tisk-hlavicka

Znovuzrozený porod

19.9.2001 Martin Kontra 8 názorů

České matky vysvětlují doktorům, jak chtějí přivádět na svět své potomky.Když režisérka Věra Chytilová ukázala ve své Hře o jablko českým mužům, jak probíhá porod, způsobila většině z nich kruté bolení břicha.

Vypadalo to opravdu děsivě: bílé chladné stěny, hluk, ostré světlo, lékaři ve sterilních rouškách třímající v rukou leskle strašlivé nástroje, úpící rodičky narážející do sebe v nehostinných chodbách -- a na konci všeho křičící děti,vítané na svět neurvalým plesknutím obrovské dospělé dlaně.

Film je třicet let starý, ale věrně zachycená atmosféra se v mnoha zdejších porodnicích za tu dobu příliš nezměnila. Matky i doktoři v řadě civilizovaných zemí se přitom už dlouho těší zjištěním, že děti lze většinou porodit bez stresu a lékařských "zákroků". Do Čech se zpráva, že porod není nemoc, donesla už počátkem devadesátých let. Bylo však třeba dlouhého tlaku poučených matek, aby se prolomila doktorská nechuť opustit vyježděné koleje. Takže fenomén známý pod jménem "přirozený porod" začíná do agendy tuzemských porodníků zvolna pronikat až teď. Jak ten zázrak vlastně vypadá a kdo má dnes možnost ho prožívat?

Děti, máte sestřičku

Na opačném konci spektra než hrdinky zmíněné Hry o jablko se nedávno ocitli například rodiče dnes tříměsíční Anežky Pluhařové ze středočeské Kosoře.

Jejich dcera se narodila doma. Nešlo přitom o nedopatření, nýbrž o vědomý akt. Třicetiletá středoškolská učitelka Pavla Pluhařová a její o rok starší manžel, architekt Leoš, patří k lidem, kteří věří tomu, že porod není nemoc, a pokud probíhá normálně, není k němu vůbec nutná lékařská podpora. Takových jako oni se v Česku najde několik desítek ročně. Není vůbec jednoduché se takhle rozhodnout: zastánci přirozenosti na sebe v České republice berou riziko, že v případě potíží nebude nablízku zkušený lékař, který by jim byl schopen pomoci. Porody mimo nemocnici sice nejsou výslovně zakázané, ale čeští lékaři je na rozdíl od mnoha svých kolegů v Evropské unii jednohlasně odmítají. Oficiální doktrína říká, že porod bez nemocničního zázemí je neodpustitelným hazardem. Přesto se k němu Anežčini rodiče nakonec rozhodli.

"Byl to můj třetí porod," vysvětluje důvody Pavla Pluhařová. "A rytmus nemocnice mi nevyhovuje. Lékaři jsou zvyklí především léčit a mají tendenci zasahovat i v situacích, kdy to podle mne vůbec není potřeba. Například ve chvíli, kdy porod postupuje pomalu, jsou všichni nervózní a nabízejí urychlující léky. Já chci ale rodit v tichu a klidu. Nikam nespěchám, nepotřebuji ani léky ani ničí přítomnost. Potřebuji přítmí a někoho, kdo mi rozumí." V Praze manželé Pluhařovi nenašli žádnou porodnici, která by byla ochotna vyjít jim vstříc. "Chtěla jsem třeba, aby se mnou byl u porodu manžel. To sice většina pražských nemocnic povoluje, ale děti už jsme s sebou vzít nemohli. Nevěděli jsme, kdo by se o ně staral," vypráví paní Pluhařová. "Na porodu doma nás nejvíc lákalo to, že budeme spolu, nikdo nás nebude rušit a nebudeme muset nikam jezdit." Rodiče měli samozřejmě ze svého kroku obavy. Definitivně se k němu rozhodli až ve chvíli, kdy se jedna jejich známá, bývalá porodní asistentka, nabídla, že k porodu přijde a pokusí se jim v případě komplikací pomoci. "I přesto jsem se hrozně bál," vzpomíná manžel Leoš. "Ale naštěstí všechno proběhlo hladce. Byl to úžasný zážitek. Rád bych si to zopakoval."

Jeho žena je o poznání opatrnější.

