Dlouhé čekání na krátký porod

Miminkova hlavička je prý úplně sestouplá, hrdlo je měkké a zkrácené a já nevím co ještě, prostě mám počítat s tím, že se prcek může narodit ještě dnes v noci nebo za tři za čtyři dny, prostě brzy. Nevyděsilo mě to. Sebastián byl počat i přes to, že jsem Kryštofa kojila a nemenstruovala jsem, takže termín porodu bylo možné spočítat jenom podle velikosti miminka na ultrazvuku. A ten se s každým ultrazvukem měnil. Z původního sedmnáctého srpna na desátého a pak na třetího. Těšili jsme se tedy na druhého synka a nedělali jsme si hlavu s nějakými datumy. Když se týden nic nedělo, šla jsem znovu do poradny. A závěr mé doktorky byl stejný. Ať se prý objednám ještě na další pondělí, ale to už stejně nepřijdu, protože během pár dní musím porodit. Hlavička je sestouplá, hrdlo měkké…

Dohodli jsme se s Robertem, že budeme rodit v Brně - Bohunicích, nejraději do vody a přirozeně, bez oxytocinu a jiných urychlovačů, které vyšouply na svět našeho prvního syna v třebíčské porodnici tak rychle, že mu museli na sále dávat spoustu kyslíku, aby nebyl tak příšerně modrofialový a ještě půl dne ho pak drželi na vyhřívaném lůžku. Prý plakal a naříkal, než jsem si vynutila, aby mi ho přinesli. Pak už byl spokojený a jen kojil a kojil a kojil. Robert řekl, že budeme oběma dětem měřit stejným metrem a proto že musí on jako otec být opět u porodu, že by to jinak bylo nespravedlivé. A tak jsme se přestěhovali k babičce - protože kdo jiný by nám mohl pohlídat Kryštofa, až budeme rodit, než naše zlatá babička! Dva tři dny, než přijde porod, u ní pobudeme, potom odrodíme, Robert s Kryštofem aspoň nebudou doma sami až já a Sebastian budeme v porodnici a potom ve čtyřech pošupajdíme zpátky domů. Babička byla pro. Těch pár dní to vydrží a nějak se přizpůsobí. Naše babička není totiž babička na plný úvazek. Stará se o svoji mentálně a tělesně postiženou dceru, Robertovu sestru. Andrejce je dvacet tři, nemluví, nechodí, nenají se sama, nosí plínky. Babička o ni pečuje dvacet čtyři hodin denně celé ty roky. Mají svůj přesně zajetý denní režim a jen těžko a nerady ho mění. Ale když do domu vtrhne náš sedmnáctiměsíční raubíř, je po režimu a zaběhnutých rituálech. Přesto babička slíbila, že můžeme přijet. Budeme u ní přece jenom pár dní, hlavička je sestouplá, hrdlo měkké…

Babiččina zahrada je pro Kryštofa eldorádo. Obývák se světlým kobercem je nejlepší místo k jídlu. Šufle s Andrejčinými plenkami přímo vybízí k rabování. Květináč s palmou, to je džungle. Rádio se prcek naučil ovládat během pěti minut, nejvíc ho zaujal čudlík s nápisem volume. Dědova dílna? Hoho, Kryštof si to zamířil přímo k dlátům a pilkám. Psí bouda je ideální místo k vysypávání kyblíku s pískem. A kočičí mistička? Tam patří mrkev vyrvaná na záhonku. Prostě jsme mu nestačili. Zvládli jsme (my, čtyři dospělí) likvidovat škody, jinak to dítě bylo vždycky o krok před námi. Druhý den našeho pobytu se Kryštofovi podařilo počůrat a pokakat matraci na gauči v obýváku. Babička ji vyprala (velmi opatrně, aby se voda moc nevsákla a matrace aby dobře vyschla) a dala ji sušit na verandu. Nečekaně ale přišel přívalový déšť a deset centimetrů silný molitan nasákl vodou jak houba. Babička zuřila. A tak jsme vymysleli bojový plán. Utaháme Kryštofa celodenními výlety, Robert si zopakuje přírodní krásy v okolí svého rodiště a já si aspoň zvýším kondičku před porodem.

Po čtrnácti dnech výletů na okolní kopce jsem měla svaly na nohách jako Arnold Schwarzenegger. Robert zhubnul pět kilo. A Kryštofovi se zkrátila dobu spánku o hodinu (vstával ve tři čtvrtě na šest), zřejmě aby naše výlety mohly být ještě delší. A doktorka v poradně, kam jsem pravidelně dojížděla, mi pořád opakovala: "Vy každým dnem porodíte, hlavička je sestouplá, hrdlo měkké… ." Sebastiankovi se na svět prostě nechtělo.

