Vychovává televize agresory?

Znamenají závěry výzkumu zlom v nekonečných debatách o mediálním zlu?

Tradiční odpůrci jakékoli regulace televizní programové skladby (např. filozof Václav Bělohradský) argumentují především tím, že přímá souvislost mezi sledováním televizního násilí a pozdějším agresivním chováním nebyla nikdy potvrzena. Také zajištění dostatečného a reprezentativního vzorku pro experimentální skupinu je údajně nereálné a navíc – do hry vstupuje mnohem více proměnných, než kolik je možné ve výzkumech zachytit (dispoziční výbava jedince, učení, motivace, postoje, příslušnost k sociální skupině, vliv výchovy, socioekonomická pozice, předchozí zkušenosti atd.).

Existují desítky teorií mediálního vlivu, stejně jako stovky experimentů, které sledovaly krátkodobé účinky vlivu mediálního násilí v laboratorních podmínkách. Notoricky známý Bandurův a Waltersův experiment z roku 1973 s velkou panenkou Bobo, kterou herec na plátně před skupinou dětí bil a kopal, sice vedl ke zjištění, že se děti k panence chovaly stejně agresivně, ale pokud bychom měli s určitostí konstatovat, že se děti sociálně naučily agresivnímu jednání, měla by nás zajímat jiná věc. Kolik dětí se v horizontu několika let po opětovném setkání s Bobem na nebohou panenku znovu vrhlo a jalo se ji bít a kopat s nezmenšenou intenzitou, tedy s takovou, s jakou před lety v mateřské škole napodobilo herce?

Z podstatně menšího ranku longitudinálních studií v přirozených podmínkách je nejčastěji citována Centerwallova studie o kanadském městečku s fiktivním názvem Notel, kde za dva roky po zavedení televizního signálu vzrostl stupeň fyzické agresivity (včetně bití, postrkování a kousání) o 160 %. Podobné výsledky, taktéž z roku 1973, byly získány po zavedení televize v JAR či při sledování skupiny trestanců. Centerwall ve svých výzkumech akcentoval spíše náhlou změnu v podobě vstupu zcela nového prvku do života dětí i dospělých, nikoli trvalé soužití s televizní obrazovkou, vyžadující od útlého věku určité způsoby zacházení. Nabízí se tak otázka, zda můžeme ve větším měřítku analogicky uvažovat o situaci v ČR po roce 1989 – tehdy k nám přece také vstoupila „nová“ televize s dosud nevídanými filmy a pořady, které se od těch předrevolučních lišily ve všech možných i nemožných aspektech.

Výzkum J. G. Johnsona

Po třiceti letech od nejznámějších experimentů přicházejí opět Američané, aby definitivně potvrdili, nebo vyvrátili spojitost mezi sledováním násilí na obrazovce a skutečným agresivním chováním. Jeffrey G. Johnson z Kolumbijské univerzity sledoval se svým týmem vědců (většinou z New York State Psychiatric Institute) po dobu sedmnácti let 707 lidí, aby potvrdil signifikantní spojitost mezi časem stráveným u televize během adolescence a časné dospělosti a pravděpodobností výskytu pozdějších násilných činů, které byly spáchány na jiných osobách.

Z hlediska počtu participantů a délky pozorování se bezpochyby jedná o ojedinělý longitudinální výzkum v přirozených podmínkách, ačkoli pro srovnání: v roce 1978 zveřejnil Belson málo známý výzkum, který sledoval 1565 chlapců od 12 do 17 let. Podle jeho zjištění byli chlapci, kteří sledovali násilné televizní pořady, agresivnější při sportu, napadali jiné hochy, čmárali po zdi vulgární slogany a rozbíjeli okna. Závěrem bylo zjištění, že nemůžeme označit sledování televizního násilí za příčinu agresivního chování. Můžeme pouze konstatovat, že sledování televizního násilí je s agresivním chováním spojeno. Jsou Johnsonovy výsledky skutečně odlišné?

Nejnovější americký výzkum zohlednil výskyt předchozího násilného chování, zanedbávání dětí rodiči, rodinný příjem, násilí v sousedních čtvrtích, vzdělání rodičů a výskyt psychiatrických poruch. Sledováno bylo 707 rodin s dítětem ve věku od jednoho do deseti let (z nich 51 % chlapců), náhodně vybraných ze dvou severních oblastí státu New York. Socioekonomický statut a většina demografických proměnných odpovídaly poměrům na severovýchodě USA (54 % katolíků a 91 % bílé pleti). Školení odborníci vedli interview s rodinami v letech 1975, 1983, 1985–86 a 1991–1993, přičemž hovořili s každým členem rodiny zvlášť a navzájem své výsledky neznali.

