Snažíme se 5 - Vysmáté léto

Petr říká, že náš statek dostal od mámy za trest, když po rozvodu neměl kam jít. Naše jihočeská víska je rájem pro děti, kterých tady naštěstí časem přibývá čím dál tím víc. Vždy jsem si přála prožít dětství v prostředí, kde na mě číhá vidina sladkého dobrodružství za každým krtincem a bukem. Proto bylo Petrovo varování před mojí první návštěvou úsměvné. Když si dnes vzpomeneme na většinu místností založených všemožným zaprášeným harampádím oblepeným pavučinama, zdi vymalované jedovatě růžovou barvou s válečkem nanesenou imitací secesního vzoru, na haldu kamenů za vratama a velkou jámu neidentifikovatelného původu vedle, plechový lavórek a za ním zrcadlo na tom kamení, fungující jako koupelna (tekoucí voda, natož teplá, byla ještě ve hvězdách), tak se jenom mlčky pousmějeme a víme své.

Příroda nás pomalu a postupně trénovala do té míry, že nemaje strach už před ničím, dokázali jsme i povodeň přežít s humorem. Poprvé ještě před prázdninama se prohnala bouřka s krupobitím, důsledkem kterého byla spadnutá střecha nad chlívkem a částí obytné plochy. Většina trámů a tašek popadala k sousedovi na dvůr, naštěstí ještě byly děti ve škole a zraněn nebyl nikdo. Deštivé počasí zatím napomáhalo jenom rojení se komárů, kteří nás obletovali a štípali na procházce do oblíbeného kempu, kde jsme už byli vyhlášeni za věrné pojídače kyselin ve stavu utopenců a gothaje s octem a cibulí, zalito pivíčkem. Změnilo se to jednoho rána po prvním větším přívalovém dešti (ty ostatní nestáli za řeč). Stoupání potoka bylo k nezastavení až jsme upoutali tisk a v poledne, už po dešti, brodící děti poskytovali interwiev novinářům z Mladé Fronty. A tak se Svinětice staly slavnými a octli se na titulní straně celostátního denníku v jihočeském vydání.

Co zničilo krupobití, už nemohla zničit voda v zahrádkách a pokud nebyla v ložnicích, nikoho až tak netrápila. Přitekla - odteče. Z deštivé dovolené v Tatrách jsme se ale vrátili do parného domova a tak se kluci jeli ještě schladit do Alp, bohužel do ještě většího horka, s výsledkem hospitalizace staršího z našich kluků s pravděpodobným zánětem ledvin. Takže naštěstí nebyli přítomni druhé povodni z následnou evakuací. Lilo od večera, celou noc, celý den. V deset hodin nás upozorňovali hasiči, abychom se připravili na možnou evakuaci, Husinecká přehrada to nemusí vydržet, vlna by tu byla záhy. Pochopili jsme, že jde asi do tuhého, připravili doklady k ruce a chodili se dívat na stále větší potok, "služby" si střídali i po dvou hodinách v noci pořád za deště. Celá vesnice byla na nohách a z hrůzou pozorovala stoupající hladinu už vyšší než za minulé asistence tisku. Ve dvě hodiny jsem se šla vystřídat a už nám policie klepala na okno, pokud máme kam, ať radši odjedeme, když máme malé dítě, kdoví co se bude dít. Nevyspalá jsem sbalila čilou Aničku, sebe, Petr "evakuoval" kozu na půdu a jeli jsme do Českých Budějovic k babičce. Bohužel se Petr pro jistotu vrátil domů a tak jsme my dvě uvízli u babičky v neprůjezdné metropole. Oklikou se k nám dostal a jeli jsme zpátky. Škody žádné, voda opadala, nadávali jsme si, že jsme dělali zbytečnou paniku.

