Talentům je potřeba pomoci

Chápou problémy kolem sebe v širších souvislostech a jsou velmi citlivé. Z toho pro ně někdy plynou potíže se vztahy k učitelům nebo ke spolužákům.

Pavel už jako dítě stále něco vynalézal. Nikdy si nehrál jenom s jedinou hračkou, zajímaly ho celky. Na 1. stupni základní školy byl psycholožkou zhodnocen jako dítě myslící systémově na gymnaziální úrovni. Ve škole ho ale doprovázely stížnosti, že je nesoustředěný a výklad učitele si doprovází malůvkami. Jen obtížně si hledal kamarády, kteří by si s ním chtěli povídat o počítačích a vynálezech, a přestože měl vždy fyziku rád, v okamžiku, kdy se musel začít přizpůsobovat tempu studia svých spolužáků, jeho zájem o tento obor značně ochladl.

Modelový příběh, který bychom mohli sledovat téměř v každé třídě základních a středních škol. Nepozorné a neuspokojené nadané děti, které se necítí dobře ani ve škole během vyučování, ani v kolektivu svých spolužáků, protože by se chtěly věnovat svému oblíbenému předmětu. Nenacházejí však ve svém okolí dostatečnou podporu a pochopení.

Některé mýty o nadaných dětech Nadaným není třeba pomáhat, pomůžou si sami. Nadaní nemají žádné problémy. Jsou úspěšní ve studiu i v praktickém životě, mají výborný prospěch nebo dosahují výborných výsledků v soutěžích. Jsou u učitelů a vrstevníků oblíbení. Jsou sociálně nepřizpůsobiví. Potřebují dávat najevo, že jsou lepší, jejich podporou se jejich pocit elitářství ještě prohloubí. Nadaní pocházejí pouze ze střední a vyšší vrstvy, z lepších rodin, jsou to běloši. Nadané děti jsou výtvorem ambiciózních rodičů. Neměly by se jim udělovat žádné výjimky, měly by se učit totéž, týmž způsobem a ve stejném tempu jako ostatní děti. Potřebují se nejdřív naučit poslouchat. V běžné třídě mají nejlepší možnost socializace, to také nejvíce potřebují.

Mezi nadané děti už dávno nejsou počítáni pouze vzorní jedničkáři, se kterými nejsou žádné potíže a kteří se svými učiteli beze zbytku spolupracují. Rovněž neplatí pravidlo, že by nadané děti byly úspěšné ve všech předmětech stejně nebo že by nutně musely být oblíbené a obdivované svými spolužáky. Formy nadání jsou velice různorodé a s nadanými dětmi se můžeme setkat na všech stupních vzdělávání. Přestože se mluví o 2–3% výskytu nadaných v dětské populaci, odborníci zabývající se dlouhodobě výzkumem a rozvojem nadání uvádějí, že až kolem 20–25 % dětí by dokázalo vyniknout v některé oblasti lidské činnosti, pokud by k tomu mělo dostatečné podmínky. Závěr není povzbudivý – velká část lidských talentů zůstává z různých důvodů nerozpoznána nebo zanedbána a společnost o ně přichází.

Kdy se nadání projevuje

Nadání může být podle psycholožky Evy Vondrákové u každého dítěte velice individuální. Některé děti mohou být nadané všestranně a jejich nadání se může týkat několika oblastí lidské činnosti zároveň. „Dítě může mít například mimořádné intelektuální, umělecké, tvůrčí, pohybové nebo sociální dovednosti,“ uvádí. „Jeho nadání se ale může týkat také pouze jedné nebo dvou oblastí a v ostatních může být průměrné až podprůměrné.“

Nelze zatím jednoznačně říci, které typy nadání spolu vzájemně souvisí. Podle amerických výzkumů na John Hopkins University je například velmi pravděpodobné, že hudební nadání podporuje i nadání v oblasti ĺ

ć matematiky a rozvíjení hudebních schopností podporuje i rozvoj matematických schopností. Oba dva typy schopností vyžadují přesný úsudek a schopnost vytvořit vnitřní myšlenkový prostor pro sestavení hudebních nebo matematických operací. „Některé typy nadání jsou patrné velmi brzy, pokud má dítě příležitost se projevit,“ říká Eva Vondráková.

