Co dělat, když dospívající nekomunikuje

Učitelé je neznají a nemohou si vždycky za jménem vybavit tvář nebo u tváře jméno. Rodiče si o ně dělají starosti, obzvlášť když mají ve škole potíže. Někteří by rádi občas zaslechli synův nebo dceřin hlas. Jiní by si přáli, aby jejich děti byly družnější, podnikavější, průbojnější. Slovní dorozumění s dospívajícími, kteří nemluví a nesnášejí, když se na ně mluví, nebo se vyhýbají vztahům s ostatními, není vůbec jednoduchá.

Nekomunikuje

Když dospívající nereaguje a nevyjadřuje se slovy ani jiným způsobem, vyvolává v těch, kdo s ním komunikují, pocit bezradnosti. Neodpovídá jim na otázky, žádosti, návrhy. Málo se projevuje gesty nebo pohyby. V tu chvíli jeho rodiče nebo učitelé přemýšlejí (a nemohou najít odpověď), co se to v mladém člověku asi odehrává. Dokáže řešit všechny otázky, které si klade, konflikty formou zvnitřňování, anebo naopak v sobě dusí psychické problémy a jedná se u něho o inhibici?

Nemluví a neodpovídá

U tohoto dospívajícího nikdo neví, co si myslí. Vypadá, jako by poslouchal, ale nemluví, a tak o něm dospělí vědí jen velmi málo. Když ho oslovují, mají někdy dojem, že mluví do zdi.

Andrea během dospívání nemluvila. Všechno, co ji zajímalo nebo trápilo, všechna přání a obavy držela v sobě. Zakrývala emoce a neodpovídala rodičům, když se pokoušeli zjistit, co jejich dcera prožívá. Andrea jim odpovídala vždycky stejně, že je všechno v pořádku. Komunikace mezi ní a rodinou sice existovala, ale omezovala se na strohé informace: "Dneska přijdu v osm večer..."

Po celé toto období měli Andreini rodiče pocit, jako by žili s neznámou osobou a stresovalo je, že jsou zcela stranou a nemohou si s dcerkou promluvit. K jejich obavám se neodbytně přidávala otázka, zda psychicky netrpí.

Trpět však musela, protože nemluvila. Dialog je v naší kultuře znakem dobrého duševní zdraví a zdravých vztahů, proto bývá absence dialogu, obzvlášť v rámci rodiny, vnímána jako znak osobního utrpení. Kdo nemluví, s tím není něco v pořádku.

Obavy rodičů bývají často úplně oprávněné a ukazují na nutnost vyhledání odborníka na mezilidské vztahy, psychologa. Ale ještě dřív, než se rodiče vyděsí, mohou zkusit zvážit situaci sami tím, že budou sledovat, jestli se dospívající opravdu přestal dorozumívat i s jinými osobami, zejména s přáteli, a jestli k dorozumění nepoužívá jiné nástroje než jazyk. Vyjadřuje se očima, gesty, změnami postoje, tělem? A konečně, reaguje, třeba jen nenápadně na to, co mu rodiče říkají? Tyto informace lze získat i od jiných členů rodiny, od rodičů přátel dospívajícího, pokud u nich poslední dobou byl, nebo například ve sportovním oddílu, do kterého dochází. Tato různá zjištění umožňují rodičům relativizovat své názory a obavy, pokud jsou připraveni na to, že získané informace nebudou odpovídat tomu, jak dospívajícího sami vidí. Nové informace budou však schopni přijmout jen tehdy, když se nebudou stavět do pozice soupeřů těch, kdo s jejich dítětem dokážou hovořit.

V mnoha případech dospívající nesnášejí otázky ze strany rodičů, působící jako vměšování do jejich života nebo jako snaha jednat s nimi jako s malými dětmi. Odstup, samostatnost a nezávislost vůči rodičům pak vyjadřují mlčením nebo odmítáním odpovídat na otázky. Když však dospívající s rodiči nemluví nebo jim neodpovídá, neznamená to ještě, že nevede vnitřní řeč nebo že neslyší.

