Jak mohou být starosti relativní

Máme sice "adoptivní" babičku (jedna moc hodná paní, která se nemůže dočkat vlastních vnoučat a tak "adoptovala" naše tři), ale už jsme ji využili tolikrát.... Až když ona sama přišla minulý týden s nápadem, že by pozvala naše děti k sobě na večeři a ať my s Pavlem někam vyrazíme, využili jsme toho. A znovu, jako už tolikrát jsem si říkala, proč bydlíme tak daleko. Vždyť naše děti mají vlastní prarodiče, kteří by tak rádi hlídali...

V pondělí večer mi vypověděla službu baterie u auta. Zastavila jsem se jen pro benzín a už jsem nenastartovala. Bylo deset večer, byla jsem dvacet kilometrů od domova, byla jsem unavená, byla mi zima a chtělo se mi brečet. A zase tu byla ta myšlenka - proč jsme tak daleko? Proč nás musí dělit celý Atlantik? Stačilo by zavolat naším a nebo bráchovi.... Nakonec jsme téměř vytáhli z postele našeho výborného kamaráda. Přijel, pohlídal u nás doma naše spící děti a půjčil Pavlovi svoje auto, aby mne mohl dojet vysvobodit.

Ve středu večer se ozval telefon. Hradecký tatínek volal:" Maminka je právě teď po operaci a leží na JIP". A se mnou se zatočil svět. Všechno bylo naruby. Přece to nejsme MY, kdo potřebuje pomoc, ale právě RODIČE!!

Až dosud jsme myslím měli docela štěstí - vážně nemoci se celé naší rodině vyhýbaly a tak člověk téměř zapomněl, že taky existují, a že do nemocnice se chodí i z jiného důvodů než jen porodit zdravé dítě.

Takže Pavel teď začal uvažovat o letence do Čech, Matýsek namaloval pro babičku dinosaura, Honzík ji napsal dopis a já.....já začala uklízet.

Hradecká maminka je typická svoji pečlivostí. Neznám uklizenější a naleštěnější domácnost než je ta její. Téměř pověstná jsou maminčina okna a záclony a její generální úklidy, při kterých se přerovnávají i šířky v krabičkách, jak s láskou říká tatínek. Moje maminka a já máme do tohoto nedostižného vzoru hodně daleko!! Takže nevím, jak si vysvětlit, že jsem se právě dneska pustila do pořádného uklízení. Začali jsme skříní na boty, kluci všechny páry pořádně naleštili, pak jsme se vrhli na podlahy a koupelnu.... Možná to byl sentiment, možná jsem jen má maminku tolik myslela, možná to byla beznaděj, že pro ní nic nemůžu udělat, možná jsem si jen potřebovala znovu potvrdit platnost pravidla "dělání všechny smutky zahání". A když jsme byli v nejlepším, ozval se telefon, tentokrát to byla moje maminka. Zapomněla jsem napsat, že máme veliké štěstí i v tom, že oboje rodiče si výborně rozumí. Nespojuje je jen skutečnost, že se před osmi lety stali kvůli nám příbuznými, ale spojuje je i přátelství. (A nebrání tomu ani generační rozdíl - když se rodiče Pavla brali, moje maminka ještě nebyla na světě). Takže moje maminka byla pochopitelně mezi prvními, kdo se tu smutnou zpravu dozvěděl. No a teď mi volá zpátky a říká:" Co děláš? Uklízíš? To je náhoda! U nás prší a už je skoro tma, ale já jsem se pustila do oken. Už mám tři hotova a jdu na čtvrté. Na ten smutek je nejlepší práce..." Ne, nebyla to náhoda.

Takže mami, uzdrav se nám!! Potřebujeme Tě z toho nejsobečtějšího důvodu - potřebujeme pro naše děti babičku, která je bere do Krkonoš, která má čas na pletení svetru, která umí zpívat "Hvězdičky, dobrou noc" a která naučí naši Terezku, jak se srovnává nádobí do příborníku, a že pánská košile se žehlí s láskou a deset minut (protože ode mě se to nedozví). DRŽ SE!!