tisk-hlavicka

Snažíme se dál 7

8.10.2002 Henri 17 názorů

Člověk většinou žije v domnění, že určité věci se stávají jenom těm druhým. Když je pak sám postižen, nestačí se divit.

Navážu stručně tam, kde jsem minule skončila. V pátek 6.9. jsem byla ještě na jednom protekčním ultrazvuku (moje hodná švagrová, která si užila za poslední dva roky doktorů na několik životů dopředu, si k nim může dovolit i takovéto požadavky). Pořád se drobeček chvěl, což byla dobrá zpráva, krvácení úplně ustalo a radost narůstala. V sobotu se konalo u sousedů posezení u ohýnku a kytáry, staršího kluka nám trochu pokousal pes, mladší zůstal bez úhony, Anička šla spát až před půlnocí a my jsme se bezvadně bavili. V neděli ráno jsme s Petrem na sebe mluvili přes záchodové dveře (takový náš rodinný rituál) a z hrůzou jsem zjistila, že se předešlé růžově vytrvalé nic moc změnilo na jasně červenou realitu. Dětem jsme namazali chleba, posadili je k televizi, instruovali k nezlobení, nastrojili Aničku a mazali do nemocnice. Pro jistotu už jsem byla sbalená.

Nikdy jsem od doktorů nevyžadovala soucit, smutné pohledy, povzdechy a slova lítosti. Taky bych to nedělala, myslím, že je to nejrychlejší cesta do blázince. Stačí mi suché informace, zdvořile podávané v co nejméně rozvitých větách. Přijímal mě doktor - spíš chlapčisko asi v mém věku, možná o dva tři roky starší. Sdělila jsem co se dělo, jaká je léčba a jak to vypadá teď. Na vyšetření zkonstatoval slabé krvácení, na ultrazvuku žádnou akci - si buďte jistá, že je ta mašina dost citlivá, jestli chcete, můžeme vám ten zákrok udělat už hned zítra, operační dny máme pondělí, středa. Stejně věcně jsem odvětila, že bych to chtěla nechat ještě potvrdit chemicky (hCG) a při vší úctě i kontrolní ultrazvuk jiným lékařem, takže na příjem se budu hlásit druhý den ráno, v tu neděli bych tam stejně jenom zbytečně tvrdla.

Ta zpráva mě omráčila, až když jsem jí měla zreprodukovat Petrovi. Nepříjemně tichá nemocniční chodba, kde i šeptané slovo slyšíte jak z amplionu a do toho nevíte jak říct, že je po všem. Detaily nebudu popisovat, jsou asi zřejmé ...

Chemie nelže, nález potvrdila, úterní ultrazvuk taky, ostatně krvácela jsem čím dál víc. Když nejsem těhotná, mám pocit, že těch devět měsíců je strašná dřina, ale když už těhotná jsem, nebo byla jsem, pořád mě naplňoval pocit, že není nic přirozenějšího, než nosit v sobě dítě. Asi to zní příliš pateticky, teď jakoby z venku to taky tak vidím, ale příliš dobře si ten pocit pamatuju. A i když jsem už věděla najisto, že drobeček nežije, pořád jsem cítila, že ho ochraňuju, že je u mně a že je to moje drobátko a spolu to zvládnem. Bohužel mám nenormální paměť na datumy, telefonní, směrovací, popisné a jakékoliv jiné čísla. Datum 9.4.2003 si budu taky celý život pamatovat. Měl to být třetí beránek do rodiny, s narozeninami těsně mezi Petrem a mnou.

Jedna kamarádka mi pár dní nato radila, abych koukala pořádně brečet, ať jde všechno ven. Chtěla jsem se tím řídit už dávno, ale kde si máte ulevit, když jsem byla ubytovaná na porodnickém oddělení (bylo spojené s gynekologií pro nějakou rekonstrukci) a hodná mladá sestra se mi už při příjmu omlouvala, že mě dá na pokoj s těhotnými, protože jiný nemá. S úsměvem jsem jí ubezpečila, že jim nijak ubližovat nebudu. Neměla jsem to srdce kazit náladu holkám, které jsou tam už jak doma, které jsou vděčné za každý den, který můžou svému dítěti věnovat navíc, které se u nás vždy po vizitě slezly a referovaly co čípek, že dnes tvrdlo bříško míň (někde víc), že malý nějak tlačí na páteř a už máme úterý, ještě přežít středu, čtvrtek a snad je v pátek pustí na propustku na víkend domů. A navíc projevy lítosti mě přivádějí do rozpaků a sebelítost nesnáším.

Horší bylo plakání čerstvoučkých miminek. Zalezla jsem si nadlouho do sprchy a doufala, že voda ten smutek odplaví. Přinutila jsem se vyfénovat si vlasy, myslet na to, že Anička mě potřebuje v pohodě, zachumlala se do deky, odložila noviny a jala se číst barevné časopisy, abych se po nějaké době opět dověděla, o čem ten život vlastně je. Teď už vím co je absolutně in a out, že pokud korálky tak jedině tyrkysové a jestli jste se vrátili z dovolené z Ibizy, tak to proboha nikde neříkejte nahlas, jinak se ve společnosti naprosto znemožníte.

