Naše nejkrásnější Vánoce

Mám opravdu idylické vzpomínky na všechny Vánoce, které jsem prožívala jako holka.

Hlavně nás vždycky bylo hodně: na Štědrý večer naši, dva bráchové, dvě babičky a dva dědové, pětadavacátého přijížděla tatínkova sestra s rodinou a na Štěpána zase maminčini sourozenci se spoustou našich bratranců a sestřenic. Byl to takový veselý mumraj. Ke konci dne si každý sice stěžoval, že zase jedl víc než měl, ale bylo vidět, že zkrátka patříme k sobě, že se zase vyřešila nejedna politická či filosofická debata a že to zase brzo zopakujeme. K Vánocům taky patřilo spousta tradic, třeba ty sváteční talíře s tmavozeleným a zlatým okrajem, které se dávaly na stůl jen jednou za rok, debaty o tom, které z našich ozdob jsou kýče a které naopak smějí na stromek, půlnoční v Klokotech, zpívání koled (teď zpětně vidím, že naší museli mít spoustu trpělivosti s naším klavírním doprovodem), přísný zákaz prskavek (od toho roku, kdy jedna z nich skončila na novém koberci).... Zkrátka jsem si neuměla představit, že to bude taky někdy jinak, ani jsem o tom vlastně nepřemýšlela.

Před devíti lety jsem byla čerstvě zasnoubená a plánovali jsme na léto svatbu. A když jsme ten rok odcházeli od štědrovečerního stolu ke stromku, tak mi to najednou došlo: "Vždyť tohle jsou moje poslední Vánoce doma!!" Maminka prohodila něco v tom smyslu, že do Hradce je to kousek, a že to můžeme střídat - jeden rok tam a druhý tady. Měla pravdu vlastně jen z poloviny. Ten následující rok jsme opravdu slavili Štědrý den v Hradci s hradeckými rodiči, jen pak jsme to už nestihli prostřídat s našima. Druhý rok jsme byli 6000 km daleko a na cestu do Čech nebylo ani pomyšlení hlavně z jednoho důvodů - byla jsem v devátém měsíci, skoro bych mohla říci v desátém, protože jsem už pár dní přenášela....

První Vánoce o samotě se nám neplánovaly snadno, nějak jsme si to neuměli pořádně představit. Počítali jsme s tím, že pod stromeček si dáme miminko, ani jsme jiné dárky nepotřebovali. Dokonce jsme porušili veškerá rodinná pravidla a ozdobili jsme stromek o celý týden dřív, "aby byl Honzík zvědavý a chtěl ven", jak říkal Pavel.

Stromeček jsme tedy měli, ale miminku se na svět nechtělo, a bylo najednou těžké představit si Vánoce jen ve dvou. Tak jsme začali plánovat, jak se celý ten den zaměstnáme, aby žádné stýskání a nebo obavy neměly šanci. Zkrátka se kolem poledne pojedeme podívat do katedrály, jak je krásně vyzdobená, pak si uděláme kapra a po večeři se do katedrály vrátíme na koncert a na půlnoční.

Kolem poledne se přihlásily první kontrace. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli to jsou ty pravé, a tak jsem si to nechala pro sebe. Až pak odpoledne v té krásné vyzdobené katedrále jsem pošeptala Pavlovi, že se sem na půlnoční už nevrátíme. Nakonec jsme nestihli ani tu štědrovečerní večeři, Pavel se potřeboval zastavit "na skok" v laboratoři. Dneska mi to už je jasné, co znamená pro mého muže "jen na skok" a "na hodinku" pokud se jedna o laboratoř, a co znamená "na minutu", když se jedna o koupelnu... Tenkrát jsem byla ještě optimista. Takže jsem rázovala po laboratoři sem a tam a počítala na hodinkách, po kolika minutách se Honza hlásí. Pavel vždycky jen vzhlédl od pipetování a zeptal se: "Ještě to vydržíš?" Já jsem jen pokrčila ramenama (co já tenkrát věděla o porodu?). Můj muž není cynik, byl možná ještě víc nervóznější než já, ale oba jsme se shodli na tom, že nemá cenu jezdit do nemocnice moc brzo, a že něčím se ten čas čekání vyplnit musí.

Takže nakonec jsme doma stihli jen popadnout připravenou tašku a jeli jsme. A já si začala najednou hrozně moc přát, abychom to s Honzou stihli ještě před půlnocí, abychom měli opravdu vánoční miminko. Nestalo se tak - Honzík se narodil hodinu po půlnoci. V tu chvíli mi to bylo ale jedno, měla jsem myšlenky úplně někde jinde. Slyšela jsem tolik historek o porodech, že jsem byla připravena úplně na všechno. Kromě jednoho - nikdo mi neřekl, jak to bude hezké!! Sestřička se o nás tak starala, že by to vlastní maminka nemohla udělat lépe, a když se střídala směna, tak nám prozradila, že ta co přijde po ní, je přímo anděl. A fakt byla. Měli jsme s Pavlem pocit, že z našeho miminka mají všichni velikou radost společně s námi, a když by člověk neviděl na pláštích jmenovky s tituly, tak by mohl propadnout dojmu, že Honzík byl první novorozenec, kterého ve svém životě viděli (a když ne první, tak určitě nejkrásnější...).