Musím ještě dodat, že můj muž se od svých rodičů stěhoval dva dny po osmnáctých narozeninách. Nesnášeli se. Od té doby tam nikdy nebyl déle než týden vkuse. A my jsme načínali třetí týden a porod pořád nic. Až v neděli před povodněmi. Přišel ten nejhorší liják a mě se udělalo zle. Stahy jsem měla slabé po deseti minutách, ale nebylo mi valně. Když to tak bylo půl dne, rozhodli jsme se, že pojedeme. Uložili jsme prcka a v osm večer jsme vyjeli do toho nejhoršího deště směrem k Brnu. Normálně jedeme tuhle trasu čtyřicet minut. Ten den jsme jeli téměř dvě hodiny, nebylo vidět na krok, stěrače nestíhaly, kola se mohla změnit na plováky. Dojeli jsme do Bohunic, porodní asistentka mě vyšetřila, natočila monitor a řekla: "Hlavička je sestouplá, hrdlo měkké, ale tak to může být ještě dva tři dny. Jestli chcete, něco vám píchneme, aby se to rozběhlo." Nechtěla jsem. A věděla jsem, že mě za to všichni budou proklínat. Děda, který nesnáší návštěvy, babička, které jsme zničili gauč a zpřeházeli rituály, které budovala dvě desetiletí, Robert, který své rodiče snese jenom po telefonu a to tak maximálně jednou týdně. Ale přece kvůli pár dnům, které do porodu zbývají, nebudu miminko krmit chemií a nutit ho vykouknout ven dřív. Přece už proboha musím porodit spontánně! A tak jsme jeli zpátky tím lijákem.

Nakonec to přece jenom přišlo. Ve čtvrtek večer jsem usínala se zvláštním pocitem. O půl dvanácté v noci mě vzbudily stahy. Robert se vzbudil taky, ale nemohly za to moje kontrakce, nýbrž komár, který mu bzučel u ucha. Dvě hodiny jsme ho honili a stahy ustaly. Usnula jsem. V šest hodin mě vzbudil Kryštof svým neodbytným voláním "Kojo kojo, mama, kojo kojo!" Nakojila jsem ho a už když dvakrát cucnul, věděla jsme, že je zle. Tedy dobře, konečně to byly ty pravé stahy! Měla jsme z nich obrovskou radost. Nechtěla jsme ale vyvolávat paniku a hodinu jsme si to nechávala pro sebe. Pak jsme Robertovi řekla, že budeme muset jet. Nevěřil mi. Prý je to zase planý poplach. Další půl hodiny jsme ho přesvědčovala, ať si aspoň vyžehlí kalhoty, aby je měl nachystané, že skutečně pojedeme rodit. Vyjeli jsme o půl deváté a nikdo, ani babička, ani děda, ani Robert, nikdo mi nevěřil, že je to opravdu porod. A to už jsem nedokázala bolesti prodýchat bez křiku. Cestu autem si příliš nepamatuji. Chvíli před námi jel bagr, potom dva kombajny. Měla jsem příšernou chuť na pistáciovou Deli a věděla jsem, že už tu bolest dlouho nevydržím. Proklínala jsem všechny ty sladké řeči o tom, jak úžasný a mystický a všeobjímající a povznášející a éterický je porod. Porod hlavně bolí!

V Bohunicích jsme byli po půl desáté. Když mě viděla porodní asistentka na příjmu, na nic se neptala a že mě vyšetří. "Proboha, to je osm čísel otevřené, honem na sál tlačit!" Než jsem došla na sál, bylo to na devět a půl. Rodit do vody bylo zbytečné, navíc by ani nestihli napustit vanu. Vysvětlila jsme asistentce, že nechci, aby mi píchali žádné léky, pokud to nebude nezbytně nutné, že chci rodit přirozeně. Byla pro a zeptala se, jestli smí propíchnout vak s plodovou vodou. Překvapilo mě to, čekala jsem, že se rozzlobí, že jí kecám do práce. Nicméně jsme odmítla s tím, že to ještě necháme na miminku, že na to je ještě čas. Navrhla mi, že místo do vody bychom mohli rodit na porodnickém pytli. Bylo to úžasné. Robert seděl za mnou, já na vaku, opírala jsem se o něj a rukama se držela za jeho záda. Při tlačení se prcek zasekl a po třech silných stazích se neposunul ani o kousek. Vždycky popolezl ven a jakmile jsme přestala tlačit, zalezl zase zpátky dovnitř. "Teď bych vám měla píchnout oxytocin, mamko," řekla asistentka docela smutně, když změřila tep miminka. Měl 118. Dohodli jsme se, že zkusíme masírovat bradavky a jemně postrčit miminko ven z bříška a když se při dalším stahu zase neposune, píchne mi oxytocin. Nemusela. Robert mi masíroval bradavky, děloha začala reagovat okamžitě dalším stahem, potom zatlačil svrchu na břicho a já jsem začala tlačit. Asistentka pomáhala miminku zespodu a doktor, který se tam odněkud vzal, přihlížel, jestli to děláme správně. Sebastian vykoukl na svět a měl úplně černé vlásky plné mázku a na tváři připlácnutou ručičku, jakoby usilovně přemýšlel. Tak proto nemohl ven, ta ruka tam trošku překážela! Na další zatlačení vyklouzla ramínka a zadeček a celý náš synek byl na světě. Hned mi ho dali na břicho, byl krásný, růžový, upatlaný od krve a od mázku, na ramínkách úplně chlupatý a na hlavičce rohatý, jak nemohl ven. Sestřička ho jen utřela, žádné mytí pod vodou, zabalila do přikrývky a dala ho Robertovi do náruče. Ten si s ním popovídal a dal mi ho na kojení. A potom ho tři hodiny choval, protože já jsem usnula. Jenom z dálky jsme slyšela, jak mu říká, že ho doma čeká bezva brácha.