"Líbilo se nám to," říká Pavla Pluhařová na zahradě svého malého domku. Ale doma už by rodit nechtěla. "Riziko, že se něco stane, je podle mne příliš velké. Byla bych mnohem raději, kdyby mi podobné prostředí nabídli v nemocnici. Rodili bychom sami, ale s vědomím, že v případě potřeby je nablízku lékař, který nám bude schopen pomoci."

Dobrá práce

Přestože se přání Pavly Pluhařové na první pohled jeví jako snadno vyplnitelná maličkost, v Česku k ní musíme urazit ještě notný kus cesty. Pro začátek je především nezbytné přinutit zdejší doktory, aby po vzoru svých západoevropských kolegů začali konečně poslouchat názory a přání samotných matek. Dlouhá léta byli totiž zvyklí brát je jako pouhý pasivní objekt své péče, se kterým si mohou dělat, co se jim zlíbí. Změnit tento navyklý přístup nebude snadné, protože lékaři mají na podporu svého "všemocného" postoje silný trumf. Jde o známou věc: ještě na přelomu dvacátého století se drtivá většina dětí rodila doma. Bylo to sice přirozené, matky se pohybovaly v důvěrně známém prostředí a nemusely kvůli porodu cestovat desítky kilometrů do nejbližšího města, ale mělo to samozřejmě i svou stinnou stránku. Ve stejné době umírala při porodu ve většině tehdejších průmyslových zemí plná pětina novorozeňat. Porod byl značně riskantní i pro matku: před sto lety nepřežilo příchod nového dítěte zhruba 5 žen ze sta. Už mezi válkami bylo ale běžné, že ve větších městech rodilo mnoho žen v nemocnicích. K definitivnímu zlomu pak došlo v 60. letech dvacátého století. Kromě dokonalé transfúze se lékaři skvěle naučili i císařský řez, který se pod narkózou stal běžnou a "bezbolestnou" operací, ultrazvuk pomohl sledovat vývoj plodu a jeho elektronický monitoring v průběhu porodu dával lékařům zprávy, jak se dítěti daří. Radikálně se zlepšila péče o novorozence. Lékaři dokázali odstraňovat těžké vývojové vady (například rozštěp patra) a čím dál lépe zvládali záchranu předčasně narozených dětí. A to nebylo všechno: ve velkém se objevily léky na tišení porodních bolestí a léky urychlující porodní stahy. "Epidurální anestezie", jakési znecitlivění dolní poloviny těla, umožnila mnoha matkám prožít při plném vědomí úplně bezbolestný porod.

Výsledky byly strhující i na papíře. Na konci dvacátého století se mohou doktoři chlubit čtyřicetkrát nižší novorozeneckou úmrtností, než jejich kolegové ze začátku století. V rozvinutých zemích včetně České republiky dnes umírá při porodu zhruba pět dětí z tisíce.

Stroj a jeho údržba

Skvělá čísla však samozřejmě mají i svou odvrácenou stranu. Rozvoj porodnické technologie a rostoucí závislost na její uklidňující blízkosti způsobily zásadní převrat: v celém vyspělém světě převzal hlavní roli při porodu místo matky lékař. Rození dětí se změnilo ve zvláštní "operaci", při níž je doktorský um potřeba nejen v komplikovaných, mimořádných případech, ale prakticky vždy. A jak s úspěchy nemocničního porodnictví stoupala i jeho popularita, kliniky se zvětšovaly do obrovských rozměrů a z původně intimní, tajuplné chvíle příchodu na svět se stala výroba na běžícím pásu. Za bezpečný a relativně hladký průběh svého porodu zaplatily matky tím, že se ocitly v postavení "opravovaného stroje". V českých podmínkách potom platí, že realita totalitního státu tento pokřivený vztah mezi bezprávným, bezmocným pacientem a vševědoucím, všemohoucím lékařem ještě umocnila. Hodně o tom vypovídá například rozšířené používání porodnického lehátka, v němž je matka při porodu nucena ležet na zádech se zdviženýma nohama. Pro lékaře je tato porodní poloha maximálně pohodlná, protože je schopen při dostatečně silném osvětlení sledovat všechno, co ho zajímá, pohodlně vestoje. Matka i její dítě jsou na tom o poznání hůř. Poloha na lehátku představuje pro mnoho nastávajících maminek ponižující situaci a navíc odporuje fyzikálním zákonům, protože nutí ženy rodit "do kopce". Tento úkon vyžaduje množství energie, které ovšem při extrémně namáhavém výkonu, jaký porod představuje, nikdy není nazbyt. Lékařsky vedený porod s sebou přinesl i jiné novoty.