Snadno a brzy se dá poznat například hudební nadání. Dítě má zpravidla možnost v běžném životě od velmi raného věku sledovat a napodobovat různé zvuky nebo rytmy. Může dobře zpívat, ale aby mohlo své hudební nadání bez potíží rozvíjet, potřebuje i hudební nástroj a dobrého učitele. I ostatní typy nadání jsou odkázány na podněty, které dítěti zprostředkují rodiče nebo vychovatelé. „Různě nadané děti se rodí různě nadaným rodičům. Pokud se stane, že se nadané dítě narodí průměrným rodičům, nemusí se mu dostat podnětů, které k rozvoji svého nadání potřebuje, a jeho nadání se tak nemusí nikdy projevit,“ upozorňuje Eva Vondráková. „V některých případech se nadání pozná obtížněji. Například u výtvarného nadání hodně záleží na způsobu, podle kterého okolí výkony dítěte posuzuje.“

U většiny dětí je možné nadání pozorovat už v raném věku. Obvykle jsou totiž napřed v rozvoji takzvaných symbolických funkcí. Nadané děti zpravidla dříve mluví, čtou, píší nebo počítají. Často jsou intelektuálně, sociálně i psychicky zralejší a jsou schopné obstát i v kolektivu starších dětí. Některé západoevropské či americké základní školy proto speciálně školí své pracovníky, aby byli schopni u dětí rozeznat zájem o čtení, matematické schopnosti nebo neobvyklý objem vědomostí již v mateřské škole a už od prvních ročníků jim poskytli individuální vzdělávací program v oborech, v nichž jsou nadané. Kvůli velké různorodosti nadání i osobnostních typů nadaných dětí to ale není jednoduché.

Silné osobnosti

Většina nadaných a talentovaných jedinců jsou totiž velmi silné osobnosti, což může být přednost, ale i nevýhoda. Převažuje u nich výrazná motivace, zvídavost a cílevědomost v oboru, který je zajímá. Ne vždy se však jejich zájem kryje se školními požadavky, a někteří učitelé tak jejich nadání odkrývají jen zcela náhodně. Protože jsou talentované děti ve svém oboru i v běžných situacích schopny vytvářet originální myšlenky a podávat výjimečné výkony, bývají často nonkonformní a patří mezi rebely a vůdce nespokojenců. Díky výchově se někteří z nich podřídí příkazům, se kterými vnitřně nesouhlasí, jakmile je to ale jen trochu možné, volí svůj vlastní program chování.

Co si myslí nadaní V Praze existuje gymnázium pro nadané děti. Jak vidí svou školu její studenti? Kryštof: Oceňuji tady to, že nás nikdo do ničeho netlačí a že si můžeme s učiteli tykat. Nejvíc mi tady vadí, že se tu učitelé a ředitelé střídají jako slipy. Za minulý rok jsme zničili tři učitele, když se nám nelíbí, prostě je zničíme. Michal: Souhlasím s tím, že se učitelé trochu moc střídají. Myslím, že si někteří studenti trochu moc věří a myslí si, že když jsou inteligentní, mohou být drzí a chovat se, jak chtějí. Výhoda je, že máme individuálnější přístup než na normální škole. Dominik: Jsem rád, že se tu člověk může učit to, co je pro něj opravdu důležité, a ostatní věci nemusí umět tak výrazně, může se už částečně specializovat. Tomáš: Je známé, že tahle škola je tolerantní vůči lidem, kteří jsou nějak znevýhodnění. Je dobré to, že nás to připravuje na vysokou školu. Nemusíme si třeba vůbec psát poznámky, na hodině nemusíme vůbec nic dělat, ale když se potom píše test, nikdo se nás na nic neptá. To nás připravuje na život. Karolína: Podle mě je tady dobré, že si s učiteli tykáme, protože je to takové kamarádštější. Taky se mi líbí, že je nás tady málo a že se všichni navzájem známe. Nic tu nepostrádám. Anna: Asi nejvíc se mi tu líbí přístup učitelů k žákům, dávají nám možnost říct, co se nám na jejich hodinách nelíbí a jak bychom to chtěli změnit. Řekla bych, že se mi tu líbí všechno.

