Co říkají experimentu miminko studenti?
...to miminko prostě je. Není to, jakože když člověk chce, ale prostě miminko je pořád. Člověk se nemůže chovat úplně jako normálně, to je to jediný, co mi to přineslo, že jsem to vnímala jako velikou obtíž.
Já jsme zjistila, že to není žádná pohádka, že je to docela obtížný, a že člověk tomu musí věnovat nějakej ten čas a musí rozhodně chtít to miminko.
To miminko prostě je. Není to, jakože když člověk chce, ale prostě miminko je pořád. Člověk se nemůže chovat úplně jako normálně, to je to jediný, co mi to přineslo, že jsem to vnímala jako velikou obtíž.
Byla to sranda, ale taky možná nějaká odpovědnost nebo něco takovýho, o tom to taky trochu bylo.
Ono to bylo docela příjemný, že měl člověk takovýho jako svýho miláčka. A že až to bude v reálu, tak že to bude něco hezkýho, já jsem si to docela dokázala představit.
Někteří lidi to brali vážně, že když jeli třeba tramvají domů, tak ho drželi zabalený do deky a tak, a někdo to zase šupnul do igelitky spíš se za něj styděli před těma ostatníma.
Já jsem zpočátku ho taky dal do igelitky, ale pak jsem si to rozmyslel a už jsem to bral docela vážně, snažil jsme se a docela se mi to líbilo.
Já si myslím, že to byl docela dobrej projekt, že jsme si vyzkoušeli vlastně, jaký to je, ale bylo trošku hloupý, že když jsme cestovali domů v tramvaji, že se na nás lidé dívali tak trochu divně.
Když ten projekt končil, tak jsem byl trochu rád, že už mu každý dvě hodiny nemusím dávat flaštičku, že nemusím přebalovat, ale jinak jsem poznal, že být matkou není úplně legrace.
Nebýt rodičů, tak bych si z toho asi moc neodnesla. Oni mě upozorňovali, ať ho nakrmím, svlíknu, když přijdu domů, a to mě úplně vytáčelo.
Mě to docela bavilo, člověk si to vyzkouší, ale ke konci si fakt řekne, že to není lehký.
No tak hlavně to byla sranda, že jo.
Bylo to moc hezký, já myslím, že nás to všechny moc bavilo.
No jo, ale kluci s tím strašně špatně zacházeli, já si myslím, že ve dvanácti nebo ve třinácti letech k tomu člověk vůbec není zralej, k tomu, aby měl nějaký miminko, takže nevím, jestli to byla dobrá zkušenost.
My jsme měli i hodiny, kdy nám osvětlovali, prostě problematiku dítěte, kdy a jak krmit, jak vstávat, připravili nás na to, že když někdo bude mít dítě, že ... bude chodit spát ve dvanáct a vstávat v pět s dítětem.
Bylo to hodně těžký, protože prostě celých těch sedm dní chodit s tím dítětem, který vážilo tak 2 až 3 kila, v podstatě do školy, a potom, když má někdo nějaký další aktivity, a večer přijít, a teď ho převlíkat, krmit a takový věci.
Já si myslím, že to byla docela zábava. Nejhorší bylo, jak čelit pohledům v tramvaji.
Po tom, co jedna paní málem omdlela v metru kvůli tomu, že mýmu miminku upadla hlava, tak od tý doby už jsem ho opravdu nosila v igelitce, abych zase nepřivedla další lidi do blázince.
Bylo to docela těžký. Ono má jít spát až v deset hodin, to byl limit, kdy jsme ho mohli dát spát a jít si lehnout. Z toho jsme byla občas unavená, že jsem chtěla jít spát dřív a nemohla, nebo vstávat v sedm i o víkendu.
Já osobně teda těch prvních pět dní mě to bavilo, legrace, ale poslední dva dny už mě to dítě nudilo. Takže teď si mysím, že budu víc připravenej naplánovat to dítě, protože aby mě začalo třeba po půl roce nudit, no prostě, až budu víc připravenej, zaměstnání a takový věci.
Že to naučí trošku člověka o něco se starat, i určitý zodpovědnosti. Vlastně i odvahy, protože v těch dopravních prostředcích je to hrůza.
Ten dvanáctiletej člověk určitou představu má, jaký je to starat se o dítě, ale takhle si to trochu zažije na vlastní kůži, to je něco jinýho.
Taky když se musí každý tři hodiny krmit, tak to člověka taky moc nebaví, furt je tahat, mít je na očích, zase vždycky něco přerušit a začít krmit...
Bylo to docela příjemný. Určitě se potom budu těšit, až budu mít jednou svoje vlastní.
V její náručí