Touha po sterilitě si postupem času vyžádala nutnost, aby každá matka byla před porodem oholena, podstoupila klystýr a převlékla se do nemocničního oblečení. Mnoha ženám tato "norma" nevadí, ale pro spoustu nastávajících matek představují zmíněné povinnosti vedle světla a nedostatku soukromí na porodnických klinikách největší zdroj nervozity. Podobné je to s doktorskou oblibou "nastřihávání", hitu sedmdesátých a osmdesátých let. Jde o značně bolestivé rozšíření pochvy pomocí střihu nůžkami, které se bolestivě hojí a mnoha ženám komplikuje život ještě dlouhé měsíce po porodu. V některých kritických případech může tato "operace" pomoci a v krajním případě může dokonce zachránit dítěti život, ale doktoři si před lety zvykli své "pacientky" nastřihávat jen tak, preventivně, aby porod "lépe postupoval".

Po narození dítěte nastává další komplikace. Novorozeně totiž během prvních šokujících minut, v nichž se ocitá mimo dokonale vyvážené a příjemné prostředí dělohy, nutně potřebuje matčinu soustředěnou pozornost. Tradiční nemocniční porod je ale naopak ihned po porodu matce bere, osamělé dítě putuje pod sprchu, váží se, měří a všelijak "observuje" a teprve po několika hodinách se vrací do matčiny náruče.

Nechte to být

Žádná z naznačených "vymožeností" nepředstavovala v dějinách porodnictví českou výsadu. V mnoha různých obměnách si jimi prošly všechny vyspělé státy. V demokratickém světě se ovšem už v osmdesátých letech začaly množit hlasy, které totální odlidštěnost moderního porodu navzdory skvělým údajům o klesající dětské úmrtnosti nahlas kritizovaly. Rodičky si začaly vzpomínat na zkušenosti svých babiček a pokoušely se zkombinovat klid a vstřícnost zašlých časů s vymoženostmi soudobé lékařské vědy. Poptávka veřejnosti se rozdvojila. Značné části matek nemocniční porod se všemi jeho riziky i výhodami jednoduše vyhovuje. Zbytek, většinou vzdělanější vrstvy populace z větších měst, ovšem namítal, že lékaři si mystérium příchodu na svět přivlastnili nad únosnou míru. Nastávající rodiče začali po doktorech vyžadovat, aby se zřekli alespoň části svého pohodlí v jejich prospěch.

Matky už na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let prosadily, aby s nimi při porodu mohli být přítomni otcové jejich dětí. Postupně si čím dál větší počet rodičů začal přát porod v ústraní. Vyžadovali ticho a tlumené světlo.

