Děti, rodiče a rozvody

Rozvodu většinou předchází období více či méně intenzivního rodinného rozvratu, který zvyšuje stres rodičů a napětí mezi nimi, činí je méně vnímavými pro potřeby dítěte.

Rozvod vyžaduje citové a sociální přizpůsobení se nové situaci, zkráceně psychorozvod. První ze čtyř fází psychorozvodu zahrnuje citové odpoutání se a přijetí reality. Především u partnera, který je opouštěn, to představuje prožití emoční bouře, tj. stavů zoufalství, depresivních rozlad, hněvu a hostilních až útočných tendencí. Potřeba jejich prožití plyne z pocitu frustrace jako reakce na ztrátu.

Druhou fází je oddělení manželství od rodičovství. Díky tomu se snižuje pravděpodobnost zatažení dětí do vzájemných sporů. Třetí fází je zaměření se na potřeby dětí, kdy si rodiče připustí a uvědomí, že děti mohou strádat, a hledají cestu, jak dopady zmírnit. V záverečné fázi jde o uspořádání života novým způsobem, jednání směřující k budoucnosti. Zde je větší pravděpodobnost vytvoření vzájemné dohody o tom, jak budou dále fungovat jako rodiče, jak se materiálně a finančně vyrovnají atd.

Tento proces spolu s výsledky studií zabývajících se rozvodovými situacemi vybízí k zamyšlení, kde začít zmírnění negativního dopadu na dítě – třeba účelnou a erudovanou pomocí rodičům formou poradenství, terapeutické podpory či porozvodové mediace. Odborník s výcvikem a zkušenostmi má možnost zachytit rodiče ve fázi emoční bouře, načasovat poskytování informací o dopadech jejich jednání na děti, o možnostech porozvodového uspořádání, a především poskytnout nadhled a neutralitu vůči oběma stranám, a tím předejít nebo zmírnit eskalaci konfliktu. Dle poznatků ze zemí, kde tato praxe již dlouho funguje, lze takto předejít mnohým soudním přím a uspořádat porozvodovou situaci na základě vzájemné dohody.

Na zprávu o rozvodu nebo po rozestěhování rodičů, kdy dítě ztrácí kontakt s rodičem, který odešel, mohou děti reagovat podobným způsobem jako na úmrtí blízké osoby nebo na jinou silně traumatizující událost a procházejí několika adaptačními fázemi.

V první fázi se zapojují obranné mechanizmy, které tlumí psychickou bolest a zraňující emoce (bolest, strach, zlost), nemohou například uvěřit, že je to pravda, předstírají, že na tom nezáleží (stejně by se rozvedli, stejně se mi nelíbil), nebo obviňují rodiče (kdyby za něco stál, tak by zůstal), někdy obviňují samy sebe (kdybych tolik nezlobil, tak by maminka neodešla). Někdy se snaží najít méně bolestivé téma, na které přenesou nepříjemné pocity ze ztráty (mně to nevadí, ale tátovi to působí bolest, co tomu řeknou kamarádi, jak to řeknu ve škole). Vždy chovají naděje, že se rodiče k sobě vrátí, a to většinou i v situacích, kdy rozvodu předcházel intenzivní rodičovský konflikt.

V této fázi může dojít k nesprávné interpretaci rodiči nebo příbuznými, popř. všemi, kdo se v rozvodové situaci angažují, kteří docházejí k názoru, že dítě žádný problém nemá (pokud jej bagatelizuje nebo o něm nemluví), a nebo že druhého rodiče nepostrádá.

Ve druhé fázi mohou děti pociťovat velkou zlost. Je to přirozená reakce na někoho nebo něco, co dítěti působí bolest, a pokud dětem není umožněno zlost vyjádřit (v krajním případě za její projevy mohou být trestány), tak ji v dané chvíli potlačí, ale objeví se v podobě různých úzkostných projevů nebo neadekvátního chování.

Ve třetí fázi se s novou situací vyrovnávají, hledají nové jistoty a zvykají si na nové uspořádání. Neznamená to, že s rozvodem souhlasí a že se vzdávají myšlenky na možné obnovení soužití rodičů. Otevírá se jim však předtím beznadějný výhled do budoucnosti. K vyrovnání významně napomáhá, pokud je dítě předem připraveno na to, co jej čeká, co, kdy a jak bude s ním a s rodiči, a když má svůj pravidelný řád.