Během let 1983, 1985–86 a 1991–93 byl participantům také administrován dotazník DISC-I (Diagnostic Interview Schedule for Children) ve dvou věkových modifikacích. Poslední sběr dat proběhl v roce 2000 jak prostřednictvím dotazníků zaměřených na výskyt agresivních činů v tomto roce, tak ze záznamů policie státu New York a FBI o obvinění nebo zadržení pro trestnou činnost mladistvých a dospělých. Průměrný věk participantů byl potom 5,8 let v roce 1975, 13,8 v roce 1983, 16,2 v letech 1985–86, 22,1 v letech 1991–93 a 30,0 v roce 2000.

Převratná zjištění?

Výsledky výzkumu ukázaly rozdíly podle pohlaví stejně jako přímou souvislost s časem stráveným před obrazovkou a následným agresivním jednáním. Výzkum poskytl podporu jak pro hypotézu, že televizní násilí přispívá k růstu agresivního chování, tak pro hypotézu, že agresivní jedinci preferují násilné televizní pořady. Johnsonův tým sice připustil, že zanedbávání ze strany rodičů nebo život ve čtvrtích plných násilí zvyšují pravděpodobnost obojího – tedy agresivního chování i sledování násilí na obrazovce, ale podrobněji se této oblasti nevěnoval. Spokojil se s konstatováním, že charakter prostředí ovlivňuje sledované souvislosti pouze částečně.

Jaké jsou tedy nejdůležitější závěry? Pokud muži sledovali ve čtrnácti letech televizi méně než hodinu denně, dopustili se ve věku 16 až 22 let násilného činu na jiných osobách v 8,9 %. Při časovém rozmezí od jedné do tří hodin denně před obrazovkou to již bylo 32,5 %, více než tři hodiny každodenního sledování televize znamenaly nárůst násilných činů o 45,2 %. Podobný vzestup byl také zaznamenán v kategorii napadení nebo rvačky končící zraněním, a to v míře 8,9 %, 27,5 % a 41,7 %. Kategorie loupežné přepadení, vyhrožování násilím a použití zbraně v souvislosti s kriminální činností prokázala sice menší, ale přesto signifikantní růst: 6,7 %, 14,0 % a 20,9 %. Majetková kriminalita včetně žhářství, vandalismu nebo krádeží nebyla prokázána.

Ve skupině ženského pohlaví nebylo dosaženo statistické významnosti. Také u žen ale můžeme konstatovat zvýšení výskytu především násilných činů spáchaných na jiných osobách v závislosti na čase stráveném před obrazovkou. Hodina denně u televize vedla ženy k agresivnímu jednání ve 2,3 %, rozpětí od jedné do tří hodin v 11,8 %, z více než tří hodin každodenního sledování televize vzešlo 12,7 % agresorek.

Další sledovanou skupinou byli třicetiletí muži. V případě, že sledovali televizi ve dvaadvaceti letech méně než hodinu denně, dopustili se ve věku 30 let násilného činu na jiných osobách ve 14,6 %. Zde ovšem dramatický růst končí, další hodnoty se zvýšily maximálně o 4,2 %: 14,0 % (jedna až tři hodiny) a 18,8 % při sledování televize déle než tři hodiny denně.

Překvapivý vzestup výskytu násilných činů se však objevuje ve vzorku sledovaných žen stejné věkové kategorie: pokud ženy sledovaly televizi více než tři hodiny denně, agrese u nich po osmi letech poskočila z nuly na 16,8 %. Méně výrazný skok nalezneme i v kategorii napadení nebo rvačky končící zraněním (opět z nuly na 7,9 %) a v kategorii loupežné přepadení, vyhrožování násilím a použití zbraně v souvislosti s kriminální činností (z nuly na 11,9 %). Příčinu autoři nezkoumali a připouštějí, že k prozkoumání zůstává rozdíl v obsahu programů sledovaných muži a ženami během adolescence a časné dospělosti. Ani v této sledované skupině nebyla prokázána majetková kriminalita včetně žhářství, vandalizmu nebo krádeží.