Odmítali léky, porodní lehátko, holení, klystýr i nástřih a chtěli si brát k porodu své děti. Doktoři byli zpočátku proti, ale potom mnozí z nich obrátili. Z četných výzkumů vyšlo například najevo, že právě nepříjemné holení, které lékaři zdůvodňovali nutnou prevencí infekce, je naopak jejím častým zdrojem. Už v roce 1985 vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučující dokument, ve kterém se distancovala od tří zásadních výmyslů dvacátého století: doktoři v ní oficiálně vybídli své kolegy, aby své "pacientky" ušetřili preventivního holení, aby jim nenutili klystýr a aby omezili nastřihávání matek na nutné minimum (vyslanec tehdejšího komunistického Československa při WHO sice dokument podepsal, ale v praxi se tu nezměnilo vůbec nic). Na cestě k návratu porodu do rukou rodičů sehrál významnou roli i zásadní obrat v myšlení některých porodníků. Jeden z nejznámějších, francouzský lékař Frederick Leboyer se už v roce 1980 ve své knize Porod bez násilí přidal k nespokojeným rodičům a vysvětlil svým pacientům i kolegům, v čem je co nejpřirozenější porod pro dítě i matku přitažlivý. Leboyer a jeho další kolegové oficiálně obrátili mnohá dosavadní tabu. Na příkladu porodů některých zvířat razili tezi, že pokud jsou matka i dítě v pořádku, je přirozené, aby porod probíhal v klidu, v přítmí, aby s sebou matka měla někoho, kdo ji dobře zná a bude schopen jí v těžké roli pomoci. Leboyer zdůrazňoval i nezastupitelnou roli matky pro první hodiny života jejího dítěte. Oponoval zbytečné péči pediatrů a postavil proti ní blahodárný účinek, který má na dítě kontakt s matkou. V té době už lékaři věděli, že čerstvě narozené děti touží po podobném prostředí, jaké zažívaly v děloze. Jde například o to, že dítě má v prvních minutách tendenci vyhledávat matčin levý prs a být tak co nejblíž jejímu srdci, jehož tlukot mu připomíná prostředí v děloze. Doktoři pozapomněli i na svou touhu vidět při porodu křičící děti a objevili, že pokud vše probíhá hladce, dítě po porodu nekřičí, ale naopak spokojeně vrní a je mu příjemné, když se ho matka nebo otec dotýkají a mluví na ně.

Společně a snadno

Výhody porodu pod taktovkou rodičů, kterým lékaři a asistentky "jen" pomáhají, jsou nejlépe vidět na příkladu Holandska. Tedy země, která komunikaci mezi lékaři a pacienty dotáhla v tomto směru v Evropě nejdál. V Holandsku v současnosti probíhá zhruba třetina porodů doma. Plných pětadvacet procent z nich se ale v průběhu zkomplikuje natolik, že situace vyžaduje zásah lékařů. Případné potíže ovšem většinou nepředstavují zásadní problém. Matky i porodní asistentky jsou totiž s lékaři zvyklé komunikovat.

"Pokud se při porodu doma stane něco nepředvídatelného, asistentky nic neriskují, okamžitě telefonují do nemocnice, domluví se s lékařem a odvážejí matku do nemocnice," popisuje holandskou praxi česká porodní asistentka a zastánkyně přirozeného porodu Ivana Königsmarková, kterou před pěti lety "obrátil" právě studijní pobyt v Holandsku. Popsanou metodou jsou matky i lékaři schopni zvládnout i značně kritické situace, včetně krajní možnosti, která zahrnuje nutnost císařského řezu. Ten přichází u komplikovaných porodů obvykle na řadu jako poslední varianta ve chvíli, kdy dítěti nebo matce hrozí bezprostřední nebezpečí života, a musí být zpravidla proveden během třiceti minut. "Pokud se matka není v této lhůtě schopna dostat do nemocnice, lékaři jí jednoduše porod doma nepovolí," vysvětluje Königsmarková. Toto omezení ale nepředstavuje pro matky ani jejich děti žádnou tragédii. Pokud jsou totiž nuceny rodit v nemocnici, mají díky zcela jasně stanoveným podmínkám široké možnosti zařídit si všechno podle svého. V první řadě jde o to, že v Holandsku je vedle matky zásadní postavou u porodu její asistentka. Platí to i v případě porodu v nemocnici. Ani tam lékaři --pokud to není nutné -- do průběhu nezasahují a nechávají ho plně v režii matky, její rodiny a asistentky.

Maminko, vy jste dement

Čeští kritici "příliš liberálního" západního modelu z řad lékařů poukazují především na to, že v Holandsku je o tři promile vyšší úmrtnost než v České republice. Zastánci vstřícnosti ale říkají, že na vyšších číslech se výrazně

podílejí holandští imigranti, kteří zpravidla na rozdíl od domorodců ignorují lékařskou péči během těhotenství, a nedokážou tedy včas odhalit některé komplikované případy. Dalším trumfem českých doktorů je námitka, že holandští lékaři si svým kolegům z konzervativnějších zemí občas soukromě stěžují, že "to mají těžší". Vůle matek rodit doma je totiž pochopitelně zatěžuje: na rozdíl od lékařů, kteří matku "připraví" k porodu podle svých představ a zvyků, je veřejnost nutí k mnohem většímu nasazení a vstřícnosti.

