Snažíme se dál 8 - ST vs. PT

Naše vesnička je položena naprosto ideálně, pokud jde o srovnání vzdáleností od center civilizace. Budějovice jsou vzdáleny 28 km, Písek 25 km, Strakonice 23 km, Prachatice 18 km. Takže jsme měli z čeho vybírat. Dobré duše z okolí mě varovali před Budějovicema. Nemám to osobně ověřené, ale povídala nejedna paní, takže rodit tam bylo předem vyloučeno. V Písku jsem si poležela v prvních týdnech těhotenství s Aničkou a spokojenost maximální. Ale chtělo se mi ještě pátrat. Prachatice máme ověřené, vzhledem k našim častým úrazům a jsou nejblíže, tak jsem si tam zavolala, že bych se chtěla podívat, ale sestřička mi hned řekla - děvče, sem radši nejezděte, zrovna když by jste měla rodit, budeme malovat. Tak jsme jeli na exkurzi do Strakonic.

Přivítala nás usměvavá porodní asistentka, takový mateřský typ, kdyby se dalo na povel, začala bych rodit hned. Dokonce jsme tam byli shodou okolností jediný pár, takže vyloženě rodinná atmosféra. Nejdříve si nás posadila, probrali jsme ve zkratce těhotenství, potom fáze porodu a když viděla, že chápavě pokyvujeme hlavami a občas i něco doplníme, zeptala se, jestli náhodou nejsme zdravotníci, aby nás nepoučovala zbytečně. Uklidnili jsme jí, že může pokračovat, že my tu inteligenci jenom předstíráme. Ke konci přišla paní doktorka, pro změnu sportovní typ a vesele oznámila, že se právě narodil čtyři a půl kilový chlapeček. Paní asistentka radostně zvolala - no vidíte, a maminku ani nebylo slyšet. Venku bylo krásné prosluněné léto a já jsem nabyla dojmu, že ve Strakonicích se rodí jako po másle, za potlesku a jásotu všech přítomných - bylo vybráno. Na závěr jsme se prošli porodními sály a v posledním ležela šťastná maminka a hodňoučké, tichoučké, baculaté, růžovoučké miminko. S laskavým dovolením jsme se podívali, popřáli jsme jim hodně štěstí a už jsme se těšili, až to za pár dní přijde na nás.

Přesně v termínu večer (ostatně celé těhotenství, míry, váhy, počty probíhaly jako podle učebnic) se objevily první nejasné pocity. Nebolelo to, jen "to" bylo jiné, než klasické pohyby. Ráno v pět se už ale objevila trošička krve, takže jsme s úsměvem jeli vstříc nádhernému dni. Stále nic nebolelo. Před šestou jsme parkovali a já jsem čekala nadšené přivítání. Otevřít nám přišla sestra, která ani nepozdravila a při pohledu na tašku v ruce, vzdychla jenom, příjem. Jako bych tam nebyla, zavolala za sebe na paní doktorku, že nemá odcházet. Její nálada tomu odpovídala. Z nálezu zkonstatovala, že to může trvat ještě dva dny a předala mě sestrám. Právě se střídaly směny, přijeli jsme asi dost nevhod. Ale dalo by se to pochopit, byly po noční šichtě, chtěly domů.

Nechci být nespravedlivá, nikdo nebyl hrubý, někteří se i snažili být příjemní.

Jsem sice docela hrdina, ale nejsem typ, který by zrovna toužil "užívat" si porodní bolesti, zkoušet porodní akrobacii, rodit do vody a tak. Nevěděla jsem co mě čeká, chtěla jsem to aspoň zkusit, ale doufala jsem, že kdybych už musela páchat sebevraždu, úlevové prostředky budou k dispozici. V osm začaly pravidelnější kontrakce, ještě jsem se i naobědvala, ani nevím jak a potom si mě už nechali na přípravně. Kontrakce byli asi po třech - čtyřech minutách, kopečky na monitoru se jim ale zdály malé (to vás nemůže tak bolet, počkejte až vám píchneme vodu), otvírala jsem se hodně pomalu. Ve dvě hodiny přišla sestra, že mi dá něco, že se mi uleví. Konečně, řekla jsem si důvěřivě. Následovaly kontrakce - bezvědomí - kontrakce - bezvědomí = galeje. Dolsin dokáže netušené.

V pět hodin jsem byla otevřená jen na čtyři centimetry. Do té doby mě vyšetřovalo několik asistentek, ani jedna se nepředstavila (jména si nepamatuju ani za normálních okolností, ale čekala jsem to), nezaklepala, vešla a slušně poručila lehnout si. Periferně jsem viděla někoho za mnou, vedle ní stála další, pořád jsem měla pocit, že je to tam jak na promenádě. Nevím proč tam byly, komplikovaný porod to nebyl, jenom prostředně delší, já jsem nejančila (jak bych mohla, po dolsinu - teď jsem pochopila, proč ho podávají !), manžel také ne.