Honzík se narodil do přítmí a do ticha, neplakal, ležel mi na břiše a Pavel nám odstříhával pupeční šňůru. A já byla opita štěstím. Tenhle výraz se používá v dívčích románech a myslela jsem si, že patří snad jen do těch románů. Teď ale vím, že je to výraz, který nejlépe vystihuje ty následující dvě hodiny, kdy jsme zůstali sami, poprvé tři, poprvé skutečná rodina. Dívali jsme se s Pavlem na sebe a na Honzíka a ani jsme nepotřebovali mluvit. Rodila jsem potom ještě dvakrát, ale ten první porod považuju za nejkrásnější. Pochopitelně jsem vítala naše druhé a třetí miminko na svět se stejnou radostí, ale bylo to trochu jiné. Už jsem zkrátka věděla, jaké to je, a těšila se na to. Poprvé ta obrovská radost přišla jako nádherné a nečekaně překvapení. Snad mi to Matýsek s Terezkou prominou....

K ránu jsem se prospala už na pokoji a teprve pak mi začalo docházet, že jsme to vlastně stihli! Já měla v hlavě stále české Vánoce, které se slaví dvacátého čtvrtého, a vůbec jsme si neuvědomila, že v Americe se slaví právě ráno dvacátého pátého!! Honzík dostával jednu návštěvu za druhou, všichni nám blahopřáli k vánočnímu miminku. A protože jsme měli první mimino narozené po půlnoci, dokonce jsme od nemocnice dostali i parádní punčochu. Právě tu punčochu, do které Santa Claus tradičně naděluje. Sestřičky Honzíka do punčochy celého zastrčily, jen hlavička mu koukala, a tak se fotografoval.

Takže následující rok jsme si už nedělali starosti s tím, že se budeme o Vánocích nudit. Přicházíme na to, že když si člověk nedává pozor, tak naopak vánoční svátky mohou být pěkně hektické. Česká vánočka, ryba a bramborový salát na Štědrý večer, dárky druhý den ráno, pak americký krocan "se vším všudy" a večer pak ještě slavíme Honzíkovy narozeniny. Letos budeme dávat na dort už sedm svíček.

A já si teď uvědomuju, že kruh se pomalu uzavírá. Snažíme se pro naše děti chystat Vánoce podle těch nejkrásnějších vzpomínek, které jsme si oba přinesli, a přidáváme k tomu nové tradice. Třeba tu, že každoročně cestujeme na stromečkovou farmu společně vybrat a uříznout ten "nejkrásnější" stromeček a že na Štědrý den ráno objíždíme nejbližší přátelé s balíčky českého vánočního cukroví (zkrátka není nad vanilkové rohlíčky!). K českým koledám přidáváme anglické, loni to na celé čáře vyhrálo "The Twelve Days of Christmas " (tu děti vydržely zpívat celý rok), letos má velikou naději na úspěch " Thé Little Drummer Boy". A naše děti si ukládají do paměti svoje zážitky, aby až jeden rok řeknou: "To jsou asi moje poslední Vánoce doma", měly v záloze něco, na co budou rády vzpomínat, a z čeho začnou vytvářet vzpomínky pro naše vnoučata.

A já kdykoliv si zpívám Narodil se Kristus Pan, nezapomenu na to, že u nás doma máme o jeden důvod víc zpívat s radostí poslední verš "nám, nám narodil se".

A ještě něco. Ráda bych popřála vám všem krásné Vánoce, ať už je slavíte jakkoliv, ať mají jakoukoliv podobu. Vždyť každá rodina je jedinečná tím, kdo ji tvoří, nic se nedá opakovat nebo napodobit.

Já sama jsem Rodinu objevila poměrně nedávno (letos na jaře), takže jsem tu úplný nováček. Většinu příběhů Káčy Skokanově a Schovánky a spousty dalších jsem si četla už jako historii. Za ten necelý rok jsem ale toho o nás docela hodně prozradila. A dělala jsem to ráda. Internetové noviny mají obrovskou výhodu proti těm tištěným na papíře. V klasických novinách se objeví názor čtenáře se značným zpožděním (pokud je vůbec opublikován). Na internetu je komentář záležitostí několika minut. Uvědomila jsem si to hlavně den po 11.září, když jsem o půlnoci posílala Jirkovi článek Jsem jenom máma ... s dovětkem, že si nejsem jistá, jestli to někoho v Čechách bude vůbec zajímat. Brečela jsem tu noc nad tím, jak je to se světem špatné. A druhý den ráno jsme si přečetla takovou záplavu komentářů, které mě ujistily v tom, že se světem to nemůže být tak špatné, když někomu záleží na životě úplně cizího člověka. Jakmile se tu v některém diskuzním klubu objeví dotaz nebo prosba o radu, v nejbližších dnech přijde řada odpovědí, třeba i protichůdných, ale budou tam. Někdo si zkrátka dá tu práci napsat pár řádek. Můžeme teď začít rozebírat izraelsko-palestinský konflikt, můžeme se pustit do debat o ekologických katastrofách, o týraných dětech, o čemkoliv. Naše názory nebudou jednotné, ale budou výrazem toho, že dokud tyto problémy někoho zajímají, tak zkrátka není pozdě na hledání řešení!

Věra Souradová se tu nedávno zamyslela nad tím, že tady vlastně jsme "rodina" a má pravdu. Většina z nás se nikdy nesetkala a pravděpodobně nikdy nesetká, ale v povídáních toho o sobě řekneme hodně, nejen pozitivního, ale i toho, co nás trápí a s čím si nevíme rady. A znovu si potvrzujeme platnost přísloví o tom, že sdělená starost je poloviční starostí a sdělena radost je radostí dvojnásobnou. A to je přesně to, na čem stojí každé přátelství a každá rodina.

Takže díky Jirkovi a vám všem a ..... radostné svátky!