Když dojde k přerušení komunikace

Příčinou přerušení komunikace bývá událost pro rodiče často nepatrného významu.

Magda se už dva týdny vyhýbá matce, odmítá jí odpovědět, když se jí matka na něco ptá (nemluví ani o věcech každodenního života). Vypadá umíněně, a jakmile chce matka vyjít ze slepé uličky a řekne jí: "Magdo, musím si s tebou promluvit," hned se ztratí.

Magda je dospívající dívka, v jejímž každodenním životě nedošlo k žádným změnám. Dál chodí do školy, stýká se s přáteli apod.

I když v tuto chvíli odmítá s matkou hovořit, matka by s dcerou neměla přestat komunikovat. Sama si může dát práci a snažit se přijít na to, co mohlo vést k přerušení komunikace. Může se také s dcerou pravidelně dělit o své předpoklady a úvahy formou otázek: "Magdo, pomoz mi pochopit, co se děje. Je to kvůli...?" Magda nejspíš okamžitě nezareaguje, ale matka ji klidnou vytrvalostí může postupně přivést k tomu, že se vzpamatuje, přestane se blokovat a bude se zase chovat jako dřív.

Jak jednat s dospívajícím, který nekomunikuje

1. Nevysvětlujte si jeho mlčení jako nevychovanost: "To dělá naschvál." "Dělá si ze mě blázny..."

2. Nevnucujte mu vlastní přesvědčení:

• pokračujte v komunikaci. Nepřestaňte s ním mluvit, když mu máte co říci. Slyší vás a vaše slova na něho nepochybně působí, ale to vy nevíte, ví to pouze on sám;

• nevyužívejte jeho mlčení a nemluvte místo něho.

3. Udržujte mezi sebou a jím slovní spojení. Řekněte mu vlídně formou otázky, co vidíte, co víte a jak chápete jeho postoj, například: "Nemáš teď zrovna...?"

4. Respektujte ho takového, jaký je:

• nenuťte ho odpovídat na vaše otázky za každou cenu;
• stimulujte jeho vnitřní řeč tak, že se ho budete ptát;
• podpořte ho, aby si v duchu odpověděl sám.

Neodvažuje se komunikovat

Milena je dospívající dívka, které si ve skupině vrstevníků nikdo nevšimne. Nemluví, ale pozorně poslouchá. Ve třídě na gymnáziu se červená a koktá, když ji nějaký učitel osloví. Tolik se bojí, že před ostatními řekne nějakou hloupost a že se jí budou posmívat. Neodváží se oslovit neznámou osobu. Doma se Milena neodvažuje telefonovat. Nikdy nezvedne sluchátko, když zvoní telefon a nikdy nikomu nevolá.

Milena děsí rodiče neustálou váhavostí, která nejčastěji vyústí v odmítnutí nebo zablokování, jehož posléze dívka lituje. Milena by se ráda zúčastnila nějakého hovoru, ale zdráhá se vyjádřit myšlenku. Pokoušela se přimět k tomu, aby si mezi přáteli vzala slovo, ale byla tak rozrušená, že zapomněla, co vlastně chtěla říci. Zase začala koktat a bylo jí nepříjemně. Stejně nepříjemně jí bývá i tehdy, když nic neříká. Strach, že bude říkat hlouposti, nebo pocit, že nemá nic dost zajímavého, co by mohla říci, u ní může vést k velké náročnosti vůči sobě samé. Dospívající se stydí, že nedokáže být takový, jakým by si přál být, a nedovolí si před ostatními říkat nepodstatné věci. Navíc u něho mluvení může vyvolávat obavu, že by se mohl odkrýt nebo být odkryt na základě vlastních slov. Dospívající, který se neodvažuje komunikovat, může prožívat konflikt, nemající východisko: má mluvit, nebo nemluvit? A protože se pro nic z toho sám nedokáže rozhodnout, čeká, že za něho rozhodne nějaká událost nebo jiná osoba.