"To je pravda. Matkám a dětem to ale naopak vyhovuje," říká na to asistentka Königsmarková. A to je přece důležitější. Ke zjištění, že doktoři si nemají proč stěžovat, stačí selský rozum: pacienti jsou přece jejich klienti a za lékařskou péči všude v Evropě dost draze platí. Není proto divu, že si málokdo z doktorů dovolí diskutovat o tom, jestli bude matka nucena podstoupit holení, zda má nebo nemá dostat utišující léky nebo jestli bude rodit podle přání lékařů na porodním lehátku. Čeští lékaři si naopak v éře komunismu zvykli na úplně opačný přístup. "Matka, která odmítá holení, je podle mne dementní," řekl předloni novinářům uznávaný pedagog a veterán českého porodnictví Zdeněk Hájek z pražské nemocnice U Apolináře. A přidal další perlu: "Samozřejmě že poloha na zádech je pro matku nepohodlná. Ale nám se při ní dobře pracuje. A za zdraví dítěte i matky zodpovídáme my."

Mohlo by se zdát, že jde jen o vyhraněný pohled nervózního konzervativce. Podle zkušeností zdejších rodiček však Hájkova slova přesně vystihují atmosféru, která zde v porodnicích panovala ještě na konci devadesátých let.

Pokus na Bulovce

Podle dostupných čísel, sebraných v rámci připravovaného výzkumu agentury STEM mezi českými rodiči a porodníky, je pro českou nemocnici typické především zaryté mlčení o možnostech, které matky ve špitálech teoreticky mají. Víc než polovina českých matek uvádí mezi čtyřmi nejhoršími zážitky z porodu polohu na porodním lehátku a skutečnost, že je k němu během akce lékaři připoutali. Téměř polovina českých porodníků v rámci výzkumu přiznala, že holení i klystýr matkám "jednoznačně doporučují". Jen polovina českých porodnic matky informuje o tom, že není nutné rodit na lehátku, ale pouze čtvrtina jim jinou polohu umožňuje. Polovina lékařů přiznává, že o jiných polohách nic neví. V tomto duchu bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Ale podstatné je, že situace se pozvolna začíná měnit. První hlasitý pokus o provětrání zatuchlých poměrů odstartoval před dvěma lety. Tehdy v Praze skupinka žen nespokojených se svými zkušenostmi s doktory a porodnicemi založila spolek Hnutí za aktivní mateřství. Jako hlavní cíl si spolek vytyčil snahu připravit českým matkám místo pro porod podle vlastních představ. Mezi pražskými nemocnicemi se našel vstřícný partner Na Bulovce a po složité diskusi to nakonec klaplo: spolek mohl v prostorách porodnice zřídit "sál" podle svých představ. Jeho smyslem bylo spojit výhody intimního prostředí s bezprostřední blízkostí týmu lékařů, který funguje prakticky za dveřmi a je schopen matku v případě převzít na svém klasickém porodním sále a provést všechno, co je potřeba. Zájemci o porod v centru mohli za poplatek 1000 korun chodit na předporodní kurzy základních "technik", jež by matka i její partner měli před porodem ovládat (muži především umění masáže a ženy správné dýchání). Na kurzech ale matky především navázaly kontakt s některou ze čtyř zkušených porodních asistentek, která je pak "doprovodila" až k porodu. "Jít rodit s asistentkou, kterou znám, je skvělé. Uklidňuje to," říká jedna ze zhruba pěti stovek žen, které své dítě porodily v centru od jeho otevření v létě 1999. Pražská idylka ale vydržela jenom rok. Loni v létě asistentky po neshodách s vedením odešly a centrum se změnilo v běžný "nadstandardní" pokoj, kde mohou matky dodnes rodit víceméně podle svých představ, ale jeho původní smysl je nenávratně pryč.