Ostražitosti není nikdy dost a matka příroda si asi lidstvo chce udržet bdělé. Proč by teda po třech dnech na úplně promáčenou zemi nemohlo pršet ještě další tři dny. Začalo v sobotu odpoledne, celou noc, celou neděli. Voda pořád nějakým zázrakem nevytekla z potoka. Před tím, než jsem šla o půlnoci spát, jsem se šla podívat a nic zvláštního se nedělo, jenom stále pršelo. Vynadala jsem si, že dělám paniku, unavená jsem v objetí Aničky usnula ani nevím jak a už mě budil Petr, že se valí velká voda. Uvědomila jsem si, že už je světlo, bylo půl šesté a venku byla vodou zalitá celá zahrada, ale tráva byla vidět. Rychle jsem se převlíkla, pohled ven - tráva nebyla. Pak už nevím, ale déle než deset minut to netrvalo. Plenky do tašky, bodíčko a tepláčky pro Aničku, láhev, mlíko, Anička, truhla se šatama na stůl, voda v kuchyni a na cestě do pokojíčku a ložnice, voda bublající z odpadů, splašené psy do kufru. V šest hodin jsme se byli v autě a valící se "řekou" z okolních kopců se nejistě jedoucím autem plížili na nejbližší kopeček. Petr se musel vrátit pro kozu, kuřátka perliček už se utopila, slepičky byli někde zalezené. Škoda, že to všechno netočila televize, třeba ta naše vaše nejmenovaná soukromá s neznámým majitelem. V půl sedmé se Petr, celý promočený, vrátil k autu, že nás dvě vezmou do Bavorova do školy hasiči. A teď ten pohled: matka s malým roztomilým blonďavoučkým dítětem v náručí, v pyžámku s bosýma nožičkama a bez čepičky, s taškou ze které kouká kojenecká láhev se s námahou brodí po kolena ve vodě v hustém dešti, dítě mrká, jak na něj prší, matka ho volnou rukou otírá a domlouvá se s hasičem, protože auto už je plné rozespalých dětí. I v této situaci jsem se musela smát, určite bychom byly s Aničkou zařazeni do znělky televizních novin. Detaily už nejsou důležité. Myslela jsem, že je to hrozné, ale když jsem sledovala další putování vody (a nechápavě kroutila nad tvrzením, že v Praze bude 20-ti maximálně 50-ti letá voda - na to co bude stačili prsty na rukách a pohled do Budějovic), vidím, že jsme nedopadli tak zle. Priority se okolnostmi razantně mění.

Hlavně bych chtěla poděkovat ještě jednou všem záchranářům, dobrovolným hasičům, vojákům, starostovi, jeho spolupracovníkům a všem neviditelným pomocníkům. Fungovali naprosto perfektně, varovali dostatečně včas, dodávali pitnou vodu, balíčky s jídlem, hadry, kbelíky, prací a čistící prostředky, plenky pro děti, hračky, deky, rukavice, čerpadla … Všechno naprosto dokonale. A my? Máme střechu nad hlavou, jsme zdraví, máme se rádi a máme překvapení.

Jistě uznáte, že v této situaci na nějaké sebepozorování není čas. Když jsem ve středu očistila koupelnu od nánosu bahna, zavadila jsem o sebe v zrcadle a řekla si, že by holka měla asi začít cvičit. Třicítka už za pár let a pak je to prý horší. Byla jsem zvyklá, k vzteku všech svých kamarádek, mít břicho jako kámen a samý sval, dokonce už i dva měsíce po prvním porodu a bez sebemenší námahy. Příroda byla ke mně milosrdná. Boční svaly byli ještě vidět, ale přímé už ztratili "kresbu". Pak jsem si uvědomila, že měsíčky už taky nebyli asi šest týdnů, ale připisovala jsem to kojení. Nebudu zdržovat, test se tvářil pozitivně, já také, Petr rovněž, jen Aničce je to zatím zjevně jedno. Vůbec se těhotně necítím, nic mě nebolí, zvedala jsem těžké věci, skákala po schodech. Doktor mě naštěstí vzal už hned v to další pondělí, ultrazvuk má v ordinaci a jsme v šestém týdnu + 5 dní. Už neskáču, nezvedám a pořád mi je krásně. O pocitech příště.