Nic nového pod sluncem

Co vlastně výzkum odhalil? Byla potvrzena spojitost mezi nadměrným sledováním televize v adolescenci a časné dospělosti s následným nárůstem pravděpodobnosti spáchání násilného činu proti ostatním osobám. „Nicméně důležité otázky, které by ukázaly původ a směr této spojitosti, zůstaly nezodpovězeny,“ uvádí ve zprávě Jeffrey G. Johnson. Slovy Ivo Čermáka: „Násilí v televizi může přispívat k růstu agrese jedince, avšak podmínky, za nichž se tak děje, jsou přinejmenším nejasné. Nejpravděpodobnější je, že agresivně disponovaní jedinci si budou vybírat pořady s násilným obsahem, jejichž systematické sledování zpětnovazebně posílí jejich dispozičně danou agresi.“

Potud také k oboustrannosti vzájemného vztahu reálného a televizního násilí. Tvrzení, že sledování televize obecně vede k nárůstu agresivity, je do jisté míry více než logické. Američané sami uvádějí, že televizní diváci v USA vidí každé čtyři minuty násilnou scénu a jedenáctileté dítě shlédlo za svůj život v televizi 8000 vražd a 100 000 dalších násilných činů. Není tedy lhostejné, na jaký televizní kanál se právě díváme? U nás sledoval výskyt agresivního chování v programové skladbě ČT např. Mojmír Svoboda (1997), ale tím se dostáváme do poněkud jiných výzkumných vod. Problematika je to bezpochyby široká.

Je však třeba připustit, že při současné programové skladbě českých televizí, které jsou díky nízkým výrobním nákladům amerických pořadů zhusta nasyceny zámořskou produkcí, se výsledky zahraničních výzkumů týkají i nás. Jana Drtilová, zakládající členka Linky bezpečí, to potvrzuje: „Naše každodenní zkušenosti potvrzují, že americká zjištění platí i ve zdejších podmínkách.“ Údaje pro Českou republiku říkají, že dnešní třináctileté dítě vidělo v televizi asi 52 000 vražd, znásilnění, ozbrojených loupeží a přepadení, přičemž „průměrné dítě“ stráví nejméně 25 hodin týdně před obrazovkou.

Uvedený časový údaj odkazuje k tzv. nadměrnému sledování televize. Johnsonův výzkum ukazuje, že více než hodina denně před obrazovkou významně zvyšuje riziko výskytu agresivních činů. Nestor antimediálního odboje Pavel Říčan dlouhodobě tvrdí, že patnáct hodin týdně před televizí je z hlediska duševního zdraví maximum. Většina dětí se však dívá na televizi v průměru 3,5 až 4 hodiny denně. Ke stejným výsledkům jsem dospěl i na základě vlastního výzkumu.

Díky nejnovějšímu americkému výzkumu můžeme tedy potvrdit souvislost, nikoli kauzalitu. Televize patrně nemá potenciál měnit kognitivní struktury a z prosociálního neagresivního jedince asociálního agresora nevychová. Účinek média není jednotný a pro podrobnější zkoumání je třeba kontrolovat ostatní proměnné, odlišit jednotlivé typy zobrazované agrese a určit tzv. nebezpečné televizní násilí, kterým bude pravděpodobně hostilní samoúčelná agrese, která je zlehčována, vyplácí se, neukazuje utrpení oběti a je legitimizována jako forma sebeobrany. K tomu je nutné vymezit rizikovou diváckou skupinu, která bude zobrazovaným násilím pravděpodobně nejvíce ohrožena. Na základě všech předchozích zjištění (včetně odkazu na vývojovou psychologii) se domnívám, že pro rizikového dětského diváka platí následující: je mladší dvanácti let, sleduje televizi čtyři a více hodin denně, mezi jeho oblíbené pořady patří akční, násilné a hororové filmy, nežije ve spořádaném sociálním prostředí a je vybaven silnější dispozicí k agresivnímu chování. Nutno dodat, že tuto skupinu není možno omezit pouze na mužské pohlaví.

Od teorie magické střely, která připisovala mediálním obsahům jednotný stimul i reakci, jsme sice udělali pořádný krok vpřed, ale na otázky, zda a jak televize vychovává agresory, stále nedokážeme beze zbytku odpovědět. A to ani po zveřejnění výsledků sedmnáctileté longitudinální studie, která navzdory použitým metodám, obdivuhodnému rozsahu a alarmujícím číslům nepřekročila stín varovně vztyčeného prstu.

Autor je absolvent žurnalistiky a student IV. ročníku psychologie na Univerzitě Palackého v Olomouci. Dlouhodobě se zabývá studiem médií a jejich vlivu.