tisk-hlavicka

Podruhé těhotná III.

5.9.2002 Sylvie 15 názorů

Dnešní díl deníčku by neměly číst slabší povahy - stále víc se mi totiž vrací ošklivé vzpomínky na porodní bolesti, a proto se nich trošku rozepíšu :o(

Když jsem byla poprvé těhotná, tak porodní bolest pro mne byla jenom pojem, nic víc. Trochu jsem se jí obávala, konečně, byl to krok do neznáma, čekání na něco, o čem nemám ani ponětí. Na druhou stranu jsem věděla, že když tolik miliard žen porodilo přede mnou, proč bych zrovna já z toho měla dělat nějakou tragedii? Navíc když dnes už existuje pomoc v nouzi - epidurální anestezie... Tím jsem své obavy vždycky spolehlivě zahnala a těšila se, až přijde onen den D a KONEČNĚ budeme mít naše mimi v ruce.

Opravdu bát jsem se začala až ke konci těhotenství, když jsem chodila do kurzů. Brrr, co jsem v nich slyšela, se mi ani trochu nelíbilo a z myšlenky na nám představovaný porod nemocniční mi naskakovala husí kůže. Když jsme navíc zhlédli video o porodu s epidurálem a já byla asistentkou ujištěna, že na křížové bolesti stejně nic jiného nezabírá, byla jsem už dokonale rozklepaná z té hrůzy, která na mne čeká. Shodou okolností jsem se v té době dostala ke knížce Michala Odenta „Porod znovuzrozený“ a díky ní jsem se zase dostala psychicky do normálu. Začala jsem vyhledávat překlady zahraniční literatury a bylo pro mne až překvapivé, že se v ní dočítám něco úplně jiného, než co nám hustily do hlavy na kurzu... Začala jsem se zase na porod těšit a nástup porodních bolestí jsem přivítala s velkým vzrušením - beze strachu, jen se zvědavostí, jak ono TO tedy vlastně doopravdy je...

Bolesti začaly hned po 5-7 minutách, docela rychle se stabilizovaly na pěti a dle informací z kurzu tedy přišel čas jet do porodnice. Přišlo mi to hrozně brzy, navíc jsem ještě ani neměla doma manžela, tak jsem vyčkávala, co se dál bude dít. Mimochodem, asistentka měla pravdu. Na křížové bolesti mi opravdu nezabírala teplá voda, posezení na míči mé bolesti pouze znásobovalo a masáž břicha mi byla k ničemu. O jiné variantě tlumení bolestí se na kurzu asistentka nezmiňovala :o( a já tedy musela improvizovat. Dokázala jsem si najít docela pohodlnou polohu v kleče, doprovázenou masáží zad (no, spíš než masáž se jednalo o stlačování místa s nejintenzivnější bolestí). Doma jsem vydržela sedm hodin (tou dobou jsem už cca hodinu měla kontrakce po třech minutách) a vyrazila jsem jenom kvůli tomu, že manžel kolem mne nervózně podupával ve strachu, že mu určitě porodím doma. Podle instrukcí jsem už totiž tou dobou dávno měla volat rychlou záchranou službu :o) Do nemocnice jsem odjížděla v dobré náladě a ta mi přes drobné obtíže - dohady s personálem, které jsem však očekávala, vydržela ještě další čtyři hodiny.

Báječné čtyři hodiny. Co se bolesti týká, jsem neskutečný srab. Stačí, abych se při vaření řízla do prstu, a hned musí celé mé okolí nabýt dojmu, že jsem si právě amputovala ruku v zápěstí... Když se nad tím zamýšlím, připadá mi zvláštní, jak jsem tedy mohla ty bolesti tak v klidu prožívat. Přituhovalo, a já pomáhala kňouráním. Při každém stahu jsem klečela, manžel mě ze zadu masíroval a já si dlouze a tiše naříkala: „Jaujaujaujáááááůůůů...“ Nějaké dýchaní? Na takové blbiny jsem fakt neměla čas myslet. A upřímně řečeno, já nechtěla myslet na nic - jenom jsem vnímala stah a manželovo teplo, nic jiného mě nezajímalo. Skončil stah a já se zhroutila manželovi do náručí a smála se a radovala se, že už jsem zase o kousek blíž k dítěti... A on mě hladil a líbal a šeptal hezká slovíčka :o) Když jsem v Odentovi četla o síle „hormonů štěstí“, vzdychala jsem nad tím, jaké koniny dokáží chlapi ze sebe vypustit. Teď jsem je však měla možnost poznat na vlastní kůži a jsem za to moc vděčná. Doufám, že i tentokrát hormony zapracují tak jak mají... Připadala jsem si lehce ovíněná a dodneška mi tahle vzpomínka vtiskne úsměv na tvář :o)

