Blaničtí rytíři v každém z nás

Pravda trochu výjimečné se zdálo být, že se nám podařilo s Jakubem vymalovat byt a zároveň si dovést z prázdnin u babičky stejně vymalované puntíkaté berušky. Co bychom taky od dětských planých neštovic chtěli jiného. Koneckonců jednou to přijít muselo, tak proč ne zrovna v létě. I to by se dalo přejít bez mrknutí oka.

Co se však mému mateřskému oku nelíbilo vůbec byl pohled z našeho pražského okna. Místní potůček nesoucí název Botič, který se jindy sotva plazí svým "naddimenzovaným" korytem, který je cítit do daleka, protože jeho průtok předčí i kapající kohoutek u nás v koupelně, se změnil. Najednou jsme pod oknem neměli jen tak nějaký čůrek vody, ale pořádnou šedohnědou valící se řeku, která s každou hodinou stoupala. Úměrně tomu vzrůstala má nervozita a já bláhová zapnula televizi. To jsem asi neměla dělat, ale to už tak někdy bývá.

Pak bych to, co se odehrálo, shrnula do dvou vět. Sbalila jsem věci pro holky a pro nás s Jakubem a čekala jak na smilování, až přijde z práce. Byla jsem vnitřně přesvědčena, že není jiné východisko než prchnout z Prahy k mé mamince. Co na tom, že jsme se od ní právě vrátili.

Když přišel Jakub, díval se na naše sbalené tašky velmi přezíravě a opravdu se mu mé strachy zdály zbytečné. Musela jsem vyčkat. Pán tvorstva se nejdříve seznámil s fakty, probrouzdal, kde se co dalo na internetu, a pod malou tíhou vlastních argumentů, rezignoval. Cítila jsem, že pro příštích pár let má Jakub, proč si mě dobírat. Když jsme dojížděli do útočiště čtyřicet kilometrů vzdáleného Praze, má zelená tvář se rozjasnila.

Další dny jsem sice bránila v odchodech do práce Kubovi, házela lasem a snažila se jej přivázat za nohu ke stolu, ale to se nepovedlo. Jakub zůstal Praze věrný. Smích na jeho ústech přešel a dobírání si osoby mé se nekonalo.

To, co jsem si však prožila jen zprostředkovaně, mi však stačilo. Holky u babičky samozřejmě kvetly, ale já pořád viděla ta "cizí" dětská tělíčka na dekách ve velké tělocvičně bez svých vlastních plyšáků, bez svého dudlíku, bez svého zajetého rituálu usínání. Běhal mi mráz po zádech. Viděla jsem ty zvláštní pohledy lidí, kteří nejsou právě povodní postižení, a přesto nebo právě proto se cítí hrozně. Nikdo v tom městě, kterého se voda netkla, nikdo se netvářil letně rozpustile. Nikdo. Když jsem šla do obchodu pro pečivo, překvapily mě prázdné regály. "Pečeme pro Kralupy, víte?," zněla odpověď udiveným očím. Žádné z těch očí neprotestovali, všichni tak nějak vnitřně sklapli a přemýšleli.

Na českou povahu se hodně nanáší bláta. Mluví se o věčném stěžování si, lhostejnosti. O tom, že závist je naší rodnou sestrou. O nadávkách ve frontách na magistrále, o rabování v místech, kde voda brala všechno. V těchto dnech mi však při pohledech kamkoli utkvělo hlavně české- V nouzi poznáš přítele.

Není nutné si něco dokazovat neustále. Je zvláštní vyzdvihovat to špatné a dobré pomíjet jen jako samozřejmost. Je uklidňující tušit, že v nouzi tu jeden i druhý i desetitisící jsou. Je předvídavé si připustit, že dobrou myšlenku ještě nemusí ověnčit úspěch. I to se stává. Přesto, vždycky to bude o tom, co je v nás.

Měla jsem pocit, že blaničtí rytíři nejsou jen v jednom pražském mostě, kterému určitě v tom děsivém proudu vody, pomohli. Nepřijdou až bude nejhůře pomoci českému národu. Spíše mi, dnes víc než kdy jindy, dochází, že pramen té pověsti je v každém z nás. Každý má svého osobního blanického rytíře, který střeží to lepší v jeho já. Teď je ta doba, kdy se uvidí. Pokud se povede, vyjedou rytíři do boje a najdou si cestičku, kde a jak pomáhat.

Vypadá to, že zatím se jich probouzí čím dál víc.....

Čas ukáže, jak dobře to s námi myslí....

Jak dobře to s nimi myslíme my....