Znojmo: první v zemi

Ani pravověrné Centrum aktivního porodu ovšem nebylo navzdory své mediální proslulosti úplnou českou vlaštovkou. Ke cti lékařů je třeba přiznat, že část svých neudržitelných návyků si v průběhu posledních let začínali alespoň někteří z nich uvědomovat i sami od sebe. Jako zářný příklad může sloužit třeba primář pediatrie nemocnice ve Znojmě Petr Bloudíček. O první revoluční kroky se pokoušeli už na konci sedmdesátých let jeho předchůdci. V roce 1979 mohly znojemské matky užívat tehdy v zemi ještě nemyslitelný luxus společného pokoje se svým dítětem v prvních dnech po porodu. "Dnes už si neumím představit, že bychom dítě matce brali. V prvních dnech pro ně neexistuje nic, co by mu mohlo matku nahradit," říká Petr Bloudíček. "Ale bylo to těžké. I já mám za sebou starou školu." Podobně jako pediatr se na matku pokoušejí dívat i jeho kolegové o dvě patra níž. Znojemská porodnice má k dispozici tři sály, které se vzhledem ani barevností nijak zvlášť neliší od pražského Centra aktivního porodu. "Možností je tady spousta," říká pyšně primář Zdeněk Vebera. "U nás mohou matky rodit ve vaně, na posteli, na stoličce i na porodním pytli." I znojemští lékaři ale mají své tabu. "Je to absolutně nezodpovědné," komentuje Vebera téma porodu doma. "To by se matkám líbilo. Nejdřív mají spoustu řečí o tom, že nás nepotřebují, a jakmile se objeví první potíže, tak jsme jim dobří. Jak mám ale pomoci třeba matce, která mi zavolá pozdě, a já nestihnu císařský řez?"

Českou variantu moravské vstřícnosti představuje krkonošská nemocnice ve Vrchlabí považovaná dnes co do ochoty naslouchat přání matek za zdejší absolutní špičku. "Porod je sám o sobě traumatický. My jsme tady od toho, abychom pomáhali v krizi, ale zároveň musíme respektovat duševní rozpoložení rodičky," vyznává svoje profesní krédo vrchlabský primář Libor Kavan. I on byl přitom -- jako všichni jeho kolegové -- vychován ke klasickému porodnictví. "Jasně. K porodu jsme chodili s rouškou a v čepici. Nastřihávali a holili jsme jako na běžícím pásu," popisuje své začátky Kavan. Potom se mu ovšem dostala do ruky zahraniční literatura o porodních alternativách a na jednom semináři se seznámil s nadšeným propagátorem přirozeného porodu dánským lékařem Michaelem Odentem. Postupně začal měnit názor a ruku v ruce s tím také praxi ve svém "úřadu". Takže ve Vrchlabí se po deseti letech svobody rodí plná třetina dětí do vody. Další třetina matek volí jiné možnosti a jen třetina preferuje klasickou "doktorskou" polohu na lehátku. Tři čtvrtiny matek mají u porodu otce svého dítěte. Nastřižení, holení nebo klystýr, které ještě na konci osmdesátých let představovaly normál, se dnes ve Vrchlabí pohybují v rozmezí jednoho až tří procent ze všech porodů. "Vlastně všechno se má odehrávat v režii matky," říká primář Kavan. "A když pak vidíte spokojené, usmívající se dítě, kterému uklidněná maminka v prvních minutách na světě na uvítanou zazpívá, je to nezapomenutelný okamžik.

Názory k článku (8 názorů)
Syn a dcera Leona, děti 2, 10 a 2 roky 20.9.2001 10:52
Znovuzrozený porod Jolana, 3 děti, 12+10 let a 17 dní 21.9.2001 20:50
*Re: Znovuzrozený porod Rebekah, plánujeme miminko 27.9.2001 12:42
**Re: Znovuzrozený porod Monika, 27.tyden 27.9.2001 15:23
**Re: Znovuzrozeny porod Lida, 2 deti 24.11.2001 0:1
**Re: Znovuzrozený porod Andrea 16.9.2003 18:33
***Re: Znovuzrozený porod Sylvie :o) 16.9.2003 21:14
*Re: Znovuzrozený porod Jitka B 22.11.2001 15:19




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Fotky podle věku

Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.

Naše milovaná ---ADELINKA-----ADELINKAFilípekEliška 3.8.2010Naše ADÉLKA ve školce:-)(ve fialovém tričku)FotbalistaFotbalistaTo jsem pěkná čarodějka .....ADÉLKA.......Naše princezna AdélkaADÉLKA A PEJSEK

Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.

Přihlásit k odběru

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě

(C) 1999-2016 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.

Zajimavé odkazy:
   Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.