Cachtanda granda

Mají tam sice malý bazének, ale že bych v něm plavala... To ne. Máma musí mít hodně velkou fantazii, aby tomu mohla říkat „plavání“. Podle mne to byla jenom jedna velká cachtanda. Ale abych vám to popsala všechno popořádku.

Od malička se koupu v opravdické vaně. Nejdřív mě do ní máma strkala samotnou, ale to jsem dala dost důrazně najevo, že teda sama v ní nebudu a nebudu a nebudu. Tak se se mnou začal koupat táta a bylo nám fajn. Na Internetu si našel, jak mě má při plavání správně držet, ale stejně to dělal špatně, jak jsem později zjistila. No jo, kam se hrabe teorie, není nad praktickou ukázku...

Správně plavat jsem začala až v té mateřince. Ony v ní totiž byly tety z Aquababyclubu, které mámu postupně naučily, co a jak má se mnou dělat. Protože máma se mnou musela každý večer trénovat doma ve vaně. To proto, aby se mi krásně posilovaly svaly, což je vlastně hlavním cílem plavání kojenců. Aspoň tety instruktorky si to myslí, ale nemají pravdu. Mým hlavním cílem je užít si spoustu legrace a nacákat kolem sebe co nejvíc vody.

A jak jsem plavala? Nejdřív ve vaničce, teda ona to spíš byla pořádná vana. O dost větší, než máme doma. A do ní mě na chvilinku (tak deset minut) ponořily. A já začala křičet. Ne, že by se mi ve vodě nelíbilo, ale být v ní sama? Za co jsem tedy doma bojovala? Jenže u toho byly i tety a začaly mi dvojhlasně zpívat a já se zaposlouchala, až jsem zapomněla brečet. Holt nejsem zvyklá, že se mě snaží někdo duchaplně oblafnout, pokusy mých rodičů tak důvtipné nejsou. A teta mě držela na rukou a houpala ve vodičce a zpívala a bylo to moc fajn.

Druhá teta zatím mámě vysvětlovala věci, které jsem moc nevnímala, ale které se mi ukázaly jako osudné. Třeba že když mimino ve vaně brečí, tak se nemá vyndávat, ale má se nějak uklidnit (třeba mu zazpívat, ukázat hračku a tak), a teprve potom vyndat. Když se vyndává brečící, tak si prý spojí nepříjemný zážitek a vodu dohromady a příště se nebude chtít koupat. No, nevím... Já tedy většinou řvu preventivně, ať mám danou věc spojenou či nespojenou s čímkoli. Průšvih je, že od té doby, co je máma odborně proškolená, na můj křik reaguje zpěvem, místo aby mě hned vyděšeně vyndávala a chlácholila, jako to dělala dřív.

A to jsem ještě netušila, že proti mně upekly i daleko horší věci! Potápění! Začaly s ním hned na další lekci. Prostě jen tak, z ničeho nic, máma řekla:“Verunko, ready go!“ a teta mi mokrou rukou pošmrdlala obličej. A nakonec mě pochválila. Prosím, ten konec se mi líbil, to jo, ale ten začátek si klidně mohly odpustit. Nejhorší bylo, že to samé mi máma dělala i doma. Fuj, umíte si to představit? Několikrát denně mít v obličeji mokrou ruku... Brrr.

Při další lekci na mne máma z ruky vycákla trochu vodu. Taky nic moc, ale přeci jenom to bylo lepší. To už mi tolik nevadilo. Abych vás moc nenapínala - při další lekci na mne té vody cákla o něco víc, pak mi ji nějaký čas lila na hlavu z kelímku, potom mi ji při tom navíc strčila pod vodu a to už jsem se opravdu potápěla! Nakonec máma ani kelímek nepotřebovala, prostě řekla heslo (hned první den si „ready go“ změnila na „Verunko, žbluňky!“ - řekněte, copak můžu být s takovým heslem světová?) a už mě strkala pod vodu a mně se to líbilo. Někdy. Když jsem při tom mohla žužlat nějakou hezkou hračku nebo když jsem vyplavala u barevného balonu a tak. Já totiž vždycky měla vaničku plnou různých hraček.

Kromě potápění a hraní si se mnou tety ve vodě dělaly různé cviky na posilování svalů. A těch deset minut se časem protáhlo až na dvacet (a někdy i více) minut. Bylo to bezva.

