Podruhé těhotná II.

Zrovinka jsem začínala 11. týden, když jsem se vydala na krevní náběry. Sice mám z píchání hrůzu (typický zdravotník :o) ), ale přesto jsem se těšila. Doufala jsem, že už konečně dostanu do rukou těhotenskou knížku. Asi jsem tak trochu ovlivněná manželovým podnikáním, ve kterém platí (obzvlášť při styku s úřady), že na co člověk nemá v kapse papír s razítkem, to jako by ani neexistovalo...

Na odběry jsem se vydala - jak jinak - spolu s Verunkou. A byl to horor. Je příšerné, když z vás vysávají asi tak litr krve na všemožná i nemožná vyšetření a vy si nemůžete ani v klidu omdlít, protože vám na klíně sedí vaše malé děcko, které vše zvědavě sleduje... Takže tentokrát jsem, zcela výjimečně, náběry zvládla bez omdlévání, zvážila jsem se (nevím, jestli mi to budete věřit, ale mám navrch už dvě kila), vyžádala si zkumavku na moč, abych měla příště v čem přinést vzoreček (jak se mi hodila zkušenost z prvního těhotenství, sestra mi ji zapomněla dát a já bych musela doma lovit esteticky nezajímavé skleničky od přesnídávek, marmelád či něčeho obdobného)... a šly jsme domů. Žádná průkazka, nic... Prý až za dva týdny půjdu na sono, tak jí dostanu, už se zaznamenanými prvními výsledky.

Má velká naděje na „úřední papír“ byla zklamána. A to prosím jsem si ten den v mailových zprávách o bříšku přečetla, kolikže vyšetření už mám za sebou a jak se mi krásně těhotenská průkazka zaplňuje. Mimochodem, podle těchto zpráv mi byla vystavena někdy v šestém týdnu při potvrzení těhotenství... A já si jenom říkala: „Škoda, že Jirka z Rodiny není můj lékař, to už bych si dávno mohla pročítat, jak báječně mé těhotenství probíhá...“ Takhle musím ještě nekonečné dva týdny čekat. Pravda je, že i poprvé jsem ji dostala někdy kolem konce třetího měsíce, jenže tehdy jsem si ještě nebyla vědoma toho, jak velký je to „poklad“, a že se časem stane mým nejprohlíženějším čtivem :o)

Takže tohle byly špatné zprávy - píchání a žádná průkazka :o( A teď bych mohla přidat ještě ty dobré :o)

Jak jsem se posledně zmiňovala, že začínám zvracet, tak následovaly krušné dva, možná tři, týdny, kdy jsem prakticky ani neopouštěla WC. A kolikrát mě napadlo, jestli se ještě jedná o těhotenské zvracení anebo jestli jsem si už vypěstovala docela obyčejný „slintací reflex“ - jak vidím záchodovou mísu, musím všechno dostat ze sebe... Něco tak příšerného jsem poprvé nepoznala. Tehdy jsem zvracela pouze z hladu, takže jakmile jsem pocítila nevolnost, stačilo se najíst a byl klid. Teď jsem při hladu pocítila nevolnost, z pomyšlení na jídlo se mi udělalo zle a po jídle šlo všechno pryč. Mezitím co já nad mísou kolikrát ronila slzy, jak se mi žaludek snažil obrátit úplně naruby, tak manžel se na vše díval optimisticky - beztak by časem v té míse stejně všechno skončilo, horem nebo dolem, nechat si to nemůžu... A Verunka díky tomu objevila novou hru. Do pusinky si nalije čajík, skloní se nad nočník a všechno do něj vyplivne. A já byla bezradná a nevěděla, jestli jí mám nadávat, že tohle se teda s čajíčkem nedělá, anebo ji pochválit, jak všechno krásně plive do nočníčku a neznečišťuje celé okolí. Naštěstí zrovna tak jako zvracení přešlo mne, tak blinkací hra přestala bavit Verunku.

Teď už je mi zle pouze při jízdě autem nebo MHD, což spraví láhev chlazené koly, kterou si vždy s sebou nosím a po troškách usrkávám, nebo pytlíček něčeho sladkého, co průběžně ujídám. A tím se dostávám k jídlu - poprvé jsem byla jak kyselina, něco jsem do sebe cpala od rána do noci, a přes noc jsem se budila aspoň na přeslazený čaj nebo sklenici mléka. Teď nic. Už chápu všechny ty řeči, které jsem si poprvé vyslechla: že musím krotit své chutě a ne stláskat všechno, co vidím, a vůbec jíst se má zdravě. Ano, teď je to opravdu jednoduché a není problém se radami řídit. Poprvé vše bylo absolutně jinak, měla stále hlad, HLAD, HLÁÁÁD, a když jsem polevila v přísunu jídla (nebo najela na stravu nízkokalorickou), hned se mi (se všemi důsledkami) zvedal žaludek.

A jako mě přešlo zvracení, tak mě přešla i únava. Sice i tady bylo období, kdy jsme si s Verunkou hrály na „hají“ - já ležela v poloze skrčence v její postýlce nebo v domečku a jí se moc líbilo, tak krásně si spolu hrajeme. Spát, to se teda nedalo. Ale zato když jsem chtěla vstát a jít něco dělat, hned mi Verča rozkazovala: „Hají, hají!“ No, neposlechněte výzvy nevinného dítěte :o) Teď už se cítím tak dobře, že jsem si začala na i-netu vyhledávat různá těhotenská cvičení a zjišťovat, jaké jsou kde ceny a zda můžu chodit cvičit i s dítětem. Dva kurzy už jsem si vyhlédla, tak se těším, až si je půjdu vyzkoušet. Kurzy z prvního těhotenství sice nebyly nejhorší, ale nějak mě už nelákají. Vlastně i tehdy jsem je brala hlavně proto, že se mi nepodařilo sehnat nic, co by odpovídalo mým představám. Teď už jsem o těhotenství zkušenější a hledám nejenom ve specializovaných těhotenských agenturách, ale i tam, kde by mě to dřív nenapadlo - třeba v mateřských centrech. Nechci totiž chodit na klasické těhotenské cvičení, které mi ponejvíc připomínalo rozcvičku na základní škole. Ráda bych trochu změny - cvičení na míčích, aerobik, gravidjóga... Ale o cvičení napíšu až někdy příště. Až si ho vyzkouším na vlastí kůži.