Jaká rodina, taková role počítače

O roli počítačů a počítačových her ve výchově dětí hovoří přední německý psycholog, rodinný poradce a autor mnoha knih o výchově Jan-Uwe Rogge.

Dětství jako vývojová etapa podobně jako další životní údobí zůstává bez zásadních změn. Nehledě na to, že v průzkumech z posledního desetiletí se hra a přátelství oceňuje vyšší známkou než právě zmiňovaná média.

Samozřejmě, že média aktivně zasahují do života dětí a významně určují například průběh jejich všedního dne nebo herní plán. Pod pojmem „zasahovat“ však nemyslím „manipulovat“. Děti v tomto vztahu působí svébytně a nejsou pouze objekty, ale i tvůrčí silou. Zatímco pro televizi je dítě pasivním partnerem, práce na počítači vyžaduje aktivitu. V zacházení s počítačem jsou děti více či méně napřed před dospělými.

Existují tři typy rodičů: Pro první typ infantilních rodičů je charakteristické, že generační rozdíly jsou setřeny. Dále existují samostatní rodiče, kteří se svými dětmi žijí v „partnerském“ vztahu, který tyto generační hranice nepopírá. Posledním typem je autokratický rodič, který vždy přesně ví, co je pro jeho potomka to nejlepší. V rodině infantilního i autokratického rodiče nedochází k polemikám na téma počítače, které by mohly dítě dále směrovat. Počítači je v takových rodinách bez záměru přiřazena i role vychovatele.

Děti infantilních rodičů se extrémním používáním počítače snaží od svých rodičů vymanit. Tento problém řeší dlouhým vysedáváním u počítače či typem vybíraných her. Také u autokratického typu se děti snaží vyklouznout z jejich vlivu, když rodiče přijdou s počítačem – upřednostňují hry, které rodiče odsuzují, vysedávají u počítače v nejnemožnější době atp. Partnerští rodiče s dětmi o používání počítače diskutují.

Existují rodiče, kteří stále jenom dítě napomínají a nejsou schopni velkoryse přehlédnout ani tu nejnepatrnější chybu. Věřím tomu, že stále častěji se vyskytující chronický zánět středního ucha nemá nic do činění s ekologií, ale s tímto pedagogickým žvaněním. Na druhé straně jsou rodiče, kteří nemluví vůbec, anebo až pět minut po dvanácté.

Mezi mnohými rodiči a dětmi tvoří počítač komunikativní propast. Když slyším, že mnozí rodiče vůbec nevědí, co znamená „enter“ nebo „uložit“, velmi mě to udivuje. Pokud někdo není schopen zařadit do svých vědomostí ani základní termíny, ať se nediví, že může dojít ke kolapsu v komunikaci.

Rodiče by se měli pokusit dětské fascinaci počítačem porozumět a snažit se s nimi o tom hovořit. Docela dobře se mohou učit zvládat počítač od dětí a přitom jim předávat dovednosti komunikovat s druhými při společných rituálech, jako je společná večeře a podobně.

Podle časopisu Spielen und lernen připravila Růžena Beránková.