Po páté hodině jsem se zeptala sestry, jestli by nebyla možnost epidurálu. Měla jsem pocit, že tímto tempem tam budeme do rána a po oné injekci jsem usínala ve stoje. Vteřinku se na mně dívala, pak polkla a bez slova běžela ze paní doktorkou (tu jsem zatím neviděla). Paní dr. mně opět slušně vysvětlila, že to by musely zavolat nahoru pro anesteziologa, a že jim se ne vždy chce scházet dolů, že bych musela po celou dobu porodu ležet, že i po něm dalších dvanáct hodin a bolela by mě potom hlava. Stejně jsem po porodu nemohla chodit víc než dvanáct hodin, protože jsem únavou padala z nohou. Takže podle jejích slov, bylo v mém zájmu epidurální analgézii nedostat. Kdybych byla v normální kondici, už bych asi vzteky řvala. Bohužel mě skolila další kontrakce a ona mezitím odešla. Vrátila se sestra s další injekcí, já jsem protestovala seč situace dovolila, ale neuhájila jsem se. Pak mi "píchli vodu" (teď to teprve začne, mladá paní - nezačalo, bolelo pořád stejně, kopečky stále nějaké malé), v osm hodin pro urychlení do mě začaly kapat oxytocin (teď se připravte, bude to silnější - nebylo), v deset se šlo na sál, v jedenáct byla Anička na světě a další bezejmenná sestra ze mě konečně slezla.

Byla jsem ráda, že to mám za sebou a čekala jsem, že mi Aničku dají ihned jak vyklouzne. Nedaly, tak jsem za ní aspoň rychle posílala Petra. Za chvilku mi jí šťastný přinesl, utřel si slzy a pak jsme se chtěli kochat. Moc to nešlo, protože nás hodně rušilo mytí a bouchání těch jejich želez, které nemohlo počkat a neustálé pokřikování z místnosti do místnosti. Nebylo tam ticho a klid, jako při naší první návštěvě, že nesvítilo sluníčko, bylo pochopitelné, byla půlnoc. Možná právě to byl ten důvod, proč tak pospíchaly a nebraly ohled na naše soukromí.

Zkušenost z Prachatic mě utvrzuje v tom, že pokud bude nějaké příště, tak pojedu rodit tam. U porodu je jedna asistentka, druhou dobu porodní vede sloužící doktor, přítomnost manžela je samozřejmostí. To je zatím pro mě nejdůležitější, bohužel po zkušenosti ze Strakonic mě děsí celá baterie sester v čele s doktorkou. Moje spoluležící udržovatelka Dáša (v PT) měla kamarádku porodní asistentku, která si k nám na pokoj občas přišla vypít kávu. Chtě nechtě se vystavila mému zpovídání o metodách a zvyklostech. Dáša bude za dva měsíce poprvé rodit, takže jí to taky neobtěžovalo.

Když jsem ležela na operačním sále, dvě sestry zaregistrovaly, že se klepu (zimou a strachem), hned se běžely podívat, kolik je stupňů. Anesteziolog mi řekl, že hezky voním a přízvuk ho prozradil. Pravděpodobně jeho asistentka (stála mi u hlavy), mě chlácholila, že mi po narkóze nebude špatně, zákrok je to rychlý a když jsem tak hubeňoučká, dají mi "toho" málo. Pamatuju si jenom asi deset minut, v situaci, v které jsem nikdy nechtěla být, měli mi vzít miminko, které jsem moc chtěla, ale měla jsem paradoxně příjemnější pocit, než když jsem porodila Aničku.

Někdo možná touží mít kolem sebe houf sester, být opečovávaná, omámená a je to dobře, když to člověk akceptuje a rád. Myslím ale, že nikomu by nevyhovovalo, že nemůže rozhodovat o svých potřebách, zvlášť když porod probíhá naprosto bez problémů, jen se trochu vleče. Nemám přehnané nároky, stačilo mi pár teplých slov, sestru jenom jednu, možnost domluvit se, když si něco nepřeju, soukromí a ticho. Možná nechtěně, ale přece jenom ve mně utvrdily pocit, že jsem jenom další kus na stole. Svoji práci odvedly naprosto dokonale, ale jako bych tam já ani nebyla.

V Prachaticích jsem měla dojem, že se mnou mluví lidi, byť jsem byla taky jedna ze stovek, kdežto ve Strakonicích si uvědomuju jenom neosobní personál. Třeba jsem měla smůlu na směnu nebo snad ani to ne, prostě jsme si všichni "nesedli". Rozhodně nemám pocit zahořklosti, zklamání. Porod je nádherný zážitek, ale příště možná budu rodit naposled, tak si chci porodit podle svých představ.