Reakce dětí se různí podle věku a pohlaví dítěte i pohlaví rodiče, který odešel, podle povahy dítěte, jeho schopnosti se přizpůsobovat změnám, podle toho, zda mělo psychické obtíže již před rozvodem atd. Jako nejdůležitější faktor je však popisován charakter předrozvodového soužití rodičů. V rodinách, kde předcházely dlouhodobé konflikty a násilí, tam je dopad těchto konfliktů závažnější než dopad samotného rozvodu.

U dětí se nejčastěji objevují lítost, obavy, zlost nebo vnitřní chaos. Navenek se děti projevují zvýšenou plačtivostí, negativizmem, zlobením nebo zhoršením školního prospěchu v důsledku neschopnosti se soustředit.

Čím výrazněji má pro dítě rozvodová situace charakter psychického traumatu, tedy přesáhne-li možnosti jeho organizmu ji zvládnout a není-li toto trauma adekvátně ošetřeno, tím problematičtěji zareaguje a tím více se stává náchylnější např. k depresím v dětském i dospělém věku.

Všechny z výše popsaných obtíží dítěte vycházejí převážně z neúnosného zatížení dítěte napětím, změnami a nejistotami v rozvodové situaci nebo ze vtažení do rodičovského konfliktu. Tyto obtíže často bývají jedním z rodičů nesprávně přičítány negativnímu vlivu výchovy nebo chování druhého rodiče a bývají nesprávně interpretovány jako důkaz nevhodnosti těchto návštěv. Patří k nim pomočování, noční děsy nebo ztížená koncentrace, změny v chování dítěte po návratu z víkendové návštěvy.

Neodezní-li akutní a výrazné projevy psychických problémů do několika týdnů, je potřeba konzultace s dětským psychologem nebo psychiatrem, popřípadě psychoterapie. Úplná stabilizace však trvá měsíce až roky, smutek nad rozvodem pak mohou děti pociťovat až do dospělosti. Pozornost zaslouží, obzvláště došlo-li k přerušení kontaktu s druhým rodičem nebo současně k dalším významným změnám v životě dítěte.

Sebeúcta je psychologická charakteristika, která umožňuje dítěti prožívat pocit vlastní hodnoty sám před sebou i před druhými, kreativně využívat vlastních schopností, těšit se ze života a důvěřovat druhým. Sebeúcta se také pojí s představou o vlastní mužské nebo ženské roli.

V situaci, kdy jsou rodiče zaslepeni vlastními problémy nebo kdy probíhají jejich vzájemné nelítostné boje a dítě stojí vprostřed bitevního pole, jsou děti připraveny o významný zdroj vlastního sebehodnocení – o možnost vnímat samy sebe jako zdroj radosti svých rodičů.

Dalším oslabeným zdrojem je rodič přetížený nebo nevyrovnaný (v našich podmínkách nejčastěji matka-samoživitelka), který má větší sklon k hubování, kritice a trestání svých dětí, a tím v nich buduje představu o jejich nedokonalosti a neschopnosti, se kterou se děti ztotožňují.

Ke zvýšení zátěže přispívá, pokud se matky před dětmi vyjadřují o otcích a naopak otcové o matkách negativně a hanlivě. Je alarmující, že v případě chlapců může tento faktor uškodit chlapci v jeho identifikaci se sexuální rolí a v jeho sebeúctě někdy i více, než by mu uškodil nedostatek kontaktu s otcem.

Vřelý vztah a kontakt s otcem přitom podporuje již před dovršením prvního roku života u chlapců a o něco později u dívek rozvoj intelektu, zvídavosti, sociálních dovedností. Později přispívá k vytvoření vědomí vlastního já a k identifikaci s mužskou rolí u chlapců a vývoji autonomie u dívek.

Pokud rodiče ponižují jeden druhého nebo proti sobě bojují, dopadají „rakety vystřelené na bývalého manžela či manželku nejčastěji do srdcí dětí, děsí je a zraňují“.

Autorka je dětská lékařka, specializuje se na dětskou psychiatrii a psychoterapii (terapie hrou, rodinná terapie). Od roku 1999 je členkou týmu Krizového centra Linky bezpečí.