tisk-hlavicka

Historie jednoho manželského lože

29.1.2003 Klára Kubíčková 4 názory

Když jsme spolu s Robertem začali před šesti lety bydlet, měli jsme sadu hrnců a dvě karimatky.

Hrnce měla správně dostat Robertova teta jako svatební dar, ale protože utekla v noci před svatbou a řekla, že svého nastávajícího nemiluje a že si ho nevezme, hrnce nedostala a jelikož Robert měl krátce po maturitě a odcházel z domu, připadly jemu. Máme je dodnes. Stejně tak karimatky. Spali jsme na nich první dva roky našeho vztahu a řeknu vám, ani v těhotenství mě nebolela záda tolik, jako na karimatce. Není tedy divu, že jsme se rozhodli pořídit si postel.

Jediná varianta, která ovšem tenkrát připadala v úvahu (finančně a prostorově), byla následující: vlastníma rukama si vyrobíme rozkládací gauč. Robertův táta je truhlář, na tři dny nám půjčil svoji dílnu, nejdřív dal cenné rady, potom se chvíli koukal a pak se do toho pustil s námi. Robertova máma očalounila polovinu sedaček ve vesnici, kde žijí, a pomohla i nám s tou naší. A tak jsme stříhali, šili, řezali, hoblovali, lakovali, šmirglovali, nastřelovali, šroubovali a kdo ví co ještě, až byl náš gauč na světě. Šest molitanových matrací poskládaných na dřevěném roštu pro nás tenkrát bylo Eldorádem. Karimatky putovaly do sklepa a my jsme týden nevylezli z postele.

Gauč se s námi stěhoval i do Třebíče, to už jsem měla pořádné břicho, našemu vztahu táhlo na pátý rok a gauči na třetí. Byl už notně rozvrzaný, občas se zasekl, takže nešel roztáhnout a někdy ani stáhnout. Pod opěradlem jsme měli schovaný šroubovák, protože jsme každý večer museli povolit jeden hlavní šroub, gauč rozdělat a šroub zase utáhnout.

Pak se narodil Kryštof a dostal svoji postýlku. Bojkotoval ji. Trvalo mi několik měsíců, než jsem se morálně povznesla nad rady z Betynky a své dítě si vzala do postele. Po půlročním nespaní to byla nesmírná úleva. Nemusela jsem vstávat k postýlce, v sedě kojit, chovat nespavce, položit ho zpátky do postýlky a doufat, že nezačne řvát. Prostě jsem jenom vleže vyndala prso, Kryštof si ho automaticky sám našel a oba jsme spokojeně spali. Jenom tatínek neměl z přírůstku na gauči radost. Po třech dnech si sbalil fidlátka a odstěhoval se do pokoje. Na karimatku. Ne že by měl strach, že svého syna zalehne, spíše naopak. Kryštof si zkrátka přivlastnil celou postel a nebýt toho, že jsem měla mlíčko, vyhodil by zřejmě i mě.

No a potom jsme otěhotněli podruhé (jak se to, sakryš, vlastně mohlo stát, když jsme každý spali v jiné místnosti?!) a začali jsme řešit další problém - kde bude spát Kryštof a kde miminko, aby se vzájemně nebudili? Dostat Kryštofa z našeho gauče byl opravdový problém. Nakonec to dokázal tatínek. Když jsem byla v porodnici, koupil patrové postele, Kryštofa naučil spát s lahví Sunaru na dolní palandě a sám si ustlal nahoře, takže měl našeho broučka pod dohledem celou noc. Že ho bude prvních pár dní hlídat, než si Kryštof zvykne, no a potom se vrátí zpátky za mnou, na gauč. Chyba lávky. Sebastian věděl, co chce, hned od narození a já to věděla taky. On chtěl mlíčko a já spát. Takže se historie opakovala a náš tatínek zůstal na horní palandě půl roku.

Náš milovaný gauč ale přece jenom nevydržel věčně. V posledních týdnech bylo čím dál jasnější, že potřebujeme novou postel, gauč skřípal a rozpadal se, pod tetou plavací dokonce ujel a náhle změnil polohu ze sedací na spací. A tak jsme si pořídili patro. Po žebříku vylezete až ke stropu na dva krát dva metry velikou manželskou postel se skutečnými pružinovými matracemi, už žádný obyčejný molitan, pod patrem je knihovna a stůl, prostě paráda. Kryštof si myslí totéž, přesunul si hračky z pokoje do ložnice a obíhá sloupy, na kterých postel stojí, leze nahoru a ječí, že chce dolů, z matrací si dělá trampolínu a chechtá se, když se (asi pětkrát denně) praštím do hlavy o naši novou superpostel. Je super, protože se na ni vejdeme všichni - tedy já, Robert i mimino, Kryštof spí sám v pokojíku a je z něj velký hrdina. Má to ovšem háček. Sebastianek totiž nové spaní neuznává. Kdykoli se ocitne nahoře, spustí příšerný řev, když ho tam vynesu spícího, začne během deseti minut fňukat ze spaní a okamžitě je vzhůru. Zkusili jsme všechno a nakonec nás to dítě porazilo. Tedy mě. Tatínek má pro sebe dva krát dva metry superpostele. Já a mimíšek jsme si ustali na zemi na matracích, které zbyly z našeho historického gauče.

Názory k článku (4 názorů)
Mile! Martina+18.tyzdnove brusko 29.1.2003 16:24
Moc hezký článek! Viky! 30.1.2003 0:23
Bětuška Petr, +14,12,2 2.2.2003 21:56
Je to zrejme Honza 11.2.2003 12:51




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.