Jedním z mýtů o nadaných dětech je podle Evy Vondrákové všeobecné tvrzení, že všechny nadané děti jsou problémové a sociálně nepřizpůsobivé. „Je pravda, že existuje určitá závislost mezi úrovní nadání a problematickým chováním,“ říká. „Platí to zejména u chlapců, kteří jsou daleko méně ochotni se podrobit autoritě a častěji vstupují s učiteli do konfliktu. Holčičky se daleko více snaží zalíbit učitelkám a přizpůsobit se, spíše než by riskovaly konflikt s autoritou. Zůstává jim to potom celý život. Znám řadu nadaných, inteligentních a vzdělaných žen, které jejich manželé nebo spolupracovníci neustále shazují, což u nich vede ke ztrátě sebevědomí a k depresi.“

Konflikt s autoritou ale u nadaných dětí není obrácen proti autoritě jako takové. Většinou je podobná kritika namířena na autoritářský přístup učitele a na neautentičnost jeho postojů, které nadané děti rychleji odhalí. „Děti si obecně nejvíce na učiteli váží, pokud dokáže uznat svou chybu,“ míní psycholožka Hana Boháčková, která se zabývá osobnostním rozvojem a výcvikem komunikačních dovedností učitelů v projektu Dokážu to. „Někteří učitelé si myslí, že uznáním své chyby svoji autoritu sníží, ale ono je to naopak. Pokud učitel vystupuje z pozice moci, často se z rozhovoru stává boj, a protože učitel má moc garantovanou institucí, většinou ho vyhraje. Tím se ale ztrácí důvěra žáka v jejich vzájemný vztah a tomu by se měl učitel i v konfliktu vyhnout. Pokud v takovém případě učitel bez ohledu na vztah prosazuje svoji moc, narazí. Nadané děti budou dále zlobit a vzdorovat a ty úzkostné se budou bát chodit do školy. Přitom sami učitelé nám na seminářích projektu říkají, že jejich cílem je, aby mohli učit s radostí a děti aby chodily do školy beze strachu. Děti často vnímají učitele jako vzor, a pokud je on sám určitou osobností, není o autoritě vůbec potřeba mluvit.“

Potíže s vrstevníky

Nadané děti se nedostávají pouze do konfliktů s autoritou, ale i se svými vrstevníky. Obvykle totiž chápou širší souvislosti a o problémech, které je obklopují, uvažují odlišným způsobem než jejich vrstevníci. V řadě případů mohou vnímat okolí jako rušivé, uzavírat se do svého vlastního světa a mít pocit, že jim okolí nerozumí a pro jejich odlišnost je nepřijímá. Intelektuálně nadaní jedinci často svou odlišnost od vrstevníků díky své citlivosti velmi silně vnímají, což je nejobtížnější právě v období školní docházky během dospívání. Mají pocit, že se k nim jejich vrstevníci kvůli jejich nadání chovají jinak, a vnímají proto své nadání spíše jako sociální handicap. Proto se také v některých případech snaží své nadání skrýt nebo neprojevovat, aby je okolí lépe přijímalo. Úmyslně dosahují horších výsledků, než by byli schopni dosáhnout, nereagují na podněty z oblasti, která by je za jiných okolností mimo školní kolektiv zajímala.

Výzkumy ukazují, že svou výjimečnost snášejí obtížněji dívky než chlapci a spíše jedinci s verbálním než matematickým nadáním. Úspěšní studenti často uvádějí, že je jejich okolí často vnímá jako perfekcionisty a kariéristy, kteří se úmyslně vydělují z kolektivu. Při výzkumu amerického Institute of Academically Talented se přitom ukázalo, že perfekcionismus je mezi nadanými zastoupený zhruba ve stejné míře jako v běžné populaci. 42 % nadaných studentů se projevovalo zdravě perfekcionisticky, 33 % nevykazovalo žádné výrazné perfekcionistické projevy a pouze 25 % z celé skupiny vykazovalo dysfunkčně perfekcionistické sklony. Při hlubší analýze se ukázalo, že zdravě perfekcionistické postoje měli ti studenti, jejichž rodiče zdůrazňovali význam vzdělávání pro vlastní radost ze vzdělání, naopak rodiče dysfunkčně perfekcionistických nadaných studentů zdůrazňovali vzdělání jako prostředek k získání peněz a budování kariéry.