A kde je tedy ta bolest, která mě dodneška straší? Ta trvala tři hodiny a přišla ve chvíli, kdy se uvolnil porodní box, mne si vzal do parády lékař a já tímto okamžikem ztratila svobodu rozhodování. A co víc, jestliže do této doby jsem se se sestrami vždycky nějak dohodla, lékař šel na věc jinak - snažil se ve mně vyvolat pocit, že je něco v nepořádku, takže já zbytek porodu strávila v neskutečném strachu o zdraví děťátka, mimochodem naprosto zbytečném. Připoutaná u monitoru, vleže na zádech, v bolestech, které jsem v této poloze neměla šanci nijak ovlivnit a přestala jsem je zvládat, špatně se mi dýchalo, zvedal se mi žaludek, ze všeho jsem měla dokonalou depku... Skončila jsem na dolsinové směsce, díky které začal kolotoč bolest - bezvědomí - bolest - bezvědomí... Porod nepostupoval, a proto považuji za malý zázrak, když se nakonec jedna z asistentek za mne postavila (i když to pro ni znamenalo dohadování se s lékařem), pomohla mi zaujmout lepší polohu a já vzápětí poté až neskutečně lehce, téměř bez bolesti a vůbec jakýchkoli jiných problémů, opět veselá, nadšená a udivená vším tím, co se děje, na tři stahy porodila malý růžovoučký upatlaný uzlík :o)

Takže tohle je ta bolest, které se bojím. Toho, že se znova ocitnu v podřízeném postavení vůči někomu, komu je můj názor ukradený, ale zato se mě snaží manipulovat k představám svým - bez ohledu na to, že jeho představy mi přináší víc komplikací než užitku. Že si zas na svou adresu vyslechnu spoustu nejapností, které normálně jdou absolutně mimo mne - ale při porodním psychickém rozpoložení se trefují přímo do srdce. Že se o všechno budu muset dohadovat - a místo klidného rození budu muset být opět neustále ve střehu kdo co zas proti mně chystá. Že se opět nebudu moc spolehnout na předem naslibované věci - službumající personál totiž bude zastávat jiné názory, než poskytovatel informací...

Ne, že by mě strach trápil tak hodně, abych kvůli němu probděla spoustu nocí a přes den se jenom zničeně ploužila po bytě. Tak to opravdu není, vzpomenu na něj v podstatě jenom ve chvíli, kdy s nějakou těhulkou drbeme o tom, zda je lepší rodit v Podolí, nebo ve Vrchlabí či snad v Neratovicích... Jenomže si při tom jasně uvědomuji podstatný rozdíl oproti prvnímu těhotenství - tehdy jsem šla do porodnice s důvěrou. Jasně, mám o porodu jiné představy než místní personál, ale v základním jsme se shodli a ten zbytek nějak dopilujeme, však jsme přeci lidi... Teď když na internetu prohlížím stránky jednotlivých nemocnic, činím tak s myšlenkou: „Tak jaké nesmysly mi tu o sobě nalžete, abyste si mě získali?“ Tohle je pro mne novinka, z prvního těhotenství tyto obavy neznám a nevím si s nimi rady. Nejradši bych si k porodu přivedla vlastní porodní asistentku a bude-li vše v pořádku, tak šla krátce po porodu domů. Podobnou myšlenku jsem měla i poprvé, bohužel tehdy mi bylo řečeno: „Sály jsou malé, buď asistentka nebo manžel, oba najednou ne. A nepočítejte s tím, že by vaše asistentka vedla porod, to u nás dělá jenom lékař.“ Jsem moc zvědavá, jestli se za ty dva roky něco změnilo, i když zrovna tohle mi moc pravděpodobné nepřipadá.

Jó, jó... Ale aby dnešní díl nebyl jenom depresivní: jinak se mám naprosto fajn, voda nás nevyplavila, už jsem si koupila těhotenské kalhoty („normální“ sice ještě dopnu, ale už nepříjemně tlačí) a taky jsem byla na UZ a všichni jsme se pokochali pohledem na našeho krásného mimíska :o)))

Názory k článku (15 názorů)
Souhlas Lenka, syn Lukáš 5.9.2002 15:45
taky podruhe tehotna bora 5.9.2002 20:11
zažila sem to samé Simona Forejtková 5.9.2002 22:32
*Re: zažila sem to samé Jája 5.9.2002 23:5
**Sestřenka rodila v KV pred pul rokem Adri, 21 let 6.9.2002 14:57
Porod - horror Lucie, dcera Tinka 9.9.2002 9:33
*Re: Porod - horror Jana 9.9.2002 11:48
*Re: Porod - horror Wikina 16.9.2002 13:51
**Re: Porod - horror štuclinek,beruška *22.3.2002 17.9.2002 13:16
**Re: Porod - horror Klara, syn Ondrej 29.9.2002 20:37
Ufff - soucítím s Tebou Kamila, týdenní Vojtíšek 9.9.2002 19:54
Porod Mili, syn 2-roky 10.9.2002 11:24
dobra skusenost :) Jana, Petra 7m 11.9.2002 21:21
Oxytocinové bolesti Petra, Kryštof 01, Kubík 08 19.9.2002 21:4
nadherny porod Helena, syn Martin 19.9.2002 22:4




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.