Zrovna tak bezva to bylo i po plavání. V herně totiž byly obrovské míče, na kterých mě máma houpala a později, když už jsem byla trochu pohyblivější, jsem si s nimi vyhrála dost sama. A taky byla v herně spousta mimin a některá byla starší než já a už uměla lézt nebo i chodit a já se s nimi kamarádila a moc se mi mezi nimi líbilo. Naučila jsem se od nich spoustu krásných nových dovedností. Třeba že nemá smysl vyčůrat se, když je pode mnou nepropustná podložka. Čůrání má totiž ten správný efekt teprve ve chvíli, kdy mě má máma nahatou v náručí. Horší už bylo, že s každým miminem tam byla i nějaká máma, no a ty si mezi sebou taky předávaly zkušenosti. Což se samozřejmě zase obracelo proti nám.

Jenže se blížilo léto a s ním i velký problém - v létě se s Aquababyclubem neplave. Máma sehnala jiné plavání, v Baby clubu Kenny, jenže to se tátovi nelíbilo. Když slyšel cenu, zalapal po dechu a cynicky prohlásil, že konečně na utopení mi stačí i vana v naší koupelně. Jo, to tak, dobře, že jsem ho slyšela. Hned při nejbližším koupáním jsem vymyslela bezvadný přesvědčovací postup. Prostě jsem se každou chvíli bouchla o okraj vany a plakala a často se mi podařilo se přitom i napít, takže jsem plakala ještě víc... A máma, i když se z každé nepříjemnosti snažila udělat legraci (abych si myslela, že to nečekané potopení je součástí hry... samozřejmě, že to byla hra... a bezvadně jsem ji vymyslela... ), stejně nakonec s nervama nevydržela a řekla tátovi, že ve vaně se má koupat sám a my začaly chodit do bazénku.

V BC Kenny se mi moc líbilo. Úplně nejdřív jsme se s mámou musely osprchovat. Pak si máma oblékla plavky a koupací čepici, mně dala plínku a šly jsme na rozcvičkou a minipřednáškou. Obojí bylo velmi zábavné a těžko říct, co bylo srandovnější. Nejsrandovnější téma přednášky asi bylo „Jak to udělat, aby miminko spalo celou noc“. Musím se pochlubit, že mám větší fantazii než tety, na mne by si nepřišly...

Při rozcvičce mámy seděly na židli (když nás bylo málo, tak třeba i v herničce na zemi), nás měly na klíně, držely za nás za zápěstí nebo za kotníčky (podle toho, jestli jsme zrovna procvičovali ruce nebo nohy) a podle básniček s námi cvičily. A víte, jakou rozcvičku jsem měla nejraději?

Bramboru! Naučte se ji také tady.

Po rozcvičce jsem šla znova pod sprchu, dostala jsem plavečky (kdybych se náhodou vykakala, tak aby hovínka neplavaly po celým bazénku), obě jsme si nasadily brýle a hurá do vody!

Velký bazén je o něčem úplně jiném, než vanička. Je v něm víc prostoru a když se mi něco nelíbí, mám víc možností, jak to dát mámě najevo. Nejúčinnější asi bylo pověsit se mámě kolem krku. Jinak jsme při plavání dělali prakticky to samé, co ve vaničce, jenom trošku jinak. A navíc jsme začali trénovat skoky do vody a úplně nejlepší bylo, že se mámy musely potápět s námi. To v bazénku v Aquababyclubu nejde, tam je málo místa... A celou dobu jsme si říkali spoustu hezkých říkanek a zpívali spoustu hezkých písniček a to už v Aquababyclubu jde a dělá se to taky. Třeba:

Bim, bam, hodiny
ubíhají vteřiny.
Bim, bam, hodiny
jsou do každé rodiny.

Ta půlhodinka ve vodě vždycky tak rychle utekla...

A víte, jakou dovednost z plavání nejčastěji využívám? Zadržení dechu na heslo. Ona je to totiž pro mne nutnost. Skoro po každém jídle mě máma chytne, odnese do koupelny, zavelí „Verunko, žbluňky!“ a strčí mi hlavu pod tekoucí vodu. Budu se muset podívat, jestli takovéhle chování náhodou není v rozporu s mými základními právy člověka a dítěte. Ne, že by mi vadilo potápění, to ne. Ale já si ve vláskách a za ušima a v nose schovávám kousíčky jídla, abych mohla večer tátovi ukázat, co dobrého jsem baštila a máma mi všechno smyje.

Jestli si chcete přečíst, co a kdy a jak by se s miminkama mělo plavat, podívejte se na stránky emimina. Maminka jiné Verunky tam všechno moc krásně popisuje.

Sportu zdar! (A plavání obzvlášť.)