I v případech, kdy je nadané dítě v kolektivu vrstevníků osamoceno, může mu pomoci osoba učitele. „Učitelé by měli ve třídě podporovat spolupráci,“ tvrdí Hana Boháčková, „aby nadaní dokázali komunikovat s průměrnými a průměrní se necítili nadanými ohroženi. O spolupráci mohou učitelé s žáky diskutovat a neformálně ji ĺ ć podporovat vzájemnými zážitky při různých nesoutěživých aktivitách, jak to již řada z nich dělá.“

Jak vzdělávat nadané

Pro rozvoj nadání dětí je klíčová jejich výchova v rodině. Podle zahraničních výzkumů dokáží rodiče, kteří se svým dětem věnují, odhadnout jejich schopnosti až v 90 % případů správně. „U učitelů je toto procento mnohem menší a výrazně se zvyšuje se stoupající informovaností o projevech a potřebách nadaných dětí,“ říká Eva Vondráková. „Důležité je, aby dítě mělo možnost už od počátku svého života dostávat takové množství podnětů, které k rozvoji svého nadání potřebuje. Laická veřejnost se často domnívá, že každé nadané úspěšné dítě je pod tlakem příliš ambiciózních rodičů. Většinou je problém úplně opačný. Dítě se dožaduje přísunu informací a vzdělávacích možností, ty mu jsou ale odpírány.“

Dostatečné množství podnětů k rozvoji nadání může dítěti zprostředkovat i škola s fungujícím programem pro nadané děti a zejména s učiteli s dobrým vychovatelským talentem. „Nejsem zastáncem toho, aby se z nadaných dětí tvořily zvláštní skupiny ve speciálních školách nebo třídách a aby byly takhle vyřazovány z přirozeného kolektivu,“ říká Hana Boháčková. „Nadání ještě neznamená úspěšnost v životě a mnozí nadaní jedinci mají s mezilidskými vztahy v životě potíže. Je pravda, že se nadané dítě může mezi ostatními žáky nudit. Pokud ale učitel není rigidní, pracuje na své osobnosti a vzdělává se, může s dítětem polemizovat, může do diskuse zapojit i ostatní děti nebo řešením problému pověřit přímo nadané dítě.“

Jiným řešením pro rozvoj nadaných dětí je systém volitelných předmětů, který by obohacoval probírané učivo a seskupoval žáky podle jejich schopností, nebo možnost studovat určitý předmět na vyšší a náročnější úrovni. „Poměrně snadné, ale vhodné jen v některých případech, je v našich podmínkách urychlení vzdělávacího procesu,“ říká Eva Vondráková. „Dítě buď nastoupí dříve do školy, anebo přeskočí některý z ročníků. Čím je ale dítě nadanější a vyhraněnější, tím je i odlišnější od jinak zaměřených nadaných dětí. Pokud je dítě v určitém oboru o několik let napřed, může se stát, že mu škola nebude schopna zajistit uspokojivou úroveň vzdělání. I nadané dítě potřebuje být ve skupině, kde jsou pokročilejší, než je ono samo, aby se mělo k čemu dopracovávat. Potřebuje podobně zaměřené vrstevníky, učitel sám mu dlouho stačit nebude. V takovém případě je dobré dítěti vytvořit individuální vzdělávací plán a domluvit se například s jinou institucí, která by mohla dítěti pomoci rozvíjet jeho schopnosti. Podobné programy už v zahraničí existují. Nadané děti ze základních a středních škol se díky nim mohou podílet přímo na vědeckých výzkumech.“

Česko však zůstává podle Evy Vondrákové zatím stále ještě pozadu jak v nabídce programů pro nadané děti, tak i ve vzdělávání pedagogů, kteří by se měli naučit nadání dětí rozeznat a umožnit jim ho rozvinout. S podobnými nedostatky ovšem před časem zápasily i mnohé rozvinuté země. Ty dnes nabízejí rozvojové programy, poradenství i vzdělávání pedagogů a psychologů pro práci s nadanými.