Expedice Šumava - Kapitola jedenáctá - Novohradské Hory

Vyšlápli jsme si ještě o pár stovek metrů výš k prodejně potravin a zakoupili snídani a svačinu zároveň. Potom jsme sjeli zpět k přehradní hrázi. Odsud vede hezká ale drobet náročná cesta dolů do Vyššího Brodu přes Čertovy kameny.

Balvany jsou všude a velmi hodně, Vltava je tady upouštěna jen jako mírná říčka, jen občas se tu prý jezdí závody na divoké vodě. Nedovedu si představit, jak se vodáci přes ty kameny dostávají. Asi to nebude snadná záležitost, jinak bychom tu nenacházeli pomníček…

Když se vynoříme ve Vyšším Brodě u druhé, přepouštěcí přehrady, pod kterou už řeka teče normální cestou, sedá na mě znovu vodácká nostalgie. Všude se hemží množství vodáků, neskutečný počet lodí, je tu téměř narváno a na řece je dopravní situace jako v pátek odpoledne v Praze na magistrále. Dost neochotně se od vody vzdaluji, protože jet podle ní by bylo zdlouhavé, a tak až do Rožmberka pokračujeme po silnici. Není to moc příjemný zážitek, protože v protisměru potkáváme spousty aut s loděmi, vzhledem k tomu, že je neděle, tak to není nic divného, ale necítím se zrovna bezpečně. V Rožmberku opouštíme řeku a začínáme stoupat.

Pohled na hrad za námi naznačuje, že jsme už docela vysoko, to ale netušíme, že naše červená značka se vine ještě dalších několik kilometrů pořád vzhůru…...

Výstup nás opravdu odrovnal a k Dolnímu Dvořišti přijíždíme notně vyčerpáni. Dál už začínají Novohradské Hory. Oproti šumavským vrcholům nás tady čekají spíš zvlněné kopečky do tisíce metrů, ale je to jedna z nejkrásnějších oblastí celé republiky. Zatím tu nenastala taková invaze jako na Šumavě. Cestou nepotkáváme skoro ani živáčka a jsem z toho mírně nesvá. Ne snad, že by mi vadil nedostatek lidí. Ale nedávno proběhla v tisku zpráva, že právě tady zachytili pohraničníci nějakou tlupu běženců. Mám dojem, že právě ty bych tady potkat rozhodně nechtěla. Naše cesta vede na Tichou, téměř opuštěnou vísku, a dále na Janovu Ves, kde nacházíme krásný statek s občerstvením. Dáváme se s majiteli do řeči a při studeném pivu a limonádě se dozvídáme strasti a slasti farmáře v této bohem zapomenuté krajině. Prohlížíme si fotky, posloucháme rodinné povídání, je tady moc mile a útulno. Skoro mám cukání poprosit ty milé lidi o nocleh, tedy samozřejmě ve vlastním stanu, ale nějak se neodhodlávám. Vybavují nás na cestu láhvemi vychlazeného mléka z ranního dojení (které prý zaručeně není šedivé jako to odstředěné, co si kupujeme u nás!) a my pokračujeme dál na Pohorskou Ves. Cesta je krásná a krajina malebná, ale nás už zase tlačí čas. Nejbližší kemp je až u Nových Hradů a čím dál víc zjišťujeme, že to asi nestíháme do tmy. Prosvištíme Černým Údolím, které je s padajícím podvečerem opravdu černé, a v Hojné Vodě rozhodujeme, že už nemůžeme jet dál, protože je skoro tma. Naše tradiční kroky vedou tentokrát do hájenky na kraji vsi, a já tajně doufám, že nám hajný dovolí nocovat u něj na zahradě. Nedovolil. Poslal nás asi půl kilometru zpět před vesnici na mýtinku na kraji lesa. Kromě nás se tady schází místní omladina, což mě zrovna netěší. Stavíme stan a pakujeme se do něj, protože komáři už divoce štípou. Jakkoliv jsem unavená, opět se mi nedaří usnout. Představuju si vlky, lišky, divoká prasata, běžence, vrahy, úchyly a nakonec i ty místní puberťáky. Je tam zlověstné ticho, jen občas přerušované divnými zvuky, a já spím opět (tak jako vloni) jako na vodě…

Zapsáno: 1.8.1999