Pro rodiče a učitele by mohlo být užitečné, kdyby si všímali, jestli není dospívající stísněný, když mluví s druhými, a to nikoli proto, aby ho na to upozornili na veřejnosti, ale aby mu umožnili zamyslet se nad tím v soukromí. Dospívajícímu se může ulevit, když si uvidí, že si rodiče všimli, co ho trápí. Mohou mu pomoci přemýšlet, co se v něm děje a přeje-li si, aby se tato situace zlepšila. Nejde o to nutit dospívajícího, aby dělal něco, z čeho má obavu, ale uklidnit ho a podpořit, aby se odvážil přijmout riziko, že se zmýlí, že řekne nějakou hloupost, že se ocitne v nepředvídané situaci nebo že zažije nějaké nečekané pocity. Je třeba posílit jeho sebedůvěru, aby neměl o sobě horší mínění nebo si nedával vinu.

Když si ho nikdo nevšimne

Zdrženlivost dospívajícího má často obrannou funkci. Když nikoho neruší, nehrozí, že bude někdo rušit jeho. Pokud však tyto mladé lidi jejich okolí postupně přestane podněcovat, protože neodpovídají, mohou se octinout v hluboké izolaci.

Zdrženlivý dospívající

Roman je klidný a obzvlášť zdrženlivý. Odchází ze školy s kamarády, ale neprojevuje přání vidět se s nimi i mimo školu. Zdržuje se v klidu ve svém pokoji a tráví čas u počítače, televize nebo čtením knih. Je to mladík, o kterém se ve třídě nemluví a který zůstává stranou pozornosti, protože se neprojevuje. Učí se průměrně. Vytýkají mu, že není aktivní.

Roman se vyvíjí mezi ostatními, ale neupoutává na sebe pozornost. Snaží se nebýt ostatním příliš na očích, a tak se situacím, ve kterých se ocitá, přizpůsobuje zcela minimálně. Tento dospívající působí dojmem, jako by si přál nikoho nerušit a žít si klidným neuspěchaným životem. Překvapuje okolí tím, že nemá typické reakce dospívajících. Tráví celé hodiny u sebe v pokoji a často se zabere do četby kreslených seriálů, poslouchá hudbu nebo sedí u počítače.

U Romana se může jednat o obranné postoje. Jeho nenápadná existence - nemá velké nároky - mu umožňuje nemuset čelit tlaku hormonálních změn. Zájem o počítačové hry ho ochraňuje před vnitřními konflikty a řešením problémů identity.

V období dospívání každý mladý člověk ztrácí pocit stálosti a vlastní kontinuity vlivem tělesných změn, jimiž prochází. Ty pro něho představují skutečné ohrožení. Sám sebe se ptá, jak může zůstat stejný, když se neustále mění.

Adolescence je období, kdy se jedinec přizpůsobuje psychickým a dalším změnám. Dospívající se musí rozloučit s tím, čím byl, mění se a neví, jaká bude budoucnost. Může se ocitnout v zastrašující a deprimující situaci. Deprese znamená u dospívajícího odpověď na nebezpečí. Dospívajícího deprimuje obava, že ztratí obraz sebe sama, své já, ideály, vztahy s ostatními apod.

Já dospívajícího se postupně učí nakládat s tlakem způsobeným hormonálními změnami. Má za úkol využít energii obsaženou v podvědomí, snášet snáz nebo hůř impulzivní požadavky a přizpůsobovat je požadavkům vnějšího světa. Vnitřní svět dospívajícího se tak stává místem konfliktu a také místem úzkosti. Když si s nápory sexuálních podnětů nedokáže poradit nebo se obává, že je nezvládne, chrání se obrannými mechanismy. Před konflikty se může chránit inhibicí, pohnutky snížit nebo zcela zablokovat, a tak se vyhnout novým zkušenostem, které by na ně mohly působit destabilizačně. Díky takovému chování nemusí dospívající zvládat vnitřní konflikty. Nechce vědět, co se v něm odehrává, a projevy vnitřního světa inhibuje. Nemluví se o něm proto, že umlčel svou vnitřní řeč. Také jeho já ho může chránit před úzkostí. Uvede do chodu obranné mechanismy jako potlačení, odcizení, intelektualizaci.

