitelný, ale respektovala jsem ho. Samozřejmě vím, že několik málo vad se opravdu dá léčit i v děloze, případně je možné se na ně připravit a rodit ve specializované nemocnici - právě proto UZ jako takový neodmítám, ale bohatě by mi stačilo vyšetření řekněme kolem dvacátého týdne, a pak pro ověření stavu krátce před porodem. Mluvím o situaci, kdy jsem jinak bez problémů - nekrvácím, nemám bolesti, děťátko se hýbe a srdeční ozvy jsou v pořádku...

No, ale teď pro změnu trochu veseleji. Jak už jsem napsala výše, miminko trůnilo hlavičkou nahoru a nějak se mu nechtělo se otočit. Když jsem si vzpomněla (a byla schopná) cvičila jsem cviky na otočení, které tu doporučovala Ed. Nakonec se přeci jen otočilo - seděla jsem delší dobu u počítače a asi ho už začala tlačit má žebra do hlavy :o), takže udělalo veletoč, po kterém mi po zbytek dne bylo zle od žaludku, ale teď už je krásně připravené na porod. Kdysi jsem v učebnici psychologie četla, že se lékaři domnívají, že plod při porodu aktivně pomáhá při vypuzování. Usuzují tak z toho, že novorozeně se na volné ploše samo dokáže sunout za hlavičkou dozadu. Tak jsem si říkala - jakpak to asi miminko dělá, když je v poloze koncem pánevním? Sune se za hlavičkou a snaží se vylézt krkem? :o)

Tak to by byla jedna potěšitelná věc. A ještě mám jednu - Verunka je neskutečně hodné a trpělivé dítě. I přesto, že normálně je dost živá, tak v poslední době, kdy opravdu víceméně jenom ležím v posteli a spím či relaxuji, se chová přiměřeně situaci. Sedí vedle mně a zpíváme si písničky nebo čteme knížku. Když spím, v mé posteli si v klidu hraje s hračkami. Když má pocit, že toho klidu už bylo nějak hodně, tak mi třeba nosí do postele jednu barevnou kostku za druhou - já můžu dál ležet a jenom si povídáme o barvách, ona se aspoň trochu "vyběhá" po pokoji... Konečně, i to její věčné lezení po skříních si schovává až na dobu, kdy bude doma táta... A taky jsem moc ráda, že mě manžel loni v říjnu přesvědčil ke slečně na hlídání. Třikrát do týdne chodí s Verunkou na vééélikééé několikahodinové procházky, ve zbylé dny holt jenom Verču hodím do kočárku a jedeme aspoň nakoupit... Jsem ráda za každý krok, který nemusím udělat. Zvláštní - poprvé jsem lítala jak čamrda až do porodu. Třeba je to dobré znamení: po živé a nespavé Verunce se mi možná narodí klidné věčně ospalé miminko :o)))

Tak, předpokládám, že tohle byl poslední předporodní díl deníčku, a že příště už se vám všem pochlubím s naším krásným miminkem :o)