Ve středu 11.9. mě potetovaný mladík odvezl z pokoje, jiný mladík na mně přes roušku zahuhlal ať se svlíknu a přelehnu si na operační stůl, něčím mě přikryl a vezl mě na sál. U anesteziologa jsem hned poznala, že je taky Slovák, dokonce jsme skoro rodáci, tak jsme si před uspaním pokecali o volbách doma a co nás sem přiválo. Klepala jsem se zimou a strachem a už se blížil doktor a uspávačka. Byli rychlí, za půl hodiny jsem byla zpátky na pokoji. Byla jsem ještě lehce opilá, ale všimla jsem si, že právě ulehala do volné postele vedle nová holka. Plakala, takový pán, typově podobný Petrovi jí tišil, že to bude dobrý a už přiběhla sestra, že se jede na sál. Všechno se se mnou točilo, bylo mi všelijak a měla jsem pocit, že byla zpátky snad obratem. Stále plakala, řekla mi, že to už byl druhý potrat, tak jsem si měla konečně s kým pofňukat. A opět jsem zjistila, že při mně pořád stojí moje štěstěna. Nevrátím se do tichého domu, nebude tam pořádek jaký tam byl, když jsem odcházela, budou tam rozházené hračky, plný koš dětských hadříků čekajících až je někdo nahází do pračky a bude tam lítat jedno malé divoké torpédo.

Rozeslala jsem smsky s oznámením o neúspěchu a vrátilo se mi pár odpovědí, že můžu být nakonec ráda, že to tak dopadlo. Hrůza na mně koukala z displeje - představ si, že by to bylo postižený, co bys dělala? Neumím si to představit. Ale nejsem ani ráda, že to tak dopadlo. A jsem nesmírně vděčná přírodě, osudu, Bohu, náhodě nebo všem najednou, že rozhodli za mně. Spíš si neumím představit, že bych já měla vyslovit ortel - bude/nebude. Člověk si to musí prožít, aby pochopil. Prala by se ve mně úcta k životu, podpořená argumentem, že i většímu dítěti se může stát neštěstí s následky a nikdo ho nechce utratit, se strachem z nepoznané a nepředstavitelné starostlivosti o postižené dítě. Skláním se hluboce před všemi institucemi nad námi a jsem nesmírně vděčná, že jsem o zkušenost bohatší.

Ve čtvrtek jsme si s vyměnili telefonní čísla a my potratové (já a Pavla) jsme tam nechali udržovačku Dášu samotnou. Musím uznat, že Petr to tady zvládal s Aničkou na jedničku. Až na pár detailů jako rozbitá láhev na mlíko, krmení studenými jogurty přímo z lednice, když nebylo dítěti co oblíknout, tak se prostě koupilo nové a jednou jí šel koupat, napustil vanu, vložil do ní dítě, umyl vlásky, prdýlku a zjistil, že je v ponožkách.

Mrzí mě to, ale toto vyprávění nebude mít nějaký kloudný závěr. Já taky doufám, že nic nekončí. Sice se bojím a už se toho nezbavím, ale opět zvědavá čekám, co bude dál.

Postup mého gynekologa a šok, který jsem způsobila lékařům v nemocnici, když jsem jim řekla co mi naordinoval, vedl k tomu, že jsem ho vyměnila za mladou lékařku přímo z nemocnice. Srovnání lékařů z porodnice ve Strakonicích kde jsem před rokem rodila a těchto pro mě nových v Prachaticích, je na kapitolu samotnou. Pokud by vás to zajímalo, vrátím se k tomu příště.

Názory k článku (17 názorů)
Co Ti napsat, aby to bylo to pravé? Evča, kluci 90+96 8.10.2002 10:10
*Re: Co Ti napsat, aby to bylo to pravé... Hanka, bezdetna 8.10.2002 11:9
**Re: Co Ti napsat, aby to bylo to pra... kacula 8.10.2002 12:53
je to smutne Ecila 8.10.2002 13:22
Srovnání Prachatice x Strakonice JankaP 8.10.2002 22:5
DIKY Zuzana.. 9.10.2002 1:19
Nevím jak Jolma 10.10.2002 21:24
Se svou troškou... Lenka, Alex 3 a 1/2 10.10.2002 22:22
*Re: Se svou troškou... Libushe+3 11.10.2002 4:23
**Re: Se svou troškou... hedvika dvě dcerky a bříško 11.10.2002 23:45
*Re: Se svou troškou... Viky 11.10.2002 16:18
*Re: Se svou troškou... Gábina, Barča 7/92,Týnka 6/01 12.10.2002 22:46
**Re: ten osud... Natalinka 1.4.2006 11:11
Spravedlnost nelze hledat Lucka, 27let 19.10.2002 16:10
*Re: Spravedlnost nelze hledat Hedvika  19.10.2002 16:27
*Re: Spravedlnost nelze hledat Klárinka 19.10.2002 23:17
*Re: Spravedlnost nelze hledat Evča, kluci 90+96 20.10.2002 13:51




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.