Roman pravděpodobně často používá intelektualizace. Tento mechanismus pomáhá dospívajícímu stáhnout se do světa myšlení, představ, pojmů, technologie, obrazů. Uniká setkávání s druhými. Tímto způsobem zbavuje funkce oblast citovou, pocitovou a také oblast pohnutek a podnětů, kde vznikají vnitřní konflikty.

Pasivní dospívající

Rodiče a učitelé si u dospívajících často stěžují na pasivitu. Občas jako by po ničem netoužili, nebo nevěděli, co chtějí. Neprojevují zájem ani motivaci pro nic, co jim dospělí nabízejí, a vypadají, jako by neustále čekali na něco, co nepřichází. V rámci rodiny lze pasivitu dospívajícího měřit hodinami denně strávenými před televizorem.

Televize momentálně chrání mladého před konflikty, protože za něho sní a produkuje fantazijní představy. U televizního vysílání, například u seriálu, dostává plnou sílu žít. Ve škole se pasivita dospívajícího projevuje nezájmem o spolužáky, o učivo a neúčastí na životě třídy.

Pasivita mladých lidí je často spojena s úplnou absencí odpovědnosti v dané situaci. Čekají, že dospělí budou myslet a jednat za ně. Přitom však rodičovská rozhodnutí a skutky ihned kritizují. Dospívající lze zaujmout pro třídní nebo rodinný život, ovšem jen s podmínkou, že jim ostatní budou naslouchat, budou brát v úvahu jejich názor, přesvědčení nebo připomínky a dokážou je znovu naladit, když se unaví nebo ztratí zájem.

Před odjezdem skupiny dospívajících na týdenní tábor udělali vedoucí společně s mladými účastníky tábora dohodu týkající se zejména nočního bdění. Tímto způsobem si stanovili, do kolika hodin budou povoleny různé večerní aktivity, a dohodli se i na nejpozdější možné hodině, kdy už každý bude na svém lůžku a nebude nikoho rušit.

Vzájemné vztahy v životě třídy závisí na všech zúčastněných, nejen na učiteli. Každý je podle svých možností zodpovědný za atmosféru, která ve skupině vládne. Každý může něčím přispět ke zmírnění napětí, zvládání agresivity, stimulování těch nejzdrženlivějších apod. Učitel může společně s žáky vymýšlet konkrétní strategie přizpůsobené možnostem všech a podpořit každého žáka, aby bylo možné tyto strategie prakticky uplatnit. Pravidelné sledování atmosféry vládnoucí ve skupině, problémů ve vzájemných vztazích, konfliktů a napětí navíc přispěje ke stimulaci pozornosti dospívajících. Tyto strategie bývají skutečně účinné, pokud si učitel najde čas, naslouchá dospívajícím na všech úrovních, na nichž komunikují, a skutečně se o své žáky zajímá a dokáže si s nimi vytvořit vztah vzájemné důvěry. Dospívající velmi stojí o vztahy a vzájemnou komunikaci s dospělými.

Třídní učitelka J., odjíždí na konci roku s žáky, které sledovala od začátku školního roku, na několikadenní výlet. Během jízdy se jí v autobuse tři dívky zeptají: "Přijdete k nám večer na pokoj?"

"Ano," odpoví učitelka, "po půl jedenácté, až zamknu dveře..."

"Ne, musíte přijít mnohem dřív, abysme si mohly povídat. Vůbec nikdy nemáme příležitost si popovídat!"

V rámci rodiny se mohou rodiče spolu s dětmi domluvit na určitých chvilkách, během nichž si společně proberou situace, které jedněm nebo druhým působily potíže. Může se jednat o jakýsi druh zasedání rady řízeného jedním z rodičů, při němž má každý právo svobodně se vyjádřit v přítomnosti druhých, ochotných pozorně ho vyslechnout.

Podle knihy Edith Tartar Goddetová: Umění jednat s dospívajícími (Portál, 2001)