Básničková komunikace

Občas se s Robertem hádáme, občas spolu nemluvíme, občas na sebe vrčíme nebo vrháme příšerné pohledy. Když jsme ještě neměli děti a přepadla nás hádavá, bylo to jednoduché - jeden z nás to nevydržel, vzal si bundu a práskl dveřmi (občas jsem se obouvala až na schodech nebo dokonce obcházela blok v pantoflích). Teď už se dveřmi nepráská - vzbudilo by to kluky. A tak jsem vymyslela nový způsob komunikace se svým mužem, aniž bych na něj musela promluvit jediné slovo. Básničky.

Když jsem přišla na to, že lógr od kafe (vypije jich denně minimálně pět) nevylévá do záchodu, ale do výlevky ve dřezu, musela bych si hlavu uřvat, říkat mu to zočivoči. A tak to vyřešila následující rýmovačka:

Nelij lógr do dřezu,
sic ti uši uřezu!

K tomu jsem neuměle nakreslila pár uší, kterak z nich kape krev a celé to dílo vyvedené Kryštůfkovými pastelkami jsem přilepila na skříňku nad dřezem. Výsledek se dostavil hned, jak tatínek přijel domů. Dva dny nosil lógr pečlivě do záchodu a dával si záležet na tom, jestli ho vidím a oceňuji. Další dva dny ho tam jenom nosil. A potom už nechával hrníčky s lógrem stát na lince a čekal, co se bude dít. Nedělo se nic. Po nějaké době si nebylo do čeho uvařit čaj a lógr začal hnát na květ. Robert to nevydržel a konečně se smířil s tím, že pokud nezachráním jeho potrubí, které jisto jistě kafe zanese dřív, než mu bude čtyřicet, zachráním alespoň to odpadní panelákové - a začal lít lógr tam, kam patří.

Netrvalo ale dlouho a musela jsem opět sáhnout k básničkové donucovací metodě. Objevila jsem totiž, že na Robertově posteli je zboku přilepená žvýkačka. Kryštof to být nemohl, ten ještě neumí žvýkat, Sebastík se zatím spokojí se žvýkáním mého prsu, takže podezření padlo opět na tatínka. Copak si neuvědomil, že už nebydlí na kolejích? Copak nechápe, že co od něj kluci odkoukají, už je neodnaučíme, protože argument: Tatínek to taky tak dělá! bude silnější, než všechno moje domlouvání?! Byla jsem moc rozčilená na to, abych mu to šla vysvětlit osobně. To bych ho nejspíš musela popadnout za boltec a k té žvýkačce ho dovléct. A tak jsem ten svůj vztek vtělila do básničky:

Prasátko není synátor,
který hojně kaká do plínek,
leč žvýkačkový predátor,
čuňátko je náš tatínek!

Doplnila to kresbička prasete s Robertovou hlavou a šup, přilepila jsem to přímo na tu žvýkačku. Zabralo to, Robert odstranil žvýkačku a dokonce si s Kryštofem utřeli v pokoji prach.

Do třetice jsem se musela rozepsat víc. Náš tatínek byl totiž poslední čtyři dny doma a vždycky, když kluci usnuli, zapnul počítač a - hrál hry! Hracím vášním nepodléhám a popravdě jim moc nerozumím. Kdysi jsem měla jednu oblíbenou strategickou hru, kde se musela postavit vesnice, zasít obilí, upéct chleba, nakrmit lidi, udělat vojáky, taky je nakrmit a poté zlikvidovat ostatní vesnice. Dohrála jsem to vždycky k tomu krmení lidí, s vojáky totiž nekamarádím. Ne tak můj muž. Celé čtyři dny vraždil příšery a postupoval od questu ke questu, pak to v pondělí nad ránem dohrál, sbalil se a odjel do Brna. Na ledničku si někdy v sobotu kolem poledne pověsil nápis: Nejez!, protože během toho vraždění mu vyhládlo a on se u obrazovky pořád něčím cpal. Už tam ten nápis nevisí, nahradila jsem ho totiž básničkou:

Náš tatínek Robinek
zbaští spoustu svačinek.
Zbaští spoustu obědů.
"Do kalhot se nevejdu!"
Zbaští spoustu večeří.
"Nikdo už mi nevěří,
že jsem býval jako proutek!"
Teď je z něho masožroutek.

Náš tatínek Robinek,
není žádný ťutínek,
přesto jedním myším klikem
příšery zdrhají s křikem.
Tatínek jich vraždí stovky,
je hrdina obrazovky.

Uvidíme, co na